Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Lenka Vlasáková: Nechápala jsem, proč mě pořád někdo ponižuje

  0:37aktualizováno  0:37
Divadlo a film ji miluje. Nejspíš proto, že je v ní něco tajemného. Přesto se Lenka Vlasáková zabydluje v komických rolích. Do smíchu jí však jako herečce dlouho nebylo.

Herečka Lenka Vlasáková | foto: Monika NavrátilováMetro.cz

Na divadle zejména, ale i před kamerou vás provázely převážně vážné role. V novém filmu Milana Cieslara Věčně tvá nevěrná jste navázala na lehkou notu. Co je vám bližší?
To není o tom. Mě baví obojí. Hezké na hraní je právě to, že si můžete vybírat. Můžete okusit lehčí žánr a zároveň se pak ponořit do nějaké hlubiny. A upřímně řečeno stále se pokládat do těžkých vnitřních osudů a prožívat dramata není vnitřně úplně pohodlné. Komedie jsou pro duši úlevnější.

Znamená to, že pokud roli hrajete, pak s ní žijete a ona se skutečně podepisuje na vás jako na Lence Vlasákové?
Na určité chvíle. Zvlášť kamera je nadmíru citlivá na všechny nepravdy. Pokud v tom nejste opravdově, tak vás z nich okamžitě usvědčí.

Je to tedy tak, že čím víc životních zkušeností, které nemusí být vždy jednoduché, máte, tím lepší jste herečka?
Tak to určitě není.

Fotogalerie

Čili aby byl herec přesvědčivý, nemusí role nasednout na nějakou jeho osobní zkušenost?
Což to ano, ale zároveň je tam přítomna dávka nějakého talentu. Známe spoustu zářivých, nadaných, mladých lidí, u kterých se jen divíme, odkud si nesou takové životní zkušenosti. Jestli z minulých životů, od předků, nebo je to jenom fantazie? Tím, že si odžijete těžký život, se z vás ještě nestane výborný herec. Vy přece prožíváte jiné myšlení, jiné cítění, jiné fungování v situacích než váš hrdina. Co ale musíte, je obrazy prožitků umět používat. Mít je jako takovou filmotéku nebo knihovnu, ze které vytahujete podobné události, jež vás navedou na nějakou cestu. Něco podobného jste už zažila, viděla…To rezonuje a můžete to nějakým způsobem inspirativně zpracovat.

Už se vám stalo, že jste byla takzvaně v pasti, protože nebylo kam sáhnout pro inspiraci?
Ano. Pak pomohl třeba rozhovor s režisérem. Taková inspirace zvenčí vám dokáže odkrýt prostor, který vy, poněvadž máte své vidění světa, máte zavřený. Do jiného myšlení jsem musela přepnout třeba v roli Magdy Goebbelsové v Renčově filmu Lída Baarová. A to, i když jsem ji hrála v období, kdy ani ona sama ve své hlavě neplánovala ten hrůzný čin, kterého se pak účastnila a který ukončil nejen její život. Pořád to ale přece byla ta bytost, která tak nakonec konala. A tohle přemýšlení jsem já v sobě neměla. A vlastně, až když jsem snímek viděla na plátně, jsem s překvapením a trochou hrůzy zjistila, kolik zla v sobě nahmatám. Občas se toho až leknete.

Lenka Vlasáková

  • S bratrem vyrůstala v  intelektuální rodině. Oba rodiče byli vysokoškolsky vzdělaní titulovaní inženýři, babička působila na vědeckém poli chemie a vlastní několik patentů, dědeček František Vlasák zastával ministerské posty, byl reformním politikem a ekonomem v roce 1968, vyloučeným z funkce i strany, aby se po roce 1989 opět do vlády vrátil jako její místopředseda.
  • Vystudovala gymnázium a obor herectví na pražské DAMU.  V průběhu studia hostovala v Divadelním spolku Kašpar, po studiu získala stálé angažmá v divadle Rokoko. Odehrála velké divadelní  role osudových žen v dílech klasických autorů jako je Dostojevský, Tolstoj, Ibsen apod. Nyní působí na několika pražských divadelních scénách a také v dabingu.
  • Před filmovou kamerou debutovala v roce 1990 rolí ve snímku Houpačka, za hlavní roli ve filmu Lea získala Českého lva.  K dalším rolím patří Tereza z Paralelních světů, Hanka z Pusinek, nebo Magda Goebbelsová z Lídy Baarové.
  • Zahrála si také v mnoha televizních inscenacích a seriálech, včetně populární Ulice.
  • Má čtyři děti. Nejstarší dceru Sofii ještě z prvního a zatím jediného manželství s výtvarníkem Egonem Tobiášem. S hercem Janem Dolanským, životním partnerem, pak mají dceru Amélii a syny Maxe a Johana.

Nahmatáte, ale že byste ho dokázala použít?
Ne. Je to jen role.

Nikdy vás role magicky neposedla?
To si myslím, že ne. Naštěstí u filmu točíte děj rozkouskovaně, skáčete z jedné scény do druhé a pohybujete se v tom příběhu na přeskáčku. A koncentrovaná jste pokaždé na danou scénu. To v divadle se dostanete při zkouškách hlouběji. A před premiérou, kdy jste intenzivně v procesu hledání a jedete v příběhu, se stane, že se trochu chováte jako bytost, kterou zkoušíte.

Víte v tu chvíli, odkud vítr fouká a že to jste a nejste vy?
Vím, že si to nesu domů. Trošku schizofrenní povolání, já vím. Znám spoustu herců - rozpolcených bytostí, kteří s tím mají problém. V naší profesi neopracováváte dřevo, neopravujete auto, ale vy sama jste ten pracovní nástroj, pracujete jen se svými emocemi, se svým tělem, se svým hlasem. Zkrátka překračujete denně určité hranice a hrajete si sama se sebou.

Věděla jste, že je to hra vabank, když jste se rozhodovala, co v životě chcete dělat?
Ne, vůbec. O to větší to pak pro mě byl šok… A hrozně to bolelo.

Tu bolest mi vysvětlete.
Musíte přijmout fakt, že se někdo neustále vyjadřuje k vaší osobě. Ať už z 

pozice režiséra, inscenátora, kolegy. Prostě kdokoliv se vyjadřuje k tomu, co vy vytváříte. A mně zpočátku dělalo obrovský problém oddělit to, co jsem já a co práce. Měla jsem permanentně pocit, že všichni hodnotí mě, Lenku, a ne to, co vytvářím. Myslela jsem si, že mi říkají: Lenko, ty jsi špatná. Nikoliv: Lenko, ty špatně hraješ to a to. A to mě bolelo. Nechápala jsem, proč mě někdo pořád ponižuje a kritizuje. Trvalo několik dlouhých let, než jsem pochopila.

A?
A pak nastane fáze, kdy ne že by vás to neštvalo nebo nebolelo, ale máte v zásobě takové to: Já to zkusím. Ale k tomu potřebujete mít někoho, kdo vám říká, kudy jít.

Nemůže se stát, že i ten, kdo vás vede, nejde dobře?
Může.

Co v tu chvíli?
To je otázka. Záleží, jaká autorita proti vám stojí. Pokud je to autorita, se kterou se dá komunikovat, můžete nabídnout, že ukážete, jak to vypadá, když půjdete na druhou stranu… Pokud zjistíte, že jste v rukou někoho, kdo si trvá na svém, neuděláte nic.

Čili řeknete si, je to režisérova odpovědnost, i když dojem z díla pak divák přisuzuje vám, herci?
To, že z toho nejvíc vyčuhuje herecký výkon nebo konkrétní herec, je trochu klam. Na druhou stranu, dostanete-li se do konfliktu s onou autoritou a už bojujete, pak se taky může stát, že to není úplně přínosné pro samo dílo. Vidění tvůrce nemusíte v tu chvíli rozumět.

Takže zbývá potlačit ego?
Nebo ne a pak jdete do sporu a jeden z vás třeba odejde. Tvorba je výbušná záležitost, sopečná činnost.

Říkáte to s velkou lehkostí, možná je za ní prosté poznání. Vám v těch vodách ale dlouho dobře nebylo. Proč to?
Já dodnes nejsem žádný extrovert. A než se ve mně nějaká exhibice probudila, trvalo to. Teď ji mám docela ráda. Dřív bych jí ale nebyla vůbec schopná. Musely se uvnitř mě otevřít nějaké dveře, ač jsem evidentně táhla za kliku zpátky. Asi jsem se bránila. Prostě nebýt mé babičky, která mě k téhle profesi postrčila, jsem nejspíš někde zalezlý, spokojený tichý intelektuál s  knihou v ruce.

Jak babičku napadlo přihlásit vás na gymnáziu na talentový tábor, kde se hrály scénky, četly básničky i knížky a vlastně hojně exhibovalo?
Vůbec nevím. Nikdy jsem se tak neprojevovala. A přesto jsem pak na konci tábora slyšela, jako jediná, že nadání mám. Asi tam bylo někde schované.

Nestyděla jste se?
Já se stydím doteď.

Zač se stydíte? Nebo spíš za koho ve vás?
Asi za Lenku. To, že se někdo dívá, je ten problém. Že jsem si hrála nějaké věci, to bylo v pořádku, ale že se na mě u toho někdo dívá, na to jsem si musela zvyknout.

Já mlčím a usmívám se….
Já vím, občas přemýšlím, proč tohle povolání vlastně dělám. Já ale miluju příběhy, a jestli mě něco na tom mém povolání baví, tak je to možnost předávat příběhy a zároveň je prožívat. To mě baví. Baví mě, když lidi chytnu za srdce. A když se povede, že je příběh natolik srozumitelný, čitelný, dojemný, hluboký, archetypální, že zasáhne lidi všech generací a všech sociálních skupin, to pak děkuju nahoru, že můžu být u toho.

V divadle vidíte tomu, kdo se na vás divá, do očí. Nemíříte pohledem raději někam do neznáma?
Ne, to naopak miluju. To už jsem zvládla. Na začátku se na lidi v hledišti podívám a říkám si, kdo tam tak sedí? Někdy v prvních řadách sedí „špunt“, který musíte přes někoho prostřelit. Je to strašně zajímavé pracovat s publikem. Teď už mě to baví, teď už se ho nebojím.

Přemýšlím, jak jste dokázala ty roky souboje sama se sebou vydržet. Právě pro ten souboj?
Přesně tak. Já to vnímala jako práci na sobě.

Byl někdo, kdo vás na té nastoupené cestě držel?
Byl, Ondra Zajíc, ředitel Městských divadel pražských a můj spolužák z DAMU. On byl první z těch, kteří mě v tom nějak usazovali. Ani nevím, kde vzal takovou důvěru ve mě.

Stejně jako vaše babička. Honza Dolanský, herec a váš životní partner, vás nad vodou nedržel?
Když jsme se poznali, byla jsem na tom už mnohem líp. Víte, zlom přišel poté, co se mi narodilo mé první dítě. Tam se to samo nějak dobře přeskládalo. Možná mi mateřství ukázalo, co je opravdu důležité, co to je opravdová, hluboká, bezbřehá láska a co je to bolest a strach o život někoho jiného… A celé mé živobytí pro mě nabralo daleko jemnější kontury a získalo menší důležitost. Čímž na druhou stranu neříkám, že se mnou Honza nějaké nesebevědomé propady nezažil. Stejně jako já s ním.

Jsou stejně bolavé u muže jako u ženy?
Určitě. Většina herců, které znám, jsou velmi citlivé a křehké bytosti, i když vypadají jako silní chlapi. Zrovna předevčírem jsem něco natáčela a kolega si postěžoval na depresi z povolání. A já si v duchu řekla, že bych chtěla poznat nějakého kolegu, který neprochází neustálými nejistotami, pochybami o sobě, strachem ze ztráty práce, strachem z toho, jestli má právo vyjít před lidi a jak to ti lidé vezmou…

Očima

Setkání s Lenkou Vlasákovou je velmi osvěžující zážitek. Umí formulovat své myšlenky, a i když je odříkává rychle a důrazně, vůbec nemáte pocit, že by je střílela od boku. Naopak, jde hluboko, když vám je nabízí. Nemám pocit, že by její sebevědomí bylo neochvějné. Dokáže se zavrtat do nitra a přiznat své pochyby naplno, ale tak nějak bez ztráty desítky. To proto nejspíš, že je v tu chvíli opravdová. A tak trochu ať to stojí, co to stojí. Nepůjde po srsti jen proto, že se to má.  A nikdo neříká, že v tu chvíli nesvádí někde uvnitř soukromý boj sama se sebou. Navenek při tom ovšem může působit naprosto suverénně. 

To mluvíte o chronickém stresu?
Jasně. Představte si, že i můj úžasný pan profesor Viktor Preis řekne v sedmdesáti letech, že už nebude hrát, že je to pro něj neúnosný stres. Do divadla jde o hodinu dřív než my, od rána na večerní představení myslí a pročítá si texty. Takový mistr!

Čím to, že je hercova sebedůvěra tak vrtkavá?
To je stále o tom, že je to nesmírně osobní zátěž. I když se s tím naučíte pracovat, stále se před někým vysvlékáte. Pořád kdesi stojíte jako terč a necháváte kohokoliv trefovat se do vás. A vy se stokrát můžete snažit o upřímnost a hluboké sdělení, ale vnímání umění je natolik individuální, že se vám to nepovede tak, aby to bylo stoprocentní, tedy všem srozumitelné.

Pokud máte oba s partnerem duši čas od času v přeneseném slova smyslu „hamletovskými dilematy“ zmítanou, co na to vaše čtyři děti?
Je to pro ně normální. Neznají nic jiného. Vědí, jak chutná umělcův chleba. Nejstarší Sofie je na malbě na UMPRUM a mladší Amálie se hlásí na tvorbu oděvů. Oběma synům je ještě málo let na to, aby volili další dráhu, ale oba jsou moc chytří.

Vím, že vám na jejich svobodném osobním rozvoji záleží, proto navštěvují Waldorfskou školu. Nemáte těžkou hlavu z toho, jak se pak zapojí do jiných systémů, které jsou tak trochu „nebe a dudy“ a které je počínaje vysokou školou čekají?
To už je na nich, na mých dětech, jak se s tím popasují. Od toho trénují mozek. Sofie už si tím prošla na střední a přes počáteční údiv zejména nad zvyky vztahů učitel a žák problém neměla. Amálie je jiná, uvidíme.

I přes svou občas náročnou pracovní vytíženost se dokážete dětem naplno věnovat?
Myslím, že ano. Samozřejmě bývají samy, ale když jsem s nimi, dám jim celý svůj prostor. Svou energii, svou trpělivost. Jsem hodně fyzická, mazlivá. A snažím se s nimi hodně komunikovat. S holkama to zatím nese ovoce, uvidím, jak to bude fungovat u malých mužů.

Jakou roli ve vašem rodinném příběhu má ten velký muž doma?
Oba se našim dětem snažíme vytvořit přístav, ze kterého se dá vyplout a zase přistát a oddechnout si. Mít rodinu jako nedobytný hrad je pro mě symbolika něčeho, z čeho se nedá utéct. A já bych byla ráda, kdyby naše dítka utekla brzo. Já jsem tak učinila v sedmnácti a dodnes obdivuju mámu za to, s jakou grácií mě i bráchu pustila. Objevila se v momentě, kdy jsem ji potřebovala, přinesla mi jídlo nebo peníze, ale do života mi nezasahovala. A zkušenosti z doby, kdy se člověk osamostatní, jsou k nezaplacení.

Znamená to, že nemáte strach o svou nejstarší dceru, která je právě ve věku, kdy se odchází?
Mám. A v momentě, kdy se něco stane, ho hluboce prožívám a začnu mít ještě větší obavy. Ale abych mohla žít, snažím se na to nemyslet. Učím se přijímat fakt, že jsem prostředník, který pomohl dětem přijít na svět, provázel je určitou dobu jejich života a pak je musí pustit. To, jak je život omlátí, já už neovlivním.

Autor: pro iDNES.cz



Nejčtenější

Z oplácané puberťačky fitness ikonou s pekáčem buchet na břiše

Stefanie Macherhammerová

Příběh Stefanie Macherhammerové je důkazem, že i s takzvaně tlustými geny se můžete stát hvězdou sociálních sítí i...

Příběh Emy: Už tři roky jsem doma s dětmi, mateřskou nenávidím

Ilustrační snímek

Mám fajn manžela a dvě krásné děti. Když jsem otěhotněla poprvé, těšila jsem se, jak si budu s děckem užívat, jak budu...



Čtyřčata přišla na svět v osmém měsíci. Rodiče si přejí soukromí a klid

V porodnici Fakultní nemocnice v Motole se před týdnem narodila čtyřčata, tři...

Čtyřčata, která se narodila 11. června v pražské motolské nemocnici, přišla na svět v pořádku ve 32. týdnu těhotenství...

Přecházel jsem tři týdny nachlazení, pak jsem upadl do bezvědomí

Ilustrační fotografie

Tři týdny jsem přecházel nachlazení, pak se mi udělalo špatně, upadl jsem do bezvědomí a zbytek už znám jen z...

První bedýnky jsme skládali v obýváku, říká podnikatelka Jana Bínová

Jana Bínová založila s manželem vlastní firmu na rozvoz bedýnek s farmářskými...

Když před osmi lety zjistila, že v zahraničí si lidé běžně objednávají dovoz zeleniny a dalších farmářských potravin až...

Další z rubriky

OBRAZEM: Angelina Jolie slaví narozeniny. Jak šel čas se sexy herečkou

Angelina Jolie

Krásná americká herečka a režisérka Angelina Jolie dnes slaví 43. narozeniny. Dcera herce Jona Voigta a bývalá manželka...

Herectví je podvod, říkával táta oceněné Zuzaně Kronerové

Zuzana Kronerová

Když letos Zuzana Kronerová získala Českého lva za hlavní roli ve filmu Bába z ledu, neměla moc času na oslavy....

K dítěti nepotřebujete téměř nic, říká herečka Andrea Růžičková

Andrea Růžičková (Kerestešová)

Když se herečce Andree Růžičkové loni v srpnu narodil syn Tobiáš, čekala, že bude vyděšená a přecitlivělá máma. Nic...

Pomocníci pro čištění pleti: Sonický přístroj i obyčejný kartáček

Pomocníci pro čištění pleti: Sonický přístroj i obyčejný kartáček

Arome.cz Do postele byste se s make-upem neodvážily, pleť poctivě drhnete gelem i peelingem, a tvář máte přesto plnou "nedokonalo...



Najdete na iDNES.cz