Naivně jsem si představovala, jak to půjde rychle. Že prostě začnu zdravěji jíst a zabojuji v posilovně.
HLASUJTE: Jak se má Dana zachovat?
Přidávala jsem si dávky na rotopedu i na různých dalších mučidlech, ale kalorie, i když jsem si dávala třeba k snídani jogurt s otrubami a jablko nebo k obědu jen kousek kuřete s lilkem, se spalovaly pomalu. To jsem se pak se závistí dívala na vypracované postavy slečen, které se nejspíš pohybovaly po ose posilovna – solárko – bazén – milenec. Alespoň tak ty dívky, nebo jak je mám nazvat, působily, když vystavovaly na obdiv svá opálená těla, pily iontové nápoje a bavily se o tom, jak o víkendu pojedou na hory.
Poraďte Daně
Předchozí díly seriálu
Před nimi se samozřejmě předváděli svalovci. Ti si na svých figurách zakládali snad ještě víc, než slečny. Prohlíželi se v zrcadlech a když cvičili, vyzývavě funěli, aby si jich každý všiml. No na tebe jsem tak zvědavá, pomyslela jsem si, když se jeden svalovec začal předvádět kousek ode mě. Hekal při cvičení jako pornohvězda.
Naštěstí jsem ten večer potkala kamaráda Jirku. Hned mi vysvětlil, že ty svaly jsou často vyhnané všelijakými bobulemi. A že by se stejně nebyli schopni ubránit ani hospodskému rváči při obyčejném fackování v lokále.
Jirka mi prostě zvedl náladu a začal si hned dělat legraci sám ze sebe, jaký je prý on svalovec. Rozesmál mě. Skutečně nevypadá jako Rambo. Spíš tak trochu intelektuál a hlavně je takový ohromně lidský. Pozval mě do kina a pak na víno.
S Jirkou se známe tak dva roky. Vždycky, když jsem na dně, vím, že mu můžu zavolat. Ten večer trpělivě poslouchal mé vyprávění o Kaličovi. Pak chvíli kroutil nevěřícně hlavou.
A že prý vůbec nechápe, proč se taková krásná holka jako já zahazuje s takovými nulami typu Kalič. A zase mě nechal vyprávět a nakonec mě rozebral, jak by to nedovedl ani nějaký terapeut.
"Nezlob se a zavolej!" Tohle byla už několikátá esemeska od Kaliče. Ignorovala jsem ho, i když mi to jeho naléhání dělalo svým způsobem dobře.
A Jirka mezitím pokračoval. Hlavně si prý nemám dělat žádné výčitky kvůli tomu, jaká jsem a jak jednám s chlapy. Takhle se trápit, to prý je duševní masochismus. Když jsem odmykala dveře svého bytu, poslal mi Jirka ještě jednu zprávu. Jsi úžasná žena, nezapomínej na to – napsal mi.
Po takové lichotce se hned lépe usíná. A v tu chvíli mě taky napadlo, proč vlastně nechodím s Jirkou. Nemuseli bychom si vlastně nic vyprávět jeden o druhém, protože už se známe. Takže by nehrozilo žádné to trapné představování a žvanění. Jsme prostě přátelé a můžeme spolu mluvit o čemkoli. Je ale pravda, že Jirka mě vůbec nepřitahuje. Hlavně to jeho bříško. Třeba by stačilo, kdyby shodil pár kilo, ale třeba taky ne. Když nefunguje "chemie", může každý shazovat kila a stejně mu to není nic platné.
Druhý den jsem zase našla aspoň trochu času na posilovnu. Hned jsem zjistila, že se mi kupodivu cvičí lépe. Pocítila jsem takovou tu lehkost a už mě nijak nedeprimovaly štíhlé a opálené slečny. Jirkovo povzbuzení začalo zabírat. A já jsem se přistihla, že o něm zase přemýšlím. Nikoho nemá nebo alespoň přede mnou o žádné ženě nemluví. Vzápětí jsem se ale tak trochu polekala sama sebe. To se přece nedá, začít si s kamarádem jen z rozumu, protože si máme o čem povídat, máme společné zájmy a tak. Láska, to jsou nekontrolovatelné city, to je hlava zaplavená endorfiny. A člověk do toho spadne, ani neví jak.
Co si o tom myslíte vy? Mám se s ním začít chodit, i když se mi do intimností vůbec nechce, a věřit, že se láska časem dostaví? Nebo se mám vrátit ke Kaličovi, který mě teď uhání, a zkusit to s ním znovu? A nebo mám poslouchat své srdce a počkat na toho (jak se znám, bude zas tajemný a rozervaný), u něhož bude fungovat "chemie"?
|
Co byste na místě Dany udělali vy? Na to, abyste jí poradili, máte dva týdny. Můžete jí napsat do diskuze pod článkem, anebo hlasovat v anketě ZDE. |
