Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Lenka Dusilová: Mí chlapi jsou moje světlo

  1:58aktualizováno  1:58
Je drsná a křehká zároveň. City s ní smýkají nahoru a dolů, tu se jí chce plakat, tu zase bouřit a všechno to vyzpívává ve svých písničkách.

Lenka Dusilová - zpěvačka roku | foto: Michal SváčekMF DNES

Lenka DusilováKdyž má píseň duši, hned se mojí mámě líbí,“ říká zpěvačka Lenka Dusilová (30). Stojí někde mezi světy, právě tak se jmenuje její poslední deska. Na hudebních Andělech teď posbírala hned dvě ceny – a prožívá comeback, ve který už skoro ani sama nevěřila.

Co pro vás ta soška Anděla znamená?
Je to super, mám obrovskou radost, ale nějak jsem si to špatně načasovala. Za pár hodin odlétám do San Franciska, ale nemám ještě ani sbaleno. Navíc mám teď hroznou kocovinu a nemám ani chvilku na to, abych si to vychutnala.

Už jste jednou cenu za zpěvačku roku vyhrála před pěti lety.Je to dnes úplně jiné?
Tehdy jsem byla neznámá tvář, která dostala šanci. Byla jsem trochu nervózní, trochu dojatá, a když jsem si pro ni šla, nebyla jsem schopná projevit radost. Teď to bylo jinak – mohla jsem svoje pocity dát najevo, protože už si víc věřím.

Po Lucii Bílé jste druhá nejúspěšnější zpěvačka v historii předávání Andělů.
Já se vám přiznám, že jsem ani nepřemýšlela o tom, jestli Anděla dostanu. Už samotná nominace pro mě byla super. Je to velké ocenění toho, co teď dělám.

Zpěvačka roku, deska roku – co je pro vás víc?
Obojí je stejně důležité. I když ta deska je kus práce, kus mého života. Zůstaly v ní emoce, krajiny, nálady, které pořád slyším. To album na mě funguje pořád, můžu ho poslouchat dokola a chci ho lidem hrát. Teď jedeme s kapelou na turné a možná díky tomu na nás bude chodit víc lidí a my budeme mít možnost ještě víc hrát. A to mě nejvíc baví. Dělat hudbu, zpívat a hrát. Nejsem žádná alternativní umělkyně, chci hrát pro co nejvíc lidí a v co největším teritoriu.

Vaše deska se jmenuje Mezi světy. Jak vznikla?
Natáčeli jsme ji v Kalifornii, už proto jsou z ní cítit jiné atmosféry. Já už od dětství měla pocit, že stojím někde mezi světy.

Jak to, že už od dětství?
Protože už tehdy jsem byla trochu vystrčená z kolektivu. Jediná věc, která mě bavila, bylo hrát na kytaru, zpívat a zhudebňovat básničky.

Vím, že jste vyrůstala bez otce.
To je pravda. Já mýho tátu vůbec neznám.

Zkoušela jste ho někdy najít?
Nevím, kde je, není možné ho zkontaktovat. Vychovával mě více méně můj brácha, který je o deset let starší než já. Máma nemohla – pracovala, abychom měli co jíst.

Ptala jste jí někdy, proč jste nikdy nepoznala otce?
Moje máma taky nikdy nepoznala svého otce. Náš děda byl nějaký ruský kapitán. Její máma navíc umřela, když jí byly dva roky.

Bylo těžké se s takovými věcmi vypořádat? Mohl to být třeba jeden z důvodů, proč jste začala brát drogy?
Proč se všichni pořád ptáte na drogy? Je mi nepříjemné to pořád probírat. Téma tisíckrát omleté a skoro v každém rozhovoru se pořád opakuje. Mě drogy prostě nebaví, a to už celá léta.

Kdo nebo co vám tedy pomohlo v těch nejhorších chvílích?
Moje rodina. Můj brácha je taky hudebník, miluje poezii a hodně věcí spolu probíráme. Na mámě zase spolehlivě poznám, která písnička funguje. Když je v ní duše, tak se jí hned líbí. Jsou to moji spojenci. Taková moje světla.

Bylo ve vašem životě víc takových „světel“?
Hodně. Temný i světlý. Všichni hudební partneři a všichni mí chlapi jsou bytosti, které s hudbou měly hodně společného a jejich názory jsou pro mě hodně důležité. Nebo moje paní profesorka zpěvu, paní Vostárková. Přišla mi do cesty jako anděl a začala ve mně otevírat věci, kterých jsem do té doby nebyla schopna. Ukázala mi cestu, kterou jsem hledala. Začala jsem k ní chodit asi před třemi lety, v době, kdy jsem nevěděla kudy kam a připadala si trochu jako ztracená a zakletá bytost. Byla jsem tehdy v sobě uzavřená, ale přitom plná citu, a nevěděla, jak to všechno do hudby dávat.

Jak vám pomohla se uvolnit?
Všechno začíná a končí dechem. Já jsem hodně stydlivý člověk a často se mi stávalo, že jsem něco nebyla schopná říct nebo ani ze sebe vydat. Dokonce jsem se kvůli tomu i rozbrečela, protože jsem narazila na svoji citlivost a svoje sevření a to bolelo. Abych probudila přirozený projev, musela jsem se to učit na věcech, které jsem si měla představovat. Třeba se vžít do toho, že se nadechnu a přivoním ke květině. Bylo to pro mě hrozně těžké, protože nedokážu cokoliv předstírat.

Ten větší klid se dá pozorovat i na vaší hudbě – nejdřív jste byla hodně tvrdá rockerka, teď někdy dokonce hrajete folk s Čechomorem.
Tvrdší hudbu jsem začala hrát už ve čtrnácti. Postupem času jsem ale nějak došla k tomu, že tlak hluku spoustu jemných barev a emocí zabíjí. Vrátila jsem se k akustické kytaře – tenhle druh hudby je hodně prostorný, dynamický a já v něm můžu jít až do nejjemnějších nuancí. Když hrajete akusticky, dokážete svoje emoce vyjádřit daleko pestřeji než v tvrdé hudbě.

Chce se vám pak ještě vůbec hrát písničky, které jste udělala dřív?
Některé jo. Ale ty, které jsem psala v době, kdy jsem byla permanentně naštvaná, už dneska nechci hrát.

Protože už dneska nejste naštvaná?
Přesně tak. A to hlavně díky tomu, že se snažím spoustu věcí nesoudit, i když je to někdy strašně těžké. Dřív jsem třeba psala konkrétní texty – ty mně ubližuješ a tak, teď píšu spíš o emocích. Vyzpívávám někdy smutek, jindy radost, ale už to na nikoho neházím.

Pamatuju si vás v tom období. Chodila jste s Davidem Kollerem, měla jste kapelu Pusa a byla jste taková naštvaná, tvrdá holka.
Tu desku, kterou jsme tenkrát vydali, lidi navíc vůbec nepřijali. Bylo nepříjemné se s takovýmhle odmítnutím setkat v době, kdy jsem si teprve hledala svoji cestu a přemýšlela, jaká by ta cesta měla být. Naštěstí mě to neodradilo a na muziku jsem se nevykašlala. Ale já se o to víc zahryzla a šla si urputně za svým. Nepříjemné a nepravdivé vlivy jsem prostě eliminovala.

Už jste si dneska vnitřně jistější?
Je mi třicet, už nejsem žádná malá holka, mám za sebou dost zkušeností, ale i tak se často nechávám strhávat emotivní bouří. Je to stejné jako dnešní počasí, když jsem dneska kmitala Prahou. Na jednom břehu Vltavy svítí sluníčko, na druhém je sněhová přeháňka. Tak já taky takhle nějak osciluju.

S takhle rozbouřenými emocemi to asi nebudete mít moc lehké s partnery, nebo se mýlím?
No, ty bláho! Ale oni se mnou asi taky ne. Nevím. Já se cítím jako děťátko. Strašně toužím po tom, aby mi někdo dával lásku a já jemu taky. Toužím po spojenectví a partnerství. Samota je hrozná.

Vy vážně řešíte problém s tím, že nemáte s kým být?
Někoho sbalit a strávit s ním noc zas takovej problém není, ale to nehledám. Takovéhle povrchní nesmysly už mám za sebou. Mě baví sdílení – v hudbě i v životě.

Potřebujete tedy stejně naladěného partnera?
Nemusí to být zrovna muzikant, ale imponují mi muži, kteří mi otevírají další prostor poznání. Upozorňují mě na důležité věci, mají kritický pohled na svět. Nedovolí mi podlehnout nějakým jednoduchým variantám a nutí mě nad věcmi přemýšlet.

Když se s někým rozejdete, dokážete s ním pak ještě stýkat?
Jak s kým. Někdy jsou rozpady bolestivé, ale třeba s Davidem Kollerem jsme kamarádi, bavíme se spolu o hudbě a nemáme problém. Vždycky to chce čas. Čas je milosrdný. Mně v tom největší bordel dělá moje ego. Ego způsobuje to, že je těžké nechat lidi odejít, ego nedovolí bývalým partnerům zůstat po rozchodu aspoň přáteli. Ego potřebuje lpět na druhých a neunese, když se vztah posune na jinou úroveň.

Už umíte nechat lidi odejít?
Pořád s tím bojuju. Snažím se, ale občas mi to ujede a pak se modlím za to, aby mi ti lidé odpustili, že na ně vyvíjím nějaký tlak. Když někdo chce jít, tak ho má člověk nechat a netlačit ho někam, kam nechce. Platí to oboustranně, ale je to už o stupeň výš. Nesmíte podlehnout emocím, musíte to zpracovat intelektem. Šílené! Ale učím se trpělivosti.

I v hudbě?
Hrozně ráda doma hraju, ale mohla bych víc. Je spousta rušivých vlivů, které mě od muziky odpoutávají. Jít někam pařit, bavit se, dát si cigárko… Jenomže tihle vnější rušiči člověku požírají energii, kterou potřebuje. Já navíc vždycky měla trochu sklony k sebedestrukci, to je takový můj vnitřní boj, i když už mám tohle období za sebou. Dneska vím, že zas tak o moc nepřijdu, když nebudu následovat každou zábavu, která se naskytne.

Proč vlastně teď odlítáte do Ameriky?
Nahrála jsem tam desku a potřebuju se tam vrátit. Jen tak pobýt, ne pracovat. Celá Amerika byl pro mě splněný sen. Nejdřív jsme tam s batohama na zádech jezdili po klubech a hráli, a pak jsme tam natočili moji poslední desku. Nadechla jsem se tam a osvobodila. V Americe muzikanti hudbu neřeší, protože o ní nepochybují. A když hrají, tak s láskou a srdcem. Jak říkám – splněný sen.

Lenka Dusilová: Z rockerky jsem už vyrostlaLenka Dusilová

Jak o sobě sama prohlašuje, její střední školou byla kapela Sluníčko (kterou sama založila), a že to bylo studium! Málokdo ví, že se zpěvem prorazila už v deseti letech na folkovém festivalu, a ještě méně z nás si ji dokáže představit jako malé, poslušné děvčátko ze sboru Bambini di Praga.

Je to jeden z nejvýraznějších talentů české scény a má v sobě hodně poloh – od rockery ze skupiny Pusa, kterou založila s Davidem Kollerem, až po zpěvačku vystupující s kapelou Čechomor. O své image drsné rockerky tvrdí, že je minulostí a že některé písničky z té doby už dneska nedokáže hrát.

Před pěti lety se poprvé stala zpěvačkou roku, letos jí případly hned dvě sošky Andělů. Poté, co v roce 2002 vydala svoji druhou desku Spatřit světlo světa, odjela do USA, kde vznikla její poslední deska Mezi světy. Teď hraje s kapelou, která nemá název.


Autoři:



Nejčtenější

Soutěž Léto v plavkách: hlasujte pro vítěze druhého kola!

Léto v plavkách - Kos

Plavky jsou pro nás nepostradatelnou součástí léta. Na pláži u moře, u rybníka i na koupališti, ale i při opalování na...

Potraviny, které byste rozhodně neměli omývat před vařením

Ilustrační snímek

Takřka každý ví, že si má před jídlem umýt ovoce či zeleninu. Možná vás však překvapí, že jsou potraviny, které byste...



Dress code nemusí být v létě peklo. Pět tipů, jak na něj vyzrát

Výrazné kousky a doplňky mají na pracovišti stopku. Zbytečně by odváděly...

Formální oblečení může být pro někoho v parném horku jako noční můra. Dlouhé rukávy a upnutá sukně můžou rapidně...

K životu nepotřebujete spoustu oblečení, říká Kamila Boudová

Kamila Boudová, módní designérka

Vždycky ji zajímala móda. Kamila Boudová vystudovala oděvní design, pak působila v zahraničních firmách, pro které šili...

KVÍZ: Co víte o ženském orgasmu?

Cesta za orgasmem může být i velmi nebezpečná.

K Mezinárodnímu dni ženského orgasmu, který připadá na středu 8. srpna, jsme pro vás společně se sexkoučkou Julií Gaiou...

Další z rubriky

OBRAZEM: Kariéru začala Ewa Farna ve třinácti, teď slaví pětadvacetiny

Zpěvačka Ewa Farna v září 2007 a dubnu 2018

Ze své plnoštíhlé postavy si zpěvačka Ewa Farna dělá legraci, dokonce o svých bocích „jako skříň“ zpívá. Když však ve...

OBRAZEM: Jak šel čas s Melanií Griffithovou, která slaví 61. narozeniny

Melanie Griffith, Milk Money, 1994

V osmdesátých a devadesátých letech patřila mezi herečky s největším sex-appealem. Tehdy jí u nohou leželi nejen...

Eliška pečuje o sedm dětí a splácí dluh. Každým krokem jí můžeme pomoct

Ilustrační snímek

I když se Eliščino manželství rozpadlo, je pečlivou maminkou sedmi dětem. Pokud se rodiče o děti dobře starají, je...

ZE ŽIVOTA MÁMY: Když nastane noční(ková) můra
ZE ŽIVOTA MÁMY: Když nastane noční(ková) můra

Náš syn oslavil první narozeniny a rozběhla se další velká epizoda v jeho i našem životě. Ta měla mít trvání rok a půl. Abych nastínila situaci. Moje máti, a i ta manželova, jsou staré školy s utkvělou představou, že batole by mělo s první sfouknutou svíčkou odhodit pleny. Proto jsem si téměř každý telefonát vyposlechla (moje máti) nebo v každé druhé textovce dočetla (manželova máti), že bychom se už měli na to „lulání“ zaměřit.



Najdete na iDNES.cz