Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Politika je akvárium stejně postižených, říká Kristýna Kočí-Mertlová

  0:10aktualizováno  0:10
Od dětství ji lákaly dospělé role a politika jako věda. Kristýně Kočí-Mertlové bylo třiadvacet let, když skutečně do politického světa aktivně vstoupila, aby si nakonec svými skandály pořídila z ostudy kabát. Ustála nejhorší, přesto ji syndrom vyhoření položil na lopatky.

Kristýna Mertlová, spolumajitelka seznamovací agentury Date2k | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Smysl života znovu našla jako žena, manželka a matka. Na své zkušenosti vybudovala seznamku a jako podnikatelka vidí pravdy politiků jako největší nesmysl světa.

Pokud je pravda, že jste od šestnácti let pokukovala po veřejném dění ve smyslu politickém, mám hledat kořeny v rodině?
Ano, ale ne u mých rodičů, kteří oba vystudovali matematicko-fyzikální fakultu a jsou přírodovědně orientovaní. To moje babička byla novinářka, která dlouhá léta pracovala v Lidových novinách, a děda působil v armádě. V osmašedesátém je oba ovšem vyhodili, děda pak skončil jako zedník a babička mohla vykonávat jen pomocné práce na stavbě. I proto byl jejich smysl pro veřejný zájem velmi intenzivní. Odmala se mnou o tom bavili a já měla hřejivý pocit, že je můj názor zajímá.

Víte, co vám na tak nedětském tématu imponovalo?
Nad tím jsem nikdy nepřemýšlela, ale možná zafungovalo to, že pro mě byli babička s dědou vzorem. A vzorům se přece chcete přiblížit. Navíc mi přišlo hodně dospělé, že se člověk se může zajímat o věci, kterým ne tak úplně rozumí.

Nemohla být touha vyrovnat se dospělému světu dána tím, že jste cítila odlišnost mezi svými vrstevníky?
To bych neřekla. Nevymykala jsem se nijak zvlášť. Spíš bych sázela na to, že jsem prvorozená v relativně velké rodině, kde jsou dva mladší sourozenci, a vždycky jsem byla ta odpovědná. Vždycky jsem měla snahu chovat se dospěle. 

Kristýna Kočí-Mertlová

  • Narodila se v roce 1985 v Praze velmi mladým rodičům, studujícím v tu dobu matematicko-fyzikální fakultu UK. Otec RNDr. Antonín Kočí působí v oblasti informatiky, matka RNDr. Ivana Kočí jako šéfredaktorka sportovní literatury v nakladatelství Grada. Má o tři roky mladšího bratra a o deset let mladší sestru.
  • Po gymnáziu absolvovala magisterský obor politologie na FFUK, během něhož stipendijně studovala v Paříži a také ukončila dvousemestrální studium na CEVRO Institutu v Praze.
  • V letech 2010 – 2013 vykonávala poslanecký mandát v Parlamentu ČR. Byla programovou ředitelkou a radní již neexistující strany Věci veřejné i předsedkyní jejího poslaneckého klubu. Vyloučena byla po politických skandálech s úplatkovou aférou ve financování strany a údajným stranickým pučem v dubnu 2011. V roce 2001 podala trestní oznámení na ministra dopravy a faktického šéfa strany VV Víta Bártu za poskytnutí „finančního daru za loajalitu“. Odvolací soud Víta Bártu vinným neshledal. Ve Sněmovně působila dál až do roku 2013 jako nezávislá.
  • Po odchodu z politiky v roce 2013 začala podnikat. Se svým manželem, pojistným matematikem Mgr. Ing. Jakubem Mertlem, Ph.D. založili sofistikovanou seznamovací kancelář Date2k, jejíž sekce pro handicapované byla aktuálně spuštěna. Mertlovi mají spolu dvě děti, dvouletého Antonína a čtyřměsíčního Adama.

Byla jste prý vzorná studentka. Obvykle to o sobě lidé neříkají, bojí se ztráty sympatií.
Naštěstí jsem nebyla šprt. Celý život hřeším na to, že mám velmi dobrou paměť a hodně věcí si dokážu rychle spojit s tím, co už jsem někde četla nebo viděla. Proto jsem se nemusela škole, přestože šlo o prestižní Nerudovo gymnázium, tolik věnovat. A stejné to bylo na vysoké. Současně jsem ale dobré studijní výsledky považovala za svou povinnost. To rodiče nám vštípili, že jen s dobrým vzděláním si člověk může vybírat, jakou cestou se v životě vydá. Maminka, stejně jako její sestra, měla kvůli cejchu babičky a dědy velký problém dostat se na vysokou školu, a možná odsud pramenila jejich víra v hodnotu vzdělání.

Měla jste přísnou výchovu?
Té nebylo třeba. Já byla takové to přemoudřelé dítě, které se všechno naučilo strašně brzo. Asi je to dáno tím, že mě rodiče měli v pouhých dvaceti letech a já byla jako první vnouče obdařena extrémní pozorností ze všech stran. Navíc naši měli na vysoké spoustu času se mi věnovat.

Nezačala jste tím spíš ze žárlivosti revoltovat, když se za tři roky narodil mladší bratr?
Naopak. Já se po počátečním šoku – přece jen, objevil se vetřelec v rodině, utvrdila v té odpovědnosti. Já vlastně nikdy neprožila období vzdoru. Ani později - žádné opilecké večírky v pubertě, nic takového. To všechno mě minulo. Nikoliv ze strachu, ale protože jsem to měla uvnitř sebe tak nastavené. Až si říkám, jestli jsem se o něco neochudila. Asi je škoda, že jsem nic takového nezažila, protože až se mě mé děti budou ptát, nemám jim co nabídnout.

Ve vás nikdy nezahlodal červíček poznat věci nepoznané?
Určitě zahlodal. Ale ne v tu dobu. Jak říkám, propásla jsem příhodný čas a začínat blbnout pak třeba v šestadvaceti, je, myslím, trochu pozdě.

Zeptám se lapidárně: Co kluci v tu oťukávací, chráněnou dobu?
I v tomhle směru jsem byla extrémně uvědomělá a odpovědná. Takže jsem první velký vztah měla v šestnácti letech. I se vším ostatním jsem si relativně počkala. Nikdy jsem nezažila nezávazné úlety.

Co jste dělala večer, když spolužáci chodili do hospody?
To není tak, že bych bývala nepřekročila práh hospody. Já se jenom neopíjela. Nešlo to ani. Třikrát týdně jsem do sedmi večer trénovala atletiku ve Stromovce, domů dorazila pozdě večer, a když už jsem byla doma, hodně jsem četla. A pak, na výšce, jsem už zase vedle studia pracovala na plný úvazek. Na druhou stranu neříkám, že jsem se nikdy v životě neopila. Vím, jak vypadá takové hrozné ráno. Nejsem abstinent. A na skleničce denně nevidím nic špatného.

Je možné, že jste si onen štempl disciplíny sama vybrala, protože za ni přicházely pochvaly?
Je to možné. Později jsem se jí určitě držela vědomě. Ale nebylo to nic, co by mi kdo vyčítal. Když moje sestra nebo bratr potřebovali s něčím poradit, obrátili se na mě. A dodnes to tak dělají. Současně ale i já spoléhám na ně. Je to obrovská výhoda, mít dobře fungující primární zázemí.

Přesto jste na hlasy rodiny nedala ve výběru studia politologie…
Vidíte, to by konečně mohla být taková moje menší revolta! Krom toho, že jsem hrozně zodpovědná, jsem totiž taky příšerně tvrdohlavá. Zbožňovala jsem historii, byla schopná přečíst neuvěřitelné kvantum historické literatury, hledat v ní historické souvislosti a sledovat zákonitosti. Nikdy jsem tudíž neměla pochybnosti, že bych se chtěla věnovat této oblasti. Sotva jsem ale doma řekla, že mě zajímá politologie a mezinárodní vztahy, naši se zhrozili. Lekli se právě onoho mizivého uplatnění…

Vy jste si ale kromě politologie na Karlově Univerzitě dala i podobné studium na soukromé škole CEVRO, kterou zakládali členové politické strany ODS. Někdo vás tímhle krokem připravoval na politickou kariéru?
Ne, to ne. Sama jsem si ji vybrala. Chyběly mi znalosti ekonomie či práva, které se na filozofické fakultě nepřednášejí. Jinak tam nehledejte žádnou souvislost. Je pravda, že jsem v té době pracovala při škole jako úředník v Poslanecké sněmovně a měla tak možnost poznat některé přednášející a věděla, že jsou to kvalitní odborníci. To je celé.

Mohla jste zůstat v akademické rovině. Krok do aktivní politiky byl vaší ambicí, nebo dílem náhody?
Já myslím, že v prvopočátku náhody. Když jsem začala pracovat pro Věci veřejné, chtěla jsem fungovat čistě jako odborník, jako politolog. Nechtěla jsem kandidovat. Taky jsem první nabídku odmítla. A pak už to bylo buď, anebo. Byla jsem zaměstnanec a pobírala jsem plat…

Počkejte, popořádku, když dílo náhody, proč jste si vybrala právě tuhle stranu?
Já nevěděla, o jakou stranu jde. Vrátila jsem se ze studia v Paříži a hledala práci. Objevila jsem nabídku od nejmenované politické strany, chtěli pomoci v přípravě programových věcí, hledali politologa. Což je vzácné, najít inzerát přímo pro tuhle profesi. A já ji přece chtěla dělat! Chtěla jsem mít příjem a praxi. Takže jsem prošla několikakolové výběrové řízení, vyhrála, stala se programovou ředitelkou a mohla psát program.

Říkáte, že vaše poslanecká kandidatura byla buď, a nebo. Co by se stalo, kdybyste bývala odmítla?
Odpovím vám tím, co jsem tehdy od vedení strany a volebního manažera slyšela: „My si nemůžeme dovolit platit lidi, kteří nenesou i politickou odpovědnost. Buď věříš tomu projektu a budeš za nás kandidovat, nebo támhle jsou dveře.”

Co jste si v tu chvíli řekla?
Bylo mi třiadvacet. Vyděsilo mě to. Věděla jsem, že největší chybou politologa je vstoupit aktivně do politiky, poněvadž pak už se nikdy nemůže stát nezávislým odborníkem. Na druhou stranu nechci, aby to znělo, že jsem to udělala jen proto, abych nepřišla o místo. Já si skutečně říkala, že se můžu na něčem dobrém aktivně podílet. Věřila jsem lidem, kteří byli stejné zapálení jako já. A věřila jsem, že můžeme věci změnit.

Myslíte si dnes, že jste tehdy udělala chybu?
Tady v tomto kroku ano…

…a pak už se to veze?
Přesně tak. Člověk udělá nějaké zásadní rozhodnutí, a mozek, aby nemusel takový krok zpochybňovat, se adaptuje a hledá pozitiva a jede na té vlně. To se stalo mně. Je to takový dar-nedar šedé kůry mozkové. Podlehla jsem „propagandě“ a v rámci týmu i slepé důvěře. Chyběla mi sebereflexe. To byl ten problém. Pracovala jsem třeba osmnáct hodin denně, a to už nemáte tolik potřebný odstup, ani prostor potkávat se s jinými lidmi.

Co s vámi taková izolace udělá?
Nechci říct, že je politika špína, to je klišé. Je to o lidech, kteří tam jsou. To prostředí ale bohužel ke spoustě negativních věcí svádí. Dělá to asi ta touha po moci. Je to prostě takové akvárium. Lidé se pohybují v notně omezeném okruhu, mezi stejně postiženými. A navzájem se plácají po ramenou, utvrzují ve své důležitosti, ve svých pravdách…A člověk má bohužel tendenci tomu uvěřit. Přitom je to největší nesmysl světa.

To víte dnes, tehdy jste musela být hodně naivní?
Absolutně. Přestože jsem si myslela, že nejsem. Byla jsem přesvědčená, že mám přece životních zkušeností dost, když jsem pět let žila sama, nejsem standardní studentka vysoké školy, mám za sebou několik let v pracovním procesu, studium v zahraničí, kde to bylo extrémně tvrdé, když jsem se chtěla prosadit… Prostě jsem měla pocit, že jsem toho už strašně moc zažila. Jenomže realita byla jiná. A s tak velkou mírou naivity byla spojená i míra mého okouzlení prostředím.

Myslíte si, že téhle vaší, řekněme nezralosti, někdo využil?
Samozřejmě. Celý ten projekt na takové strategii stál. Vybrali si mladé lidi, hezké holky a pak je strčili na billboard a využili jako levnou pracovní sílu. Když se v dalším volebním období přetahovali zajímavé tváře a novináři do ANO, prezentovaly se v médiích skutečně vysoké částky, které za spolupráci měli dostávat, zatímco my tehdy dřeli jako koně i dvacet hodin denně. Všichni do jednoho. Bylo to vlastně geniální tah, najít tento typ lidí a využít je.

Máte na něco nebo na někoho zlost?
Zlost? Možná tak sama na sebe. Já jsem udělala tu chybu, že jsem do toho šla.

Očima autorky

Bylo pro mě těžké sejít se s Kristýnou Kočí zcela prosta očekávání. Zajímala mě. A moc. Jako bývalá politička má vybudovaný mediální obraz dosud dost silný, ale snažila jsem se, seč jsem mohla, nic si nepředstavovat a vidět v ní prostě ženu. A vyplatilo se. Rozhodně to není dnes žádná suchopárná, zahořklá „bývalá politička“. Ona je to tak nějak ženská se vším všudy. Sama říká, že jí trvalo ženskou strunu v sobě objevit, ale rozezněla ji bravurně. Má v sobě kus šarmu, nemaskuje se do přísných outfitů, nesnaží se dát na frak mužskému světu, ale užívá si svou mateřskou roli. Což na druhou stranu neznamená, že si nejde za svým. O pnutí prosadit vize, myslím nepřišla, jen naštěstí našla druhou stranu barikády.  

Plyne z toho pro vás nějaké poučení?
Jistě. K zásadnímu rozhodnutí je potřeba získat si odstup. Druhá věc je, že jsem se tehdy rozhodovala sama. Zatímco dneska chci každé klíčové rozhodnutí s někým probrat. Nejde o to nechat se zviklat, jen je třeba slyšet jiný názor, vzít ho v potaz a zvážit.

Dáte na něco, čemu se říká intuice?
Paradoxně se musím učit na ni dát. Kolikrát jsem se nechala mozkem přesvědčit, přestože mi intuice říkala něco jiného. Tak to bylo i s VV. Můj pocit zkraje nebyl dobrý, ale racionalizovala jsem si vše a sama sebe přesvědčila, že to není taková blbost.

Musela jste jako politicky činná někdy lhát?
Naštěstí ne. Musím se umět sama sobě podívat do očí a musím ráno umět vstát sama se sebou. Čímž neříkám, že bych na sebe byla pyšná, to vůbec. Stalo se, že jsem neřekla všechno. Dneska vím, že jsem spoustu věcí měla udělat jinak, říct jinak nebo naopak neříkat.

Chápala jste vůbec, jak věci v politickém světě fungují?
Já jsem měla pocit, že spoustě věcí rozumím a vidím za ně. Dneska vím, že jsem viděla tak možná za první roh. Vždycky jsem měla hrozný problém, abych to dokázala zvládnout. Proto jsem taky chtěla po půl roce ze Sněmovny odejít. A to byl ten důvod, proč se to pak všechno kolem mě rozjelo.

Nenechali vás odejít, mi tím říkáte?
Když vám odejde jedna z hlavních tváří, těžko se to voličům vysvětluje. Takže začaly různé způsoby přesvědčování. Nebo já to tak tehdy aspoň vnímala.

Například?
Velmi dobře pochopili, že jediná hodnota, která mě zajímá, nejsou peníze, ale moje rodina. Mému dědovi, kterému bylo tehdy sedmdesát pět let, krátce poté, co se rozhodlo, že VV dostanou post ministra vnitra, z ničeho nic sebrali negativní lustrační osvědčení. A já dostala nabídku, že by se to dalo vyřešit. S dědou jsme se rozhodli, že takhle ale ne, a že se budeme soudit s ministerstvem vnitra. Soud děda samozřejmě vyhrál, ale v tichosti pro média, protože v tu dobu já už dávno nebyla ve straně.

Když se zveřejnily diskreditující nahrávky s vámi, ať už to bylo na jakémkoliv pozadí, vyděsila jste se?
To bylo tak strašně hektické období, že už si na tu bezprostřední emoci dobře nepamatuju. Nebo ji mozek vytěsnil. Už je to tak strašně dávno, je to pro mě celé ukončená věc.

Dobře, ale něco se ve vašem životě změnilo, nemýlím se?
Víte, já v krizové situaci funguju extrémně dobře. Naprosto efektivně a nesypu se. Pak to ale logicky v nějakou chvíli přijde. Bohužel se to stalo ve chvíli, kdy jsem si myslela, že je všechno zlé za mnou. A najednou prásk, úplně jsem vyhořela. Moji rodiče si přáli, už když vyšly inkriminované nahrávky, abych složila mandát, abych ušetřila sama sebe týrání, a odjela do zahraničí. Jenže útěk v mé povaze není. Chovám se odpovědně a věci dokončuji. Takže jsem splnila svou povinnost navzdory svému psychickému zdraví. Byl to můj úkol, který mi lidi svěřili. 

Je otázka, jestli jste byla v tu chvíli ještě co platná.
Po rozpadu VV se počítal každý hlas. Lidé, kteří si před vámi dříve málem odplivli, najednou chodili a prosili, abyste právě jejich zákon podpořila. Musela jsem pod lupou hledat, čemu z toho, co se schvalovalo, věřím. Takže platná jsem byla, ale za cenu obrovského sebezapření. A aby nedošlo k omylu - nebylo to o penězích. Poslanecký mandát není o tom, jestli tam chodíte, nebo ne. Plat vám běží stále. Nejtěžší pro mě bylo obhájit si, že musím někam, kde je mi to odporné, nevím, jestli to má smysl, ale musím se zvednout a jít tam.

Čili místo toho, aby se vám ulevilo, když skončil mandát, přišel ještě větší propad?
Ano. Já nevěděla, co dál. Ptala jsem se sama sebe, co budu dělat? Co se svým životem, když si půlka republiky o mně myslí něco, co vůbec není pravda? Kdo mě zaměstná? Bylo extrémně těžké najít znova smysl svého bytí.

Nešla jste cestou klasické psychoterapie ani antidepresiv, ale pomohl vám koučovací proces. Musela jste si připustit pravdu o sobě?
Ano, bylo to hrozně tvrdé. Až ve chvíli, kdy se povedlo mému kouči prolomit mé obranné emocionální mechanismy, a já se rozbrečela na veřejnosti, což pro mě bylo něco do té doby nepředstavitelného, šlo všechno ven. A až potom se to všechno restartovalo.

Jak vypadal začátek nového života?
Patřilo do něj především uvědomění, co v životě chci. A mně došlo, že mi chybí zázemí, moje nová rodina, partner, před kterým budu moci být konečně ta skutečná Kristýna, taková jaká jsem, prostě ženská. Najednou mi došlo, že jsem tuhle část sebe strašným způsobem udupávala a utlačovala.

Začala jste na svou objevenou ženskost spoléhat?
Velmi. A je to hrozně zajímavé, protože jakmile došlo k pochopení podstaty, udály se věci rychle a samy od sebe. Až je to neuvěřitelné. A právě o to se snažím i u svých klientek v seznamce. V životě nefunguje, že si něco vydupete. I pro mě byla nejtěžší lekce pochopit, že některé věci nemáte v rukou, i když uděláte všechno na světě a budete sebelepší. Ne, ono to musí přijít samo. Musíte si to tím svým vnitřním nastavením prostě přitáhnout. To se stalo mně s mým manželem. V horizontu tří měsíců jsem ho poznala.

Nešla jste své lásce tak trochu naproti?
Tak čekat doma na gauči by byl nesmysl. Přestože jsem měla spousty příležitostí, nabídek už tolik ne. Nechci někoho, koho zajímá víc můj mediální obraz než já sama. I když mi to bylo proti mysli, pochopila jsem, že musím do seznamky.

Fotogalerie

Sama jste měla despekt k takovému způsobu poznávání, a dnes vlastníte seznamku?
To je právě ono. Já musela jít přes internetovou seznamku, ač mi to nesedělo. A tehdy jsem zjistila, že u nás neexistuje žádná agentura, která vás osobně pozná a diskrétně předvybere vaše protějšky. Třeba můj muž v době seznámení neměl tušení, kdo jsem a co mám za sebou. Ale, jak mu to říci a nepřijít o něj? Proto jsem přesně hledala něco, jako je nyní naše agentura, která by zajistila anonymitu, a do jisté míry předkomunikovala negativní věci. A třeba i otázku dětí.

Vy ve vaší agentuře sice eliminujete rizika, ale kde je pak kouzlo nepředvídatelnosti? Nemizí kus spontánnosti jako důkaz života?
Já myslím, že se neztrácí. My jenom dáváme šanci poznat někoho, koho byste ve svém životě normálně nepotkali. Můj manžel je špičkový manažer, matematik, ředitel odboru pojišťovny a já si neumím představit, jak bychom se v reálném životě potkali. Přesto je on moje spřízněná duše.

Vy tedy uděláte na základě přesných matematických algoritmů předvýběr páru, eliminujete rizika a pak už necháváte vztah vzklíčit na chemii?
Přesně tak. Jenomže my jdeme ještě o kousek dál - algoritmus nepracuje jenom s informacemi, které vy o sobě sdělíte, ale i s objektivizační interpretací od našeho kouče. A ještě je tam třetí úroveň jako pojistka, a to je vztahový psycholog, který řeší vaši vztahovou minulost a eliminuje chybné vztahové vzorce, které většina z nás dokola opakuje. 

A jste úspěšní?
Extrémně. Můj muž by jistě rád slyšel, že je to výhradně díky jeho úžasnému algoritmu. Ale ač je skvělý a unikátní, já bych řekla, že více než polovina úspěchu tkví v tom, že my své klienty známe a po každém rande, které zorganizujeme, máme zpětnou vazbu od obou protějšků. My víme, proč se ženě muž neozval. A naopak. To, co vás trápí a vy se sžíráte tím, co jste udělali špatně, a v běžném životě se to nikdy po pravdě nedozvíte, my vám povíme. Pomůžeme situace rozklíčovat tak, aby se chyba neopakovala. Pokud to tedy byla chyba!

Abychom si ten kruh uzavřely. Vy jste si svých chyb vědoma. Dnes jste se našla jako matka a manželka, naplňuje vás rodinný život. Už nikdy žádná politika?
Možná bych jednou mohla někomu svými zkušenostmi pomoci jako konzultant, ale já sama už bych do aktivní politiky nešla. Já už jsem si pusu nabila dost. Nechtěla jsem tomu věřit, ale politika není svět pro mě. Není mi blízký. Když teď z pozice podnikatele, tedy toho, kdo dává práci lidem a odvádí daně, vidím, co za nesmysly vzniká, říkám si, jak krátkozraká jsem byla. V politice je dneska strašně moc lidí, kteří v reálném životě vůbec ničeho nedosáhli. Nemají zkušenosti a nevědí, co lidem způsobují. Přála bych každému politikovi na vlastní kůži zažít, jaký reálný dopad jeho rozhodnutí mají. Já si tím prošla.

Autor: pro iDNES.cz



Nejčtenější

Rodina přišla o dům, synům hrozí dětský domov. Pomozme jim

Štěrbovi se svými čtyřmi syny

Adam (11) chce být farmářem, i když od naší návštěvy už možná raději filmařem. Když jsme u nich ve starém řadovém domku...

Jsi koště. Ty zase liberecká nula. Janu ve Výměně musel zachránit štáb

Výměna manželek: Napadení a zásah štábu!

Roman (46) je koště, alias budižkničemu, a Jana (32) zas liberecká nula, zaznělo tentokrát v televizní Výměně manželek....



Šest mýtů, které možná brání k získání vysněné postavy

Ilustrační fotografie

Existuje mnoho mýtů z oblasti zdravého životního stylu a fitness. My jsme vybrali jedny z nejrozšířenějších, které už...

Novorozený princ bude zajímavé princátko, myslí si astroložka

Svého třetího potomka přišla vévodkyně představit veřejnosti v červených šatech...

Třetí potomek prince Williama a jeho ženy Kate se narodil 23. dubna v 11 hodin a jednu minutu, podle astrologického...

Zdravé exhibicionistky jsou i mezi ženami, říká sexkoučka

Na výstavě Voayer ukazují dívky vše, co se ukázat dá.

Je to umění, anebo porno? Výstava Voayer v pražském Tančícím domě rozbouřila diskuze. Že se na místě modelky svléknou,...

Další z rubriky

OBRAZEM: Slavné i méně známé dámy, které mají po boku zajíčka

Almeda Errellová

Láska je mocná čarodějka, a tak není divu, že někdy spojí dva nejnepravděpodobnější osudy. Například devatenáctiletého...

Pracující matky nemusí být vždy šťastnější, říká socioložka

Socioložka Dana Hamplová

„Systém dal ženám flexibilitu, ale ony ji nijak masově nevyužily, zůstaly doma,“ upozorňuje socioložka Dana Hamplová na...

My sopranistky jsme takové paničky, říká operní pěvkyně Kačírková

Jana Šrejma Kačírková

Jana Šrejma Kačírková popírá stereotyp, že dobrá operní pěvkyně má být fortelná. Kila navíc se už v opeře nenosí. Na...

Kosmetické nebe: Proč hodit kosmetiku do koše?

Kosmetické nebe: Proč hodit kosmetiku do koše?

Arome.cz I kosmetická sbírka má svoje datum spotřeby. Ruku na srdce, třídíte šminky pravidelně? Pokud zapomínáte, zaděláváte si n...

Najdete na iDNES.cz