Byli jako siamská dvojčata, všude chodili spolu, měli stejné zájmy, mezi všemi dalšími zájemci o moji maličkost (těch bylo docela dost) výrazně vyčnívali především tím, že s nimi nebyla nuda.
Já se pak už k jejich žertíkům přidávala. Chodili jsme na diskotéky ve třech a bavili se vyjevenými pohledy ostatních, když já chvilku tancovala (a taky se líbala) s jedním a pak s druhým. Ovšemže to nebyly žádné "francouzáky", my to brali jako obrovskou srandu.
Je fakt, že Mirek byl hezčí, měl dlouhé, vlnité vlasy, výrazné modrozelené oči, jejichž krásu ještě umocňovaly dlouhé řasy, nikdy jsem už podobné u nikoho neviděla.
Na druhou stranu Petr se mi zdál dospělejší. Nelítal tolik v oblacích a pokud bych měla zvažovat, kdo z nich bude lepší "hlava rodiny", suverénně by vyhrál. Ale já tehdy tak nepřemýšlela. V sedmnácti nemáte na takové věci rozum a hlavně se podobnými "nesmysly" nezabýváte.
Nakonec rozhodlo, že Mirka nepřijali na vejšku do Prahy, takže šel studovat až do Olomouce. Tím se otevřel prostor Petrovi. Mirek totiž jezdil domů jen na víkendy a ještě ne všechny. Po svatbě, na kterou jsme ho pozvali za svědka, zmizel na čas ve "víru doby".
Naše manželství bylo idylické a mohlo být i nadále, nebýt jedné nešťastné události. Petr si hrál s dětmi a předváděl jim z legrace různé atletické disciplíny. Tak přišlo i na hod diskem.
Protože po ruce neměl vhodný předmět, nenapadlo ho nic "lepšího", než popadnout oválný stojan, do kterého se upevňují slunečníky. Přitom nepřecenil ani tak sílu, jako spíš pružnost a trvanlivost páteře. Hodil, zařval a složil se k zemi jak pytel brambor. Kluci přiběhli domů celí vyděšení a já hned volala sanitku…
Po operac impotentní
Diagnóza neurologů byla jasná: vyhřeznutá ploténka. Vše navíc zkomplikoval nález malého, odštípnutého tělíska, které zablokovalo nervy na levé noze, takže ji prakticky ochromilo. Do té doby zdravý Petr nebyl schopen dojít ani na záchod, po čtrnácti dnech bolestí přistoupil na návrh lékařů, vyřešit problém operací.
Ta sice riziková nebyla, jedno nebezpečí ale přece jen hrozilo. Chirurgové neměli jinou možnost než vést řez v oblasti míšních cév, nezbytných pro pohlavní život, takže v případě narušení mu hrozila trvalá impotence. K tomu také, bohužel, došlo.
Já se to dozvěděla od lékařů, Petr dělal jakoby nic. Brala jsem to jako nepříjemnou záležitost, ale ne tragickou, nakonec po třicítce není sex už tak aktuální, jako v mládí, i když neříkám, že by nebyl důležitý. Předtím jsme se spolu milovali dvakrát, někdy i třikrát týdně, takže mi to logicky scházelo.
Ovšem na to, abych si našla milence, nemám povahu. Nepatřím k typům, pro které je dovádění v posteli alfou i omegou. Na druhou stranu, abych byla upřímná, nedovedla jsem si představit, že bych se už nikdy v životě s nikým nemilovala…
Petr není hlupák a došlo mu, že jednu přijde chvíle, kdy bude touha po sexu silnější než vůle a s někým se vyspím. Později přiznal, že měl hlavně strach, abych se nezamilovala a neodešla od něj i s dětmi, na kterých visel čím dál víc.
Dobrovolně paroháčem
V hlavě se mu zrodil plán jak tomu zabránit. Najednou se z ničeho nic po osmi letech objevil Mirek. Bylo to fajn setkání, vzpomínalo se na staré časy. Později k večeru zazvonil telefon, Petr ho vzal a řekl, že matce je špatně a musí za ní hned jít a odešel s tím, že se vrátí až ráno.
Když pak za mnou kolem půlnoci přišel do ložnice Mirek a pohled na jeho slipy mě přesvědčil, že si nespletl dveře, stála jsem před okamžitým rozhodnutím: pozvat ho dál, nebo vyhodit.
Nakonec rozhodl přirozený pud. Prostě jsem na "to" dostala hroznou chuť. Po půl roce celibátu se ani není čemu divit. To, co následovalo, nebyl sex, ale hotový uragán vášně. Milovali jsme se nepřetržitě až do rána!
Jenže poté, co Míra odešel, přišlo "vystřízlivění" z nevšedního zážitku a mně najednou došlo, že on by Petra takhle nikdy nezradil. Celou "akci" museli mít evidentně předem domluvenou.
Od té doby uvažuju, že svolám schůzku švédské, lépe řečeno české trojky, abychom se domluvili co dál. Měli by asi také vědět, že nejsem nějaká husička, co jim to sežere. Výhodou určitě je, že Mirek je rozvedený, bezdětný a má garsonku, kam bych za ním mohla jezdit. Navíc má i volnou pracovní dobu, takže by se naše schůzky mohly odehrávat dopoledne, kdy jsou děti ve škole. Na druhou stranu mi to připadá dost ujetý. Fakt nevím. Poraďte mi.
Co mám pdole vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 23. listopadu 2009. Anketa je uzavřena.
