Antonínu Váchovi je přes sedmdesát, žije sám, jeho dospělé děti bydlí v jiném městě. „Volalo mi několik cizích lidí, jestli nechci nakoupit nebo vyvenčit psa, kterého nemám. Je to milé, ale všeho moc škodí,“ odpovídá na otázku, jak zvládá pandemii. „Zákaz vycházení, cestování a sdružování pro mě není až tak velká změna,“ vykládá. „Moc totiž necestuju. Bolí mě klouby a blbě se mi leze do vlaku a autobusu. Do ciziny nejezdím. Vadí mi, že jsem se pořádně nenaučil jazyky, takže si tam připadám nesvéprávný. Supermarketům jsem se vyhýbal už dřív, stačí mi jednou týdně zajít do krámu se smíšeným zbožím. K doktorovi nechodím. Na rozdíl od sousedek, které už před sedmou, kdy obvoďák otevírá ordinaci, v čekárně křičí, kdo je poslední, to u doktora nemám rád. Nevadí mi ani to, že se nemůžeme sdružovat, stejně nemám s kým. Na posledním školním srazu se nás sešlo třináct, což bylo o čtyři míň než minule, a to tady ještě virus nebyl.“
26. dubna 2020 12:00
