Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Láska na první dotek: jak se zamilují lidé, kteří nevidí?

  7:48aktualizováno  7:48
První dojem většinou rozhodne, jestli se chceme seznámit. Vzhled, přitažlivost, oblečení, celkové charizma, to vše na nás působí. Někdy tak silně, že z toho bývá láska na první pohled. Lidé, kteří nevidí, se však musí seznamovat jinak.

Nevidomí manželé Jana a Petr. | foto:  Nguyen Phuong Thao, MF DNES

Oba jsou nevidomí, nikdy se neviděli. Petrovi je jedenadvacet, Janě dvacet. Před rokem a půl se vzali.

Když vyprávějí o svém vztahu, všimnu si jedné věci, která je až nepochopitelná. Jana mluví, pak se zamyslí a podívá se na Petra, který její pohled opětuje. Nechápu, jak to ví, když ji nevidí. "Opravdu poznám, když se na mě Jana podívá. Nevím, čím to je, asi vzájemné propojení, souznění. Kdo ví?"

Nevidomí nebyli odjakživa. Přestali vidět v pubertě, ve věku, kdy se začíná pokukovat po prvních láskách. "O zrak jsem přišel kvůli nadbytku mozkomíšního moku," vysvětluje Petr. "Já nevidím od patnácti, ale od narození jsem měla vrozenou vadu. Lékaři nevědí, co mou slepotu způsobilo," říká Jana.

Dnes jsou vděčni za každý moment, každou vteřinu, kdy viděli. "Máme představu, jak co vypadá. Ale ti, co nevidí odmalička, jsou na tom líp. Nevědí, o co přišli. Nejvíc mi chybí příroda. Když jedete autobusem, cítíte, jak to v zatáčkách houpe nebo najednou klesáte do údolí," popisuje své pocity Petr.

"Můžu si jen domýšlet, co je venku. Nejhorší je, že už zapomínám, jak některé věci vypadají. Toho se bojím, že jednou zapomenu úplně všechno."

Nebát se o sobě mluvit

Když jdu po ulici, hodnotím kolem sebe své protějšky, jak na mě působí. Asi jako každý. Někdo se vám líbí víc, někdo míň, někdo vůbec. Říkám si, jestli by stálo za to některého z nich blíže poznat. Těžko si dokážu představit, že bych se seznámila s někým, koho bych nejdřív nesjela zvídavým pohledem.

Kdo tvrdí, že pro něj první dojem v seznamovaní nehraje roli, nemluví pravdu. Jak jinak bychom se hledali? Po sluchu? Čichu? Hmatu? Jenže takoví lidé, kteří jinou možnost nemají, kolem nás žijou. Napadlo vás někdy, jak se nevidomí seznamují? Tedy pokud na sebe nenarazí přímo na ulici.

Najít potřebné páry, které by se svěřily, byla docela fuška, kdo z nás by taky o takových věcech rád mluvil. Kde hledat? Co třeba seznamka na internetu, tam se přece seznamuje kdekdo. Ne, chaty a seznamovací portály pro zrakově postižené nejsou, možná tak pro handicapované obecně. Ani ve sdruženích a organizacích pro nevidomé seznamovací večírky nepořádají.

Například občanské sdružení Okamžik organizuje besedy a jiné programy, při nichž se nevidomí můžou seznámit tak, jako se seznamují všichni lidé. Do speciálních seznamovacích akcí by však nešlo. "Cílem je začleňovat nevidomé do společnosti, ne oddělovat v uzavřené skupině," říká Miroslav Michálek, nevidomý jednatel Okamžiku.

Nakonec pomohlo sdružení a škola pro nevidomé. Tam mi doporučili páry, které se nebojí o svém handicapu i vztahu mluvit.

Než jsem se s těmi dvojicemi setkala, opakovala jsem si základní pravidla. Nevyhýbat se slovům koukat, podívat, vidět, správně podat ruku... Bála jsem se zbytečně. Nevidomí jsou jako všichni ostatní, jen s tím rozdílem, že se museli naučit žít bez zraku.

Předchozí vztahy

Manželé Jana a Petr si ve svém věku prožili, co jiní nestihnou za celý život. Jejich handicap však mnohem hůř snášely jejich rodiny.

"Máma se s tím nemohla srovnat, dala mi na vybranou, buď zůstanu doma, nebo si pořídím vodicího psa," říká Jana. "Nikdo nemohl uvěřit, že bych se o sebe dokázala postarat." Sbalila se a odešla z domu.

Zvládla všechno. Stará se o domácnost i o několik zvířat, má dvě zaměstnání. "Co si budeme povídat, diskriminace se stále objevuje." Nakonec si stejně jako Petr udělala masérské kurzy a teď doufají, že najdou klientelu.

"Chceme být soběstační, ne se na někoho upnout," tvrdí Petr. "Slepotu jsem bral jako životní zkoušku, pral jsem se s ní. Pomohl mi internát, tam mě nikdo nevodil na záchod."

Nevidomí manželé Jana a Petr věří, že budou mít spolu dítě. Bojí se jen předsudků ostatních.

Jana a Petr začali chodit na stejnou střední školu, gymnázium pro zrakově postižené. Tam se poznali.

"Předtím jsem prožil dva vztahy. Jeden se zdravou dívkou, druhý s nevidomou. Nikdy mi nezáleželo na tom, jak člověk vypadá, ale jaký je. Ale zase nechci tvrdit, že když jsem měl možnost holku okouknout, že bych se na ni schválně nedíval, ale opravdu pro mě nebyl vzhled na prvním místě. To mi vydrželo dodnes."

Jana má se vztahy podobnou zkušenost, jen s tím rozdílem, že měla před Petrem kluka jen v době, kdy viděla.

Nechávali vztahům volný průběh, nesnažili se za každou cenu najít partnera se stejným postižením, nebo naopak, ani nevyhledávali sdružení pro zrakově postižené.

"I když jsem ztratil zrak, neztratil jsem kamarády, ti opravdoví mi zůstali. Najednou jsem však zjistil, že potřebuju i jiné kamarády, se kterými bych se mohl bavit o stejných problémech, jaké mám já. Pomohl mi turistický kroužek při Základní škole Jaroslava Ježka, který mě začlenil do společnosti nevidomých."

Rande naslepo

Vzájemné sympatie Jany a Petra začaly nevinně, ve škole u hry shown down (ping-pong pro zrakově postižené). "Jana se mi hned líbila, ale na druhou stranu mě odrazovala její ztřeštěnost, kterou jsem považoval až za dětinskou," hladí Petr svou partnerku.

Jak se mu líbila, když ji neviděl? Nevidomý se nemůže seznamovat podle vzhledu, proto klade mnohem větší důraz na to, jak se ten druhý vyjadřuje, jaké má názory, zajímá se o něj do hloubky. Ostatní se podívají, řeknou si, ten je divnej, s tím se bavit nebudu.

"U mě zvítězilo," reaguje Jana, "že jsme si měli co říct. Umíte si asi představit, jak to vypadá, když potkáte někoho, s nímž se nevidíte, ale zároveň nemáte společná témata. Šílenej trapas."

První setkání bylo pro oba příjemné, ale první rande proběhlo až po roce. "Jana mě dost uháněla, to mě trochu odrazovalo. Nechtěl jsem nic vynucovat. Měli jsme společného kamaráda a ten mi Janu pořád vychvaloval, jak je skvělá, tak jsem se jednou rozhoupal a pozval ji na koncert Tří sester. Celý večer jsme strávili na baru a z koncertu jsme skoro nic neměli, jak jsme si pořád povídali a svět kolem skoro nevnímali. To jsem byl za Janinu ukecanost snad i rád," popisuje první rande Petr.

Za měsíc se k sobě nastěhovali a za necelý rok byla svatba. Společné bydlení vzali i jako zkoušku, jestli vydrží. O svatbě nejdřív přemýšleli z legrace, jak by asi vypadala, až si jednou řekli, proč ne. "Když jsme to chtěli oznámit rodičům, museli jsme zajít na panáka na kuráž. Bylo nám jasné, že to nebudou chápat. Taky nechápali," vzpomíná Jana. "Vtipné bylo, když jsem si šla v Liberci nechat změnit příjmení v občance, paní na úřadě se mě ptala, jestli se umím podepsat. To mě opravdu rozesmálo. Jako bych byla nesvéprávná."

I když jeden druhého nikdy nespatřil, o vzhledu svého partnera mají určitou představu. Možná i díky tomu, že oba kdysi viděli. "Bylo mi jedno, jak Petr vypadá, ani jsem se ho neptala, jestli má dlouhé vlasy nebo modré oči. Když člověk nevidí, nepovažuje vzhled za něco důležitého. Asi by to bylo jinak, kdybych dodnes viděla," smutně koukne na Petra, ale hned pokračuje: "Petra popsat dokážu, vždyť jsem si ho dokonale ohmatala. A co nevidím, to mi poví mé okolí. Dokonce má poznávací znamení, několik jizev, podle kterých bych ho našla snad mezi tisíci muži."

"Když mi zdravý kamarád Janu dohazoval, říkal, že je hezká v obličeji. Nechápal jsem, proč mi ji takhle dohazuje, když ji stejně nevidím. Jako že by se líbila ostatním, nebo co? Teď přeháním, ale opravdu jsem neměl požadavky na holku typu dlouhonohá prsatá blondýna. K čemu by mi to bylo? Pro mě bylo mnohem důležitější, že se na Janu můžu spolehnout, že máme hodně věcí společných nebo že je praktická."

Jana a Petr chtějí dítě. "Nebojím se, že bychom to nezvládli, ale předsudků ostatních," přiznává Jana. "Mám strach třeba ze sociálky. Jen si přeju, aby naše dítě bylo zdravé a nebylo o něco ochuzené. Vím, že bude komplikovanější odpovídat dítěti na otázky, když nevidíme, ale přece se kvůli tomu nevzdáme."

Hledá se táta

Olga Feďjuková má se svým partnerem Václavem Krchovem dceru Lucii. Ona je takřka nevidomá, Václav a Lucie vidí.

"Narodila jsem se zdravá, ale předčasně," vysvětluje Olga. "V inkubátoru mi dali větší dávku kyslíku a tím se mi spálila sítnice." Před několika lety nastaly další komplikace a Olga o jedno oko přišla úplně. Dnes vidí pouze obrysy z blízké vzdálenosti, ale svět je zastřený téměř do tmy.

Olga chodila do školy pro zrakově postižené, celé dospívání prožila mezi nevidomými. "Docela mě mrzí, že jsem se nemohla víc pohybovat mezi zdravými, ale rodiče mysleli, že je to tak lepší."

Po dostudování konzervatoře a Ladičské školy Jana Deyla se z Olgy stala hudební pedagožka. Brzy zjistila, že učit je vyčerpávající, a práce nechala. "Vysvětlovat, jak napsat noty, a přitom nevědět, jak se to píše, je hrozně těžké. Byla jsem z práce denně vyřízená."

Olga je takřka nevidomá, její partner Václav i holčička Lucie vidí.

Po odchodu ze zaměstnání se Olga chtěla zaměřit na rodinu, její touha po dítěti se prohlubovala. Jenže partner a otec pro její dítě byl v nedohlednu.

Olga před Václavem neměla žádný vážný vztah, přiznává, že její snaha někoho najít končila stejně. "Byl to vždycky pokus – omyl. Nikdy jsem neměla potřebu kamarádit s vrstevníky, táhlo mě to ke starším. Snaha být stále lepší, zdokonalovat se, to jsem k životu potřebovala. Když člověk nevidí, připadá si automaticky znevýhodněný, ale já se snažila vynikat v jiných věcech."

Partneři se hledali těžko, nechodila s vrstevníky do hospody nebo na společné akce. Nikdy záměrně nevyhledávala ani zdravé, ani naopak nevidomé kamarády nebo partnery. "Mně se to životem prolínalo, spíš bylo důležité, jestli je vyzrálý, nebo ne."

Až ve Václavovi našla správného otce pro dítě, které si tolik přála. Seznámili se, když hlídala jeho syna; to ještě žil s bývalou manželkou. "Nechci, aby to vyznělo, že jsem někoho odvedla od rodiny, i když se to možná zdá. Nikdy bych si netroufala na Vaška něco zkusit ani jsem ho neuháněla, jen jsem pochopila, že má v manželství potíže. Snažila jsem se mu poradit, být mu takovou vrbou. Ale líbilo se mi, jak se chová k synovi. To byl první moment, kdy jsem si řekla, takového otce bych si pro své dítě přála."

Jednou Vašek zavolal, že by se rád setkal. Jen tak, popovídat si. Po nezávazném setkání následovaly další schůzky a půl roku nato Olga otěhotněla. Jsou spolu čtyři roky.

Jaké má oči?

Jestli je lepší, když aspoň jeden z partnerů vidí, tak na to se názory liší. Pokud jsou oba nevidomí, lépe si vycházejí vstříc v tom, co jiné lidi ani nenapadne, třeba jak si uspořádat věci v bytě. Pár vidící - nevidomý má zase výhodu, že má k dispozici alespoň jedny oči.

Olga Feďjuková uznává, že je výhodné, když jeden z nich vidí. Se zdravým partnerem se cítí svobodná. "Co berou vidící jako samozřejmost, já musím řešit, v mnoha situacích jsem se naučila poradit si sama, ale je pravda, že oči nenahradíte. Když potřebuju k doktorovi nebo nakoupit, vezmeme auto a jedeme. Taky nemám přehled o cenách v obchodech. S plným invalidním důchodem a mateřskou musím počítat každou korunu, ale nechci, aby dítě strádalo. Proto mi Vašek čte akční letáky, abych také mohla ušetřit. Rozhodně nechodím nakupovat sama, protože obelstít nevidomého je jednoduché."

Olga se stará o domácnost, partner pracuje. Když by po něm chtěla třeba vytřít podlahu, namítá, že je unavený z práce a ona na mateřské. "Na jednu stranu jsem ráda, že mě bere jako rovnocenného partnera, na druhou stranu si říkám, že by se obětovat mohl, když vidí, že mi to vytírání dá mnohem větší práci. Takové jsou naše nejčastější spory. Asi jako všude."

Ve vztahu Olgy a Václava je to jiné než u Jany a Petra. Václav ví, jak Olga vypadá, ona ne. "Vašek mi občas řekne, že mi to sluší, potěší mě, ale já hledám hodnoty jinde. I on si mě snad vybral kvůli něčemu jinému. Kdyby měl jednu nohu kratší, je mi to jedno. Já mám taky jen jedno oko a nějaké to kilo navíc."

Václava dokáže Olga popsat téměř tak, jako by ho viděla. Při fotografování jsem pochopila, že svůj protějšek má dokonale "osahaný". Jen mě překvapilo, že nevěděla, jaké má Václav oči. "Víte, že mě nikdy nenapadlo se zeptat? Jak celý život řeším, že oči nemám, tak to pro mě není důležitá informace," směje se. "Vaška poznám podle sluchu, podle zvonění klíčů, co nosí stále u sebe. Když přijde z práce a je dole u dveří, Lucinka hned začne kvílet, že je doma tatínek, a já bych si ten zvuk taky nespletla."

OMYLY SPJATÉ S NEVIDOMOSTÍ

OMYL: Před nevidomým by se nemělo mluvit o barvách a jiných zrakových vjemech, je nutné se vyhýbat slovům jako slepota, podívej se, uvidíme se.
SKUTEČNOST: I nevidomí používají výrazy spojené s vizuálními vjemy v jejich doslovném i přeneseném významu. Mluvit se má přirozeně, nadměrná snaha nezranit může naopak komplikovat komunikaci.

OMYL: Nevidomí lidé mají zvláštní schopnosti, například šestý smysl, hudební sluch a nadání poznat z hlasu povahu člověka.
SKUTEČNOST: Slepota nezaručuje žádné zvláštní schopnosti, ale může být silným podnětem ke cvičení jiných smyslů a různých dovedností, což může budit dojem zvláštního nadání.

OMYL: Ztráta zraku způsobuje úplnou závislost na ostatních lidech. Proto je nevidomý vždy vděčný za každou sebemenší pomoc. SKUTEČNOST: Mnoho nevidomých usiluje o nezávislost, mnoho činností včetně cestování, studia a zaměstnání vykonávají samostatně. Nevyžádaná a nevhodně poskytnutá pomoc nemusí někdy vyvolat vděčnou reakci, jindy však může být velmi vítaná.

OMYL: Nevidomí žijí mimo vizuální kulturu. Nesledují televizi, doma nemají obrazy a fotografi e a nezajímají se o ně.
SKUTEČNOST: Někdy je to přesně naopak. Mnozí nevidomí sledují televizi, někteří se zajímají o výtvarné umění, jiní mají sbírku fotografií bližních, třeba aby je mohli někomu ukázat.

OMYL: Nevidomí lidé se nezajímají o svůj vzhled, není nutné je upozornit na znečištění nebo jiné nedostatky oděvu. Připomnělo by jim to smutný fakt, že nevidí.
SKUTEČNOST: Ani nevidomí nechtějí odpuzovat špinavým nebo nevhodným oděvem a taktní upozornění na výrazné znečištění jim může pomoci. Hodně záleží na vašem vztahu k dotyčnému a na citu.

OMYL: Většina dospělých nevidomých žije v ústavech, kde mají zajištěnu potřebnou péči.
SKUTEČNOST: Většina nevidomých lidí nejenže nežije v ústavech, ale ani v nich žít nechce.

OMYL: Při seznámení s nevidomým je vhodné nechat si od něj ohmatat obličej, aby si vás dokázal představit.
SKUTEČNOST: Hmatový vjem nejspíš neumožní představit si obličej, zvlášť pokud je postižen slepotou od narození a nikdy obličej neviděl. Navíc může být tento experiment oboustranně nepříjemným zážitkem.

OMYL: Schopný nevidomý nepotřebuje žádnou pomoc.
SKUTEČNOST: Každý nevidomý někdy potřebuje pomoc, i když rozdíly v rozsahu a druhu pomoci jsou veliké.

Autoři:






Nejčtenější

Z Kary Robertsové se stala mořská víla, která má vlastní show, při které...
Z Američanky je profesionální mořská víla. Zbavila se tak mindráků

Američanka strávila přes 400 hodin výrobou kostýmu mořské víly. Díky rybímu ocasu může předvádět speciální podvodní show a splnit si sen. Jako podmořská bytost...  celý článek

Ilustrační fotografie
Hubnutí i výkonnější mozek. Proč se vám vyplatí posilovat

Chcete zhubnout a být ve formě? Potom zařaďte do svého programu posilování. Udělá pro vaší postavu i zdraví mnohem více, než si vůbec myslíte.  celý článek

Ellen DeGeneresová na People's Choice Awards (Los Angeles, 7. ledna 2015)
Měla jsem deprese a navštěvovala jsem terapeuta, přiznala DeGeneresová

Ellen DeGeneresová (59) patří mezi nejúspěšnější ženy Hollywoodu. Má vlastní televizní show, je šťastně zadaná a nebojí se mluvit o své sexuální orientaci....  celý článek

Kolorovaný snímek rakovinových buněk z elektronového mikroskopu
Osm raných příznaků rakoviny, které byste neměli ignorovat

U velkého počtu nemocných jsou některé nádory objeveny až v pokročilém stádiu. Včasně diagnostikovaná rakovina přitom významně zvyšuje šanci na vyléčení. Které...  celý článek

Maďarský guláš z vepřového masa
Guláš nejen předvolební. Dejte si klasiku z hovězího či vepřového masa

Za několik dnů tu máme volby a s tímto obdobím býval už za dob Rakouska-Uherska spjatý zvyk podávat voličům předvolební guláš uvařený nebo aspoň podávaný...  celý článek

Další z rubriky

Mirek s Petrou
Běž se oběsit, stromů tu je dost, křičela v hádce vyměněná manželka

Když je něco k řešení, Petra (29) začne křičet, a jakmile už neví kudy kam, tak uteče, popsal svou ženu Mirek (31) z Luk nad Jihlavou. Jejich vztah nefunguje,...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Příběh Karolíny: Expřítel nevěří, že je konec. Pořád to na mě zkouší

S přítelem jsem vydržela dva roky a i to bylo až moc. Udělal si ze mě služku, pokladničku a hlídal mě na každém kroku. Pokoj od něj nemám ani po rozchodu,...  celý článek

Výměna prstýnků při obřadu je prastarý zvyk, který se objevil už ve starém...
Příběh Vandy: Přítel se chce ženit, ale já o svatbu nestojím

S přítelem máme hezký harmonický vztah. Jsme spolu už tři roky a zatím jsme jeden na druhém neobjevili nic, co by nám zásadně nevyhovovalo. Oba jsme tolerantní...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

11 makeup podvodů: Líčení, ve kterém vás jen tak někdo nepozná
11 makeup podvodů: Líčení, ve kterém vás jen tak někdo nepozná

Trocha řasenky, rtěnky, pudru a najednou si říkáte, že vypadáte i jako člověk. Tak toho zkuste někdy nanést trochu víc, ... celý článek

Květákové pečené placičky
Květákové pečené placičky

Zdravá dobrota na eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.