Dokonce bych uvítala, kdyby náš vztah třeba na několik měsíců skončil. Teď si jistě bude každý myslet, že jsem se zbláznila a že si nevážím ideálního a hodného muže, kterým o tři roky starší Mirek beze sporu je. Ale skutečnost je trochu komplikovanější.
Mirka jsem potkala na vysoké škole, bydlel na stejném patře na kolejích. A, abych řekla pravdu, když mi bylo jednadvacet let, stal se mým prvním milencem. A zároveň jako jediný z okolí mých známých a kamarádů věděl, že jsem byla ještě tak dlouho panna. Toto tajemství nikomu neprozradil, a já tak v něj získala neuvěřitelnou důvěru, na které ostatně náš vztah stojí dodnes.
Vzhledem k tomu, že spolu chodíme už čtyři roky nepřetržitě a já na nějaké zálety rozhodně nejsem, je to také jediný muž, kterého jsem stihla poznat. Žádného jiného milence jsem nikdy neměla. Ano, na jednu stranu bych asi mohla být šťastná a vážit si toho, že jsem hned napoprvé narazila na někoho tak úžasného, jako můj drahý je, ale na druhou stranu si stále častěji říkám, jestli není škoda uvázat se hned tak rychle k jednomu mužskému?
Kamarádky za tu dobu vystřídaly několik partnerů, zažily několik bouřlivých rozchodů, pár sexuálních úletů a nakonec, obohacené o zajímavé zážitky, zakotvily v náručí toho, dle jejich soudu, nejlepšího. Já sice věřím, že jsem toho nejlepšího muže už našla, ale přesto se cítím taková nevybouřená, bez zážitků a zkušeností. A to nejen v sexuálním a milostném životě, ale třeba i pokud jde o nejrůznější večírky a mejdany.
Do společnosti, na koncerty a do klubů jsem začala prakticky chodit až s Mirkem. To on mě naučil, jakým jiným způsobem se dá také bavit. Já znala pouze kina, divadla a před spaním knihu. Byla jsem klidná tichá holka a velké mejdany, kde se hodně pije a tančí až do rána, jsem nevyhledávala.
Pak se mi tato forma zábavy ale zalíbila. Bohužel jsem tam však většinou chodila právě v doprovodu Mirka, což pro mě znamenalo jistá omezení. Například jsem se hlídala v konzumaci alkoholu a v tom, jak moc se odvážu. Cítila jsem, že jsem mu pořád na očích, a chtěla jsem se proto chovat alespoň trochu decentně.
Když jsem výjimečně vyrazila někam bez něho, třeba jen v doprovodu kamarádek, měl ten večer rázem uvolněnější atmosféru. Bavilo mě to tak víc. Holky však většinou nad ránem skončily v náručí neznámých nápadníků, zatím co já odjížděla poslušně na koleje na pokoj spát. Samozřejmě sama.
Ne že by se mě nikdy nikdo nepokoušel sbalit, to ne. Nápadníků bylo poměrně hodně, ale neměla jsem žaludek na to, abych Mirka podváděla. Druhý den si pak holky stěžovaly buď na bolest hlavy po náporu alkoholu, nebo básnily o tom, jak byl ten jejich milenec úžasný. Popřípadě jak je zklamal. Nicméně zážitků sbíraly hodně a já jim to záviděla.
Nedávno jsem se svěřila kamarádce Radce, která je již delší dobu bez stálého partnera, že jí vlastně závidím to, jak si může bez starostí užívat a dělat, co chce. To já už nemůžu. Její reakce mě ale překvapila. Prý by mohla závidět spíše ona mně, že mám hodného chlapa a vztah, který funguje. Přiznala se mi, že se bojí, že sama takové štěstí mít nikdy nebude.
Tak nevím, jak moc můžu na slova Radky dát? Nikdy jsem totiž nepoznala, jaké to je žít takto svobodným životem. Samozřejmě, že bych teď třeba mohla zajet navštívit kamarádku do Prahy, večer zajít do nějakého klubu nebo baru, který Mirek, rodák z Brna, stoprocentně nezná, a seznámit se s někým novým a prožít si krátký milostný románek. Už jsem o tom několikrát přemýšlela.
Byl by to sice docela reálně proveditelný způsob, jak poznat někoho nového, ale na druhou stranu by to přeci jenom pořád byla nevěra. Bojím se, že by se to mohlo prozradit. Třeba ne hned, ale za několik let. Nechci, aby na tom ztroskotalo všechno, co mezi mnou a Mirkem teď je.
Také bych se mohla s celým svým problémem Mirkovi svěřit. Mám v něho velkou důvěru, ale nevím, zda by takovéto svěření se nezničilo naopak důvěru jeho vůči mně.
Vůbec nejvíce bych ocenila, kdyby náš vztah na několik měsíců skončil, já si chvíli užívala a pak se k Mirkovi vrátila. To už bych pak souhlasila s onou plánovanou svatbou. Na ní jsme se totiž s mým drahým domlouvali dlouho dopředu.
Mirek začíná pomalu, ale jistě plánovat svatbu na leden. Svěřil se o tom už snad všem příbuzným i přátelům, takže se z toho úplně jednoduše asi nevyvleču. Ale bojím se. Ještě jsem ale své ano neřekla, ještě není ani definitivně stanovený termín. Proto, myslím si, je stále čas na to, abych něco udělala. Vdávat se totiž ještě nechci, připadám si mladá a toužím po tom, si ještě užívat. Ale nevím, zda je tahle moje touha úplně oprávněná.
Na druhou stranu si totiž Mirek zklamání nezaslouží a rozhodně mu nechci ublížit. Bojím se říct, že bych se svatbou ještě počkala. On se na to totiž strašně moc těší. Stejně tak se nesmírně těší i na společné bydlení, na to, jak mi bude vařit, starat se o pořádek v bytě i o mého psa. Domácí práce ho baví a vím, že by pro mě udělal cokoli. Copak mohu takovéhoto muže opustit? Anebo bych se měla ptát jinak: není na čase začít konečně žít naplno a užívat si, dokud jsem mladá? Není na poklidný rodinný život ještě dost času?
Poraďte, prosím.
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 neděle 5. října 2008. Anketa je uzavřena.
