Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Liběna Hlinková: Nový partner se těžko hledá

  0:17aktualizováno  0:17
Před pěti lety se musela vyrovnat se smrtí manžela, hokejového trenéra Ivana Hlinky, který se zabil při autonehodě. Pak přišly hádky s nevlastním synem o dědictví a vlastní syn ji nazval troskou. Až to ji donutilo pokusit se začít zase normálně žít.

Liběna Hlinková | foto: Petra PikkelováMF DNES


Kdy jste naposledy stála na bruslích?
Tak to už je hodně dávno. Určitě někdy ve škole na základce. A pak v době, kdy už jsem jako dospělá pracovala na zimním stadionu v Litvínově. Kdysi dávno jsme tam dělali před Silvestrem maškarní na ledě.

Letos po dlouhé době pořádně mrzlo. Neměla jste chuť vzít brusle a vyrazit na rybník?

Liběna Hlinková

* Liběna Hlinková se narodila 26. 6. 1958 v Litvínově.

* Vystudovala gymnázium a po něm obor asistentka hygienické služby.

* Po narození dcery pracovala jako administrativní pracovnice litvínovského zimního stadionu. Od roku 1992 byla vedoucí hotelu na stadionu.

* Po rozvodu si v roce 1998 vzala hokejového trenéra Ivana Hlinku. Ten se v roce 2004 zabil při automobilové nehodě u Karlových Varů, kterou způsobil jiný řidič.

* Z prvního manželství má dvě děti – dceru Moniku (30) a syna Jana (21). "Když budu bez práce, nemusím žádat o dávky, ale na rozhazování určitě nemám."

To ani ne, ale loni jsem si koupila kolečkové brusle. A musím přiznat, že to bylo strašný. Děláte úplně jiný pohyb než na klasických bruslích. Sotva jsem si je nazula, tak jsem spadla. To mě trochu odradilo, ale nakonec jsem to zkusila znovu. Až se udělá hezky, zase začnu jezdit, protože je to dobrý pohyb. Tedy pokud nespadnete.

Proč zrovna brusle? Golf už vás nebaví?
Já se vždycky pro něco nadchnu, ale žádný sport vlastně nedělám pořádně. Hrála jsem tenis, lyžuju, jezdím na kole, plavu. A stejné je to s golfem. Pořád ho hraju. Měla bych trénovat, protože jinak mi nepůjde, ale stejně to nedělám. Velkou hlavu z toho však nemám. Jsem ráda, že jsem v přírodě, s lidmi, se kterými si rozumím. To mi stačí. A takhle jsem se dostala k bruslím, protože vím, že bych měla mít nějaký pohyb .

Nejste žena, která když se sportuje, tak trhá rekordy, chce být pořád lepší a lepší?
To určitě ne. Tyhle vlastnosti nemám. Jedu na pohodu. Teď už určitě.

Dřív to tak nebylo?
Bylo, ale teď narážím na období po smrti Ivana, kdy to pro mě nebylo moc veselé. Dnes už jsem zase plná optimismu, energie a raduju se ze života.

Kdy se to zlomilo a začala jste se po smrti manžela cítit líp?
Špatné období jsem měla dost dlouho. Trvalo to asi tři roky.

Stalo se něco, nebo změna přišla sama?
Svým způsobem to přišlo samo. Ale hodně mi pomohlo, že se vyřešily spory okolo dědictví a majetku. Přestaly se psát články o hádkách mezi mnou a synem mého manžela. To mě ničilo.

Vídáte se s manželovým synem?
Vůbec ne.

Vždyť už to bude pět let, co jeho otec zemřel. To spolu pořád nemluvíte?
My jsme neměli dobré vztahy, ani když Ivan ještě žil. Když umřel, naivně jsem si myslela, že si oba dva uvědomíme, že to byla hloupost, a zlepší se to. Ale opak byl pravdou. V životě bych si nepomyslela, že se něco takového může stát, že rodina takhle zareaguje a rozhádá se kvůli majetku. Bohužel, stalo se. Ale nechci nikoho vinit, ani se necítím ublížená. Asi jsme to nezvládli oba dva. Ocitla jsem se v situaci, že jsem ztratila nejbližšího člověka a on otce. Nikdo dopředu neví, jak zareaguje.

Když se na to podíváte s odstupem času, proč se vaše vztahy tak vyhrotily?
Asi první impulz byl, když krátce po smrti Ivana za mnou přišel jeden člověk s určitou nabídkou. Měl vizi, co se jménem mého muže udělá, jak s ním bude pracovat a že nás dva, mě a Ivana, zaměstná. Mě to tehdy dost překvapilo, protože to bylo záhy po smrti manžela. Tenkrát jsem byla půl roku v takovém stavu, že jsem nebyla schopná se na nic soustředit, cokoliv dělat, tak jsem odmítla. To byl asi začátek našich velkých sporů. Od té doby jsem byla prezentovaná jako ta, co chce všechno pro sebe, přitom jsem nemohla o ničem rozhodovat. Dělení majetku probíhalo podle dědického zákona, kdy všechno řeší notář. Tenkrát se prostě sešlo víc věcí dohromady. Rozhodně nebudu říkat, že jsem bez chyby a že za všechno může druhá strana. Teď už ale o tom nemá cenu mluvit. Je to pryč.

Proč jste spolu nevycházeli ani dřív?
Myslím, že svoji roli hrála žárlivost, že táta po rozvodu nezůstal sám a oženil se. Ivanovi vadilo, že se tátova pozornost soustředila na mě.

Řekla jste, že půl roku po smrti muže jste nebyla schopná nic dělat, jak jste potom zvládala výchovu tehdy šestnáctiletého syna z prvního manželství, který s vámi žil?
Právě že moc ne. Pravda je, že celého půl roku za mě fungovaly mé děti. Dcera už tehdy byla dospělá. Práce na domě a okolo něj, to všechno dělaly ony. Spousta lidí mi tenkrát chtěla pomoci, brali mě do společnosti, ale vždycky to skončilo tak, že jsem se rozbrečela a odešla domů. Uzavírala jsem se do sebe. Úplně nejhorší období po smrti Ivana pro mě byly první Vánoce. V té době začaly konflikty s mými dětmi. Vyčítaly mi, že takhle reaguju.

Proč jste nešla k lékaři, aby vám pomohl?
Nakonec jsem šla. Byla jsem asi na třech sezeních. Jenže já jsem se chovala jinak u lékařky a jinak doma. Když jsem s ní mluvila, držela jsem se, vypadalo to, že všechno zvládám a zvládnu. Doma to pak na mě padlo. Nakonec mi předepsala antidepresiva třetí generace. Brala jsem léky, jejichž účinek se projeví asi za šest neděl. Podmínkou je, že se nesmí vysadit. Jenže než tahle doba uplynula, byla jsem neschopná života. Byla jsem ospalá, nic mě nebavilo. Ráno jsem vstala, umyla se, vyčistila zuby a šla si lehnout a brečela. Z téhle letargie mě vyburcoval syn.

Co udělal?
Jednou, když jsem byla zase v takovém stavu, přišel ze školy a řekl, že už toho má dost, že se na mě nemůže koukat, že je ze mě troska a on se netěší domů. To byl pro mě impulz, abych se vzchopila, protože mi došlo, že můžu svým jednáním způsobit další tragédii. Uvědomila jsem si, že je ve věku, kdy kvůli mně může sáhnout na drogy, po partě. Antidepresiva jsem vysadila. Od té doby jsem nevzala nic, ani prášek na spaní. Tím neříkám, že jsem ze všeho venku. Pořád mám stavy, kdy chci být sama, nechci s nikým mluvit, ale už se neutápím ve smutku.

Našla jste si už nového partnera?
Mám okolo sebe přátele, partnera zatím ne.

Proč ne?
Ono je těžké si někoho najít. V mém věku už máte nějaké požadavky, nechcete z ničeho slevovat. Myslím, že čím je žena, a vlastně se to týká i mužů, starší, tím menší má perspektivu najít si protějšek, protože v sobě má něco zakořeněného a těžko hledá někoho optimálního. A já navíc hodně srovnávám s Ivanem. A o to je to pro mě těžší.

Nepomohlo by vám, kdybyste prodala litvínovský dům, ve kterém jste žili s manželem? Vždyť vám ho tam muselo a musí všechno připomínat.
Tak to není. Já se v tom domě cítím dobře. Po smrti Ivana mně to tam spíš pomohlo. Tím, že jsem se podílela na jeho výstavbě, je mi tam dobře. Cítím to jako svůj domov, kde jsem v bezpečí, v úkrytu. Ale musím přiznat, že jeho prodej zvažuju. Je to obrovský dům, který držím sama pro sebe a nestačím na něj. Jeho provoz je drahý, údržba zahrady náročná. Děti mi sice pomáhají, ale obě žijí v Praze. Zatím nemám představu, kam bych se přestěhovala, protože v Litvínově mám tatínka i rodinu, ale na prodej asi jednou dojde.

Promiňte, ale Ivan Hlinka byl na zdejší poměry dost slušně placený. Musíte být přece finančně zabezpečená.
Lidé mají mylné a přehnané představy o tom, co mi zůstalo. Neříkám, že bych musela otáčet každou korunu, to rozhodně ne, ale zase to není tak, že bych nemusela šetřit a mohla si dovolit cokoliv.

Zeptám se přímo – jste zabezpečená tak, že nemusíte pracovat, nebo ne?
Když nebudu nějakou dobu pracovat, určitě nemusím žádat o dávky. Ale na druhou stranu opravdu nemám na rozhazování. Musíte si uvědomit, že jsme oba po rozvodu začínali od nuly. Já jsem věděla, že Ivan je schopný člověk, který si umí vydělat, ale nebyl hráč NHL, kde jsou výdělky úplně jiné. Byl rok a půl v Americe, rok v Rusku a obě smlouvy byly zveřejněné, tak se dá spočítat, co asi měl. Že by to byly ale nějaké závratné sumy, tak to je scestné.

Když jsme si domlouvaly schůzku, byla jste jednou v zahraničí, pak na procházce se psem. Pracujete tedy někde?
Po smrti Ivana jsem dostala od hokejového svazu nabídku dělat v Nadačním fondu Ivana Hlinky. Chtěli mi svým způsobem pomoci a vytrhnout mě z letargie. Ono to fungovalo a jsem jim za to vděčná. Fond podporuje bývalé hráče a hokejové činovníky, kteří se dostali ne vlastní vinou do svízelné životní situace. To mě někam směruje. Sháním sponzory, připravujeme golfové turnaje, na kterých seženeme valnou část peněz.

Potřebují vůbec hokejisté nějakou pomoc?
Fond byl založený především za účelem pomoci hokejistům z dřívějška, protože je pravda, že ti současní jsou finančně úplně jinak zabezpečení. Ale ti, co začínali dříve, mají mizerné důchody a nejsou na tom zdravotně dobře. Musíte si také uvědomit, že všichni hokejisté nejsou hráči první ligy a NHL. Příjmy druholigových hráčů jsou úplně jiné, a pokud se jim něco stane, nemají finanční rezervy.

Takže děláte jen tohle?
Už rok také testuju a připravuju novou kosmetiku, která ponese moje jméno. Je z výtažků rostlin a zaměřuje se na ženy střední generace. Pokud všechno dobře půjde, tak se v červnu objeví na trhu.

Není risk začít dnes prodávat novou kosmetiku, když jsou tu zavedené značky?
Je to riziko. Dostala jsem se k tomu přes známého, který se zabývá doplňkovou stravou, ještě v době, kdy byla trochu jiná situace. Samozřejmě si uvědomuju, že to nebude jednoduché.

Vy jste také kandidovala do krajského zastupitelstva Ústeckého kraje. Chtěla jste se dát na dráhu političky?
Oslovila mě ODS, zvažovala jsem to, protože to bylo krátce po smrti Ivana a moc jsem se na to necítila. Ale nakonec mi i tohle pomohlo. Byla jsem záměrně na nevolitelném devátém místě, ale i tak jsem musela jezdit mezi lidi, donutilo mě to povídat si s nimi, něco si přečíst a zapomenout na své problémy. Vždycky jsem byla pravicový volič a ODS se mi se svým programem zamlouvala.

Kdyby bylo v české politice víc žen, vypadala by jinak?
Určitě by to byl přínos, protože žena do všeho vnese nějaký řád. Ženy jsou vnímavější, nepotřebují si něco dokazovat, prosazovat své ego. V tomhle smyslu by to tedy určitě bylo dobré.

Jak jste se potom cítila v Omsku, kde váš manžel působil a kde platilo, že do VIP zóny na zimním stadionu nesměly ženy?
Tam to opravdu bylo rozkastované. První takový střet jsem měla, když jsem poznala manželku hokejového lékaře. Řekla mi, že bych neměla sedět s manželkami hráčů, protože jsem manželka trenéra, tedy někdo výš postavený.

Co jste dělala?
Nikdy jsem si na nic takového nehrála. Naštěstí v Omsku jsem byla asi jen dvakrát, protože v té době jsme v Litvínově stavěli dům a někdo nad tím vším musel dohlížet. Vůbec v celé té oblasti jsem cítila určitou podřazenost žen. Když jsem se s nějakou seznámila, byť to byla vzdělaná a inteligentní žena, tak se mi ani nepodívala do očí, její stisk ruky byl vláčný. Působilo to na mě tak, že se bojí. Nemůžu říct, že to tak opravdu bylo, ale já jsem měla dojem, že žena je tam nesmírně podřízená manželovi.

A kdo byl tím podřízeným u vás doma?
(směje se) U nás to bylo asi jako všude jinde v rodinách. Některé věci jsem rozhodovala já, jiné můj muž. Ale o těch podstatných věcech rozhodoval Ivan. Vždycky mi říkal: "Neřiď, ředitelko!"

Když jste šla za manželem do Ameriky, dala jste výpověď na litvínovském stadionu, kde jste dělala celý život. Byla to úleva, nebo se vám z práce nechtělo?
Těžce jsem to nesla. Neuměla jsem si představit, že nebudu pracovat, že skončím s prací, která mě bavila, ale jinak to udělat nešlo. V Americe jsem nebyla úplně celou dobu, střídavě jsem jezdila do Čech, protože tu zůstala dcera, která se starala o mladšího bratra. Byl v sedmé třídě a nechtěli jsme ho vytrhnout z prostředí, na které byl zvyklý. Byla jsem dost na cestách a neměla čas se nudit.

Může manželka trenéra nebo vrcholového sportovce zároveň dělat svoji kariéru?
To neumím posoudit. Já jsem chtěla být s Ivanem, tak jsem zvolila tuhle variantu a odešla za ním. Ivan měl původní smlouvu na tři roky a nikdo nepředpokládal, že za rok a půl skončí. Pokud bych celou tu dobu pracovala v Litvínově, tak bychom se sice viděli, ale málo.

Kde jste se vůbec seznámili?
Na stadionu v Litvínově v roce 1985. Já jsem tam tehdy pracovala a on se vrátil ze švýcarského klubu. Od té doby jsme se vídali každý den. Cítili jsme k sobě nějaké sympatie, pak přeskočila jiskra.

Po jak dlouhé době?
Myslím, že to bylo hned. (směje se) Ivan byl v té době ještě ženatý a já vdaná, v manželství nám to ale ani jednomu moc neklapalo. Povedlo se mi rozvést slušně. S bývalým mužem jsme zůstali přátelé, i s celou jeho rodinou máme dobré vztahy. Navštěvujeme se, dokonce mně šli na svatbu s Ivanem.

Co vás na Ivanu Hlinkovi tak zaujalo?
Asi to, co ostatní. Byl to charizmatický a rozhodný chlap. Něco z něho vyzařovalo. Byl inteligentní, úspěšný.

On přitom svůj úspěch dokázal lehce shodit. Třeba hláškou "Tak se z toho nepo...", kterou řekl i premiéru Tošovskému při děkování za olympiádu v Naganu. Byl skutečně takový poděs?
S premiérem tohle skutečně padlo, ale Ivan tak nemluvil pořád. Určitě občas použil hrubější výraz, ale že by to bylo jeho krédo, tak to ne. On byl taky citlivý. Poznala jsem ho v situacích před zápasem, kdy byl hodně nervózní. Ve vypjatých chvílích dokonce občas ráno zvracel. Navenek sice působil, že je klidný a vyrovnaný, ale doma byl trochu jiný. Nervoval se a určité věci si hodně bral.

Jak potom reagoval na zprávu, když jste v pětačtyřiceti zjistila, že jste těhotná?
Tak to zaskočilo nás oba, protože jsme to opravdu neplánovali. Než mé těhotenství lékaři potvrdili, něco jsme tušili. Tenkrát jsme jeli do Prahy a říkala jsem, že si musím koupit těhotenský test. Nemohla jsem v Litvínově, protože by se to rozneslo. V Praze jsem jich koupila rovnou pět. Když jsme se vrátili, Ivan měl nějakou schůzku a odešel. Všechny testy vyšly pozitivně. Známá lékařka mi potvrdila, že mají tak 98% přesnost, což mě dorazilo. Volala jsem Ivanovi, který mě odbyl s tím, že nemůže mluvit. Jen jsem na něj vyhrkla: "Jsem těhotná." Chvíli bylo ticho, pak řekl, že zavolá.

Takže šok pro oba?
To určitě. Nepočítala jsem s tím, ale cítila jsem se náramně. Ani lékaři nebyli proti, abychom si dítě nechali. Na druhou stranu jsem si pak uvědomovala svůj věk a rizika s tím spojená. S Ivanem jsme o dítěti dlouho mluvili. Zvažovali jsme, co dál. Ale protože jsme tehdy dost cestovali, a hlavně s ohledem na náš věk, rozhodli jsme se pro ukončení těhotenství.

Kdo měl poslední slovo?
Já. Ivan mě k ničemu nepřemlouval, vzal to racionálně.

Co na těhotenství říkala rodina? Věděla to?
Všichni byli nadšení. Volala jsem to i Evě (pozn. modelka E. Herzigová je neteř L. Hlinkové), která měla velkou radost. Ivan to tenkrát s ironií komentoval, že když je to tak skvělé, proč ona sama dítě nemá.

Mluvili jste o dítěti ještě někdy?
Samozřejmě. Ale vždycky se hovor stočil k tomu, že by to byl nesmysl kvůli věku. Bylo by to opravdu riziko.

V tom samém roce pak manžel zemřel. Nelitovala jste tehdy svého rozhodnutí?
Vždycky dojdu k tomu, že bych těhotenství po smrti Ivana nezvládla a byla by to asi jen další tragédie. Raději se budu těšit na vnoučata. Role babičky je jednodušší, i když si o to víc uvědomíte věk. Snad se jich dočkám, protože to tak zatím vzhledem k vytížení dětí nevypadá.

Vyzkoušela jste si hlídání na synovi neteře?
Měla jsem ho celé odpoledne. Byl hodný, ale ráda jsem ho vrátila. Druhý den volali, abych přišla. Trochu jsem se bála, ale chůvu už jsem dělat nemusela. George je šikovný, v červnu mu byl rok a předtím už běhal, rozumí česky, italsky a anglicky. Je milý, ale vyžaduje maminku. Když u něj není, tak brečí.

Volíte slova diplomatů. Překládám si to správě tak, že je rozmazlený?
Rozmazlený snad ani ne, ale je svéhlavý. Prosazuje své požadavky. Eva, protože měla dítě až v pozdějším věku, je velice rozvážná a pečlivá maminka. Zůstává v klidu, snaží se mu všechno vysvětlit. Já už bych na některé věci reagovala asi jinak. Občas bych mu jednu šoupla, to ona ne.

Je podobný Evě, když byla malá?
Naštěstí ne! Eva byla strašně ošklivý dítě. (směje se)

Neříkejte, že budoucí supermodelka byla jako dítě tlustá a neohrabaná.
Spíš naopak. Byla hubené, až průsvitně bílé dítě. Když jsem ji vozila v kočárku, zakrývala jsem ji plenkou, aby nebyla vidět. Styděla jsem se za ni. Dnes se tomu smějeme. Eva vždycky říká, že jsem jí tím způsobila celoživotní psychickou újmu.

Autoři:






Nejčtenější

Kosmetické vychytávky dokážou zpříjemnit chladné dny.
Deset věcí, které vám zpříjemní podzim. Tmavá rtěnka nebo tuhý parfém

Sychravé podzimní dny vám nemusí kazit náladu. Jsou skvělou příležitostí, abyste si mohla v teple domova vychutnat kosmetické novinky nadcházející sezony. Máte...  celý článek

Pikantní zeleninová polévka
Pórková, s květákem i paprikou. Nejlepší podzimní polévky pro zahřátí

Nejsychravější a zároveň nejmalebnější roční období už úřaduje nejen v kalendáři, ale také za okny, takže je pravý čas na husté zeleninové polévky. Kromě toho,...  celý článek

Ilustrační fotografie
Nedomazlené děti mohou mít psychické potíže celý život

Schopnost navázat vztah se lidé učí od samého narození. Ukazuje se, že citová vazba k jedné osobě je pro další vývoj člověka zcela zásadní. Pokud je oslabena,...  celý článek

(Ilustrační foto)
Příběh Ivety: Po porodu se k nám tchyně nastěhovala, její péče mě ničí

Po návratu z porodnice mě doma čekala tchyně. Nadšená z prvního vnoučka a připravená mi pomáhat. První dva dny jsem byla ráda, ale po mnoha týdnech neustálé...  celý článek

Spisovatelka Irena Obermannová
Mívám pocity existenční hrůzy, přiznává Irena Obermannová

Letošní rok je pro spisovatelku a scenáristku Irenu Obermannovou v mnohém zásadní. Psaní o ženách vyměnila za detektivku, v televizi jí běží seriál o trapných...  celý článek

Další z rubriky

Sociální pedagožka Andrea Hutková
Všichni překonáme strach, ale nesmíme ho zazdít, říká sociální pedagožka

Láska. Hledání. Rozvod. Handicap. Puberta. Strach. Zoufalství. Zranění. Agrese. Klíčová slova, za kterými najdete sociální pedagožku Andreu Hutkovou (37)....  celý článek

Michaela Horáčková, scénografka
Nad „dobovkou“ neváhám, říká kostýmní výtvarnice První republiky

V jedenácti letech se rozhodla, že z ní bude umělkyně. Rodiče se jí to snažili rozmluvit, ale neuspěli. Dnes patří Michaela Horáčková Hořejší ke špičce mezi...  celý článek

Ryan Phillippe (Los Angeles, 26. června 2017)
Ryan Phillippe: Smířil jsem se s tím, že budu s depresí bojovat navždy

Exmanžel herečky Reese Witherspoonové herec Ryan Phillippe (42) odhalil své tajemství. Už od dětství se potýká s depresemi. Jak sám říká, nestydí se za ně,...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Ženy se zplihlými vlasy sem! Tři kroky k husté hřívě
Ženy se zplihlými vlasy sem! Tři kroky k husté hřívě

Každá druhá žena si přeje mít vlasy jako vodopád. A tak následuje hodinová foukaná, nespočet pěn a sprejů na objem, drah... celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.