Máma si myslela, že jsem to chytla, vzpomíná lesbická scenáristka

aktualizováno 
Díky Petře Ušelové zapomínají televizní diváci řešit sousedy a víc je trápí rodina Farských z nekonečného seriálu Ulice. Scenáristka má za sebou i první celovečerní film Pusinky.

Scénáristka Petra Ušelová | foto: Dalibor PuchtaiDNES.cz

Vystudovala jste scénáristiku na FAMU, napsala jste celovečerní film a několik rozhlasových her. Bylo těžké se rozhodnout pro seriál?
Byla jsem z té nabídky nadšená, protože jsem zažila období těsně po škole, kdy bylo práce hrozně málo. Tehdy jsem dělala i PR články o mobilech, takže si nemyslím, že seriál by byl nějaký pokleslý žánr, a já jsem ráda, že můžu dělat to, co mě baví – tedy psát dramatický tvar. Nějaké úvahy o zaprodání se komerci se rozhodně nekonaly, protože jsem byla vděčná za možnost dělat to, co jsem vystudovala.

Režisérka Pusinek Karin Babinská přiznala, že scénář vychází z vašich deníků. Právě deníky vás přivedly ke psaní?
Ne, já jsem si nejdřív vymýšlela, dokud jsem neuměla psát. Asi v osmi letech jsem napsala první pokus o knihu a hned první větu jsem tehdy vykradla z Malého Bobše, je tam: Katka je malá, tak malá, že ani nedosáhne na kliku od dveří…

Kde berete inspiraci?
V současnosti dělám společně s kolegyní Ivou Bruknerovou – která mimochodem studovala na FAMU ve stejném ročníku - dramaturgii dialogů a supervizi druhých verzí scénářů. To znamená, že nevymýšlím dějové linky. Nejvíc ze všeho mě ale pořád baví psát dialogy, byla jsem nějakou dobu kmenový autor dialogů seriálové rodiny Farských. Třeba jsem psala o ženě přes čtyřicet let, co uvažuje, zda mít, či nemít dítě. Nakonec se rozhodne, že do toho půjde, a pak se ukáže, že dítě má těžkou vývojovou vadu. Vím, že to zní strašně cynicky, ale tahle epizoda se mi psala skvěle.

Proč právě tohle?
Vždycky mě jako scénáristku víc zajímají hluboce raněné city a dialogy v emočně vypjatých situacích, které míří až na dřeň.

Sama jste v dospívání řešila vážné věci. Kdy jste si uvědomila svou odlišnou sexuální orientaci?
Strašně dlouho jsem byla hodně dětská a pak jsem skočila rovnýma nohama do dospívání, když jsem zjistila, že mám jinou orientaci.  Asi v šestnácti letech jsem se poprvé zamilovala. Rok jsem to tajila úplně před všemi, pak jsme měly vztah-nevztah se spolužačkou, která byla taková experimentátorka. Pak jsem to ale dlouho neutajila ani před rodiči, protože v tomto ohledu byla naše rodina opravdu funkční a rodiče to na mě velice brzo poznali. Bylo to těžké období, tehdy na úplném začátku devadesátých let se toho o homosexualitě moc nevědělo. Protože jsem byla hodně introvertní, měli pocit, že jsem ovlivněná tou spolužačkou, že jsem to "chytla". Mysleli si, že chci být zajímavá, že je to móda, říkali mi, ať už to nedělám, nebo se toho nikdy nezbavím a zničím si život.

Zlomovým okamžikem pro mě byla knížka Třetí pohlaví. Objednala jsem si ji domů, rozervala papír, ve kterém byla zabalená, a přečetla ji na jeden zátah. Pak jsem se rozbrečela, protože mi došlo, že příběhy dívek z knížky jsou jako přes kopírák z mého života. Ale to poznání a přijetí bylo osvobozující. Tak jsem šla za matkou a řekla jsem jí, že to nebyl experiment, ale že jsem opravdu taková. A ona mi odpověděla, že je pro ni důležité, abych byla šťastná, a to pro mě byl velmi důležitý moment.

Co si myslíte o zákonu o registrovaném partnerství?
Já jsem za něj byla ráda, protože to byl první krok, ale je to velký kompromis. Pro mě osobně to ale mělo velký význam. Ten zákon je důležitý i pro rodiny homosexuálů, což jsem v praxi poznala, když jsem uzavírala partnerství. Rodina mojí partnerky s tím nebyla úplně srovnaná a vidět nás v obřadní síni pro ně určitě znamenalo hodně. My jsme svatbu pojaly velice tradičně a pro matrikářky to bylo překvapení. Nemůžu říct, že by na nás byly nepříjemné, ale třeba čekaly, že nás bude pár, že stačí přijít několik minut předem, ale my měly sedmdesát hostů, včetně babiček.

Normálně se tento úřední akt odehrává v předsálí, kde se u klasických svateb pouze ověřují doklady, ale my bychom se tam samozřejmě se všemi hosty nevešli. Když jsem řekla, že bych chtěla hudbu, tak se jedna matrikářka otáčela na druhou: "Hudbu? U registrovanýho partnerství?" Po chvíli ale vytáhla kontakt na varhaníka a během samotného obřadu byly opravdu ochotné, spíš jenom nejsou na něco podobného zvyklé.

Poslední dobou se uvažuje o změně zákona o umělém oplodnění, který by k němu umožnil přístup i ženám bez partnera…
Já bych byla rozhodně pro. Třináct let jsem žila s jednou partnerkou a narodil se nám syn z umělého oplodnění, samozřejmě to proběhlo neoficiálně. V nás obou byl takový pocit, že musíme být ještě lepší rodina než heterosexuální. Se současnou partnerkou se známe rok a čtvrt a je to velice intenzivní vztah, chtěly bychom rodinu rozšířit, ale to je díky stávajícím zákonům velice obtížné, muselo by se to udělat podomácku nebo opět "načerno". Myslím si, že stát nemůže takovým totalitním způsobem regulovat, kdo může a nemůže mít děti. Domnívám se, že ten tlak na stát bude ještě růst a případy, kdy spolu dvě partnerky vychovávají dítě, také, vidím to ve svém okolí. Holky se to snaží nějak obejít, kontaktovat známého lékaře, udělat umělé oplodnění podomácku, najít nějakého potenciálního otce, který se neuvede do rodného listu…Tyto ženy prostě o dítě stojí natolik, že jsou ochotné tím vším projít.

My s partnerkou jsme nad tím opravdu dlouho uvažovaly, hledaly jsme si nejrůznější studie a informace, jestli nenarušíme vývoj dítěte, jestli mu nebude chybět mužský vzor…Vždycky tam zůstane nějaká pochybnost, jestli všechno dopadne dobře. Ale tu zodpovědnost berete na sebe, vy budete vašemu dítěti odpovídat na zvídavé otázky, ne stát.

A jak tedy vyrůstání vašeho sedmiletého syna probíhá? Nesetkal se třeba s pošklebky od spolužáků?
On byl velmi zvídavý a začal se ptát velmi brzo, mezi třetím a čtvrtým rokem ho zajímalo lidské tělo. Tak jsem mu koupila vzdělávací cédéčko, kde to bylo všechno vysvětlené, včetně rozmnožování. A on se pak ptal, jak jsme to teda s tetou udělaly, když jsme neměly toho muže. V jednu chvíli to bylo hodně těžké, protože se stále ptal, kdo to tedy byl. Z toho důvodu jsme původně s partnerkou chtěly mít konkrétního muže-otce, to ale bohužel nevyšlo. Musel se spokojit s tím, že jeho otec je hodný pán, co pomáhá maminkám, které nemají muže. S problémy se ale nesetkal.

S partnerkou, která s vámi prožívala celé těhotenství a první roky synova života, jste se nakonec rozešly...
Jedním z důvodů, proč jsme s partnerkou dlouho nedokázaly ukončit již nefunkční vztah, bylo, že jsme byly neobvyklá rodina už tak a nechtěla jsem být ještě k tomu "rozvedená". Dodnes se ale setkávám s tím, že lidé naprosto nechápou, proč si moje bývalá partnerka syna bere každý druhý víkend a jednou v týdnu. Zeptají se třeba, proč si ho bere tak často, ale v podtextu zaznívá: "Proč jí ho vůbec dáváš?" To je jeden ze zažitých stereotypů – krev není voda. Já jsem matka a partnerka je takový přívažek, co se může každý rok měnit. Oni si neuvědomují, že to bylo rozhodnutí nás obou, že partnerka byla u porodu, chovala syna, když v noci plakal… Přece ji nemůžu odříznout a říct, že to skončilo a každý jdeme vlastní cestou. Letos se třeba syn rozhodl, že chce strávit Vánoce s mou bývalou partnerkou. Ona má nyní nový vztah se ženou, která má tři děti ve střídavé péči, a letošní Vánoce budou trávit s matkou. Spousta lidí mi řekla, že by to nepřipustila, a koukala na mě jako na krkavčí matku, ale já si myslím, že na to syn má právo.

Připravujete něco dalšího kromě psaní scénářů Ulice?
Určitě cítím potřebu dělat i něco jiného, ale je pro mě těžké dělat dvě věci zároveň. Máme teďka s Karin nějaký námět, který jsme si zatím odvyprávěly. Proto bych se brzy chtěla domluvit v seriálu, abych si třeba na tři týdny vzala dovolenou a mohla se ponořit jenom do nového příběhu a napsat filmovou povídku.

Uvažujete ještě o zfilmování vašeho scénáře Jahodový křik, který byl oceněn Nadací českého literárního fondu?
Máme obě s Karin pocit, že už je na nás tenhle příběh strašně černý. Je to o sexuálním zneužívání, ale tři čtvrtiny filmu to není vyřčeno. Pouze se tam děje něco podivného a spolu s asi dvacetiletou Ladou, co přijela ke své babičce a potkává se s jedenáctiletou Adélou, postupně zjišťujeme, co je to ošklivé tajemství. Holčička se na ni hodně nafixuje, protože jí schází někdo z rodiny, ke komu by se mohla upnout, vyvine se mezi nimi vztah. Zároveň je to zkouška dospělosti pro Ladu, které Adéla začne důvěřovat a něco od ní očekávat…

S tématem jsem se vyrovnala tak, že jsem napsala scénář televizního filmu. Hlavní postava a celý příběh je odlišný, ale některé motivy se opakují - protože určitá schémata jsou pro ten děj sexuálního zneužívání a jeho pachatele i oběti typická.

Petra Ušelová narodila 15. 12. 1973. Po gymnáziu absolvovala studium scénáristiky na FAMU. Je autorkou několika rozhlasových her (Lomeno 0049 nebo rozhlasové adaptace "lesbické bible" Studna osamění) a podílí se na přípravě seriálu Ulice. Svůj scénáristický celovečerní debut si odbyla filmem Pusinky, který byl neprávem řazen mezi filmy pro teenagery, přestože nastoluje závažná témata z období dospívání a k Snowboarďákům mají opravdu daleko. Má bezmála sedmiletého syna Kryštofa. Letos v červnu se v Praze na Staroměstské radnici nechala zaregistrovat se svojí přítelkyní Ivanou.

Autoři:

Nejčtenější

O holky se postarám, slíbil Mirek snoubence, která zemřela v den svatby

Miroslavova přítelkyně zemřela v den svatby. Jemu zůstaly její dcery Nikola...

Simona zemřela pár hodin před vlastní svatbou a zoufalému snoubenci zůstaly její dvě dcery a třetí půlroční společná....

O 10 let mladší: když se manželství unaví, je třeba radikální změna

Monika Absolonová s manželi Danou a Vladimírem na začátku jejich proměny

Manželé Dana a Vladimír vychovávají kromě svých vlastních dětí i vnuka Míšu, který jim byl svěřen do péče. Péče o...

Moje přítelkyně se stala mužem, ale stále ji miluji, říká Američanka

Aidan se svou manželkou Heather

Heather Silva z Texasu se před šesti lety zamilovala do ženy. O tři roky později se musela smířit s tím, že se její...

Mýty o alkoholismu: závislý patří do léčebny a poznáte ho na první pohled

Ilustrační fotografie

Češi patří mezi největší pijáky alkoholu nejen v Evropě, ale i ve světě. Většinou však potíže se závislostí zlehčují, a...

Deset let jsem tajila lupénku, protože jsem se styděla, říká moderátorka

Moderátorka Louise Roe si na předávání Oscarů vybrala broskvové šaty s...

Britská moderátorka a fashion blogerka Louise Roe (36) veřejně přiznala, že se natolik styděla za své kožní onemocnění,...

Další z rubriky

KVÍZ: Kdo byl svatý Martin a co se v jeho svátek jí, pije a dělá?

Otvírání Svatomartinské vína 2013 v Brně na náměstí Svobody: víno symbolicky...

Po roce 1989 se opět začaly dostávat ke slovu tradice, kterým bývalý režim nepřál. Mezi nimi byl i svátek svatého...

KVÍZ: Co víte o očkování?

očkování, ilustrace

Očkování představuje nejúčinnější nástroj prevence proti nebezpečným nemocem. Přesto má stále velké množství odpůrců a...

OBRAZEM: Morbidně obézní žena usiluje o to, aby byla nejtěžší na světě

Lilith the Cenobite

Šestadvacetiletá žena z ostrova Faial v Atlantském oceánu, která si říká Lilith the Cenobite, vyrůstala na ulici a...

Najdete na iDNES.cz