Pak je zničili. Zatím lidská vajíčka pokusům o klonování odolávala, vědecká obec proto úspěch přivítala. Jak lze očekávat, mnoho lidí naopak zpráva vyděsila. První doufají, že výzkum půjde dál, druzí volají po jeho zákazu.
Klonování buněk, ne lidí
Kmenové buňky mají neobyčejné vlastnosti. Jsou schopny přetvářet se v jakékoli tělní buňky. Do budoucna tak skýtají velké naděje pro léčení dosud neléčitelných chorob, například Parkinsonovy a Alzheimerovy, úrazů páteře, cukrovky, svalových dystrofií.
Z kmenových buněk by mohli lékaři vypěstovat podle potřeby a na míru buňky poškozené tkáně mozku, srdce, jater, slinivky břišní. Kde však ony cenné, univerzální buňky brát? Jednu z možností představuje takzvané terapeutické klonování.
Kmenové buňky se při něm získávají tak, že se do jádra zbaveného ženského vajíčka vpraví jádro tělní buňky pacienta a nastartuje se vývoj zárodku. Ten se nechá vyvíjet do stadia blastocysty, kdy je z něj možné odebrat kmenové buňky.
Ty pak vědci namnoží a donutí, aby se přeměnily v typ buněk potřebných pro léčbu pacienta, a implantují. Vajíčko pochází od dárkyně (v případě pacientky může být i vlastní). Velkou výhodou tohoto (u člověka zatím jen teoretického) postupu je, že jde o vlastní tkáň, již tělo pacienta bez problémů přijme.
Že je tato cesta vůbec možná, dokázal právě tým vědců v Jižní Koreji. Dosud se při podobných pokusech naklonované embryo vyvíjelo maximálně do stadia 16 buněk
Nechceme tvořit klony
Terapeutické klonování končí u shluku několika desítek buněk, výměna jádra má ještě nekonečně daleko ke vzniku nového jedince. Nenastává tady žádné početí, jež chápou věřící jako počátek nového života, nedochází k implantaci, vývoji embrya, těhotenství.
Zastánci terapeutického klonování vidí v celé věci hlavně dalekosáhlé možnosti embryonálních kmenových buněk při léčení dosud neléčitelných nemocí. Byť za účelem pomoci nemocným, vytvářejí se a ničí lidské zárodky, tedy život, tvrdí druhá strana.
A od terapeutického klonování je jen krok k vytváření nových lidských bytostí. Kdo tomu zabrání? Na nepřijatelnosti klonování nových jedinců, tedy vnesení vejce s vyměněnou dědičnou informací do těla (náhradní) matky a donošení plodu, se všichni seriózní lidé, ať vědci nebo laici, věřící s nevěřícími shodují.
Zároveň opakovaná zprávy firmy Clonaid či lékařů Antinoriho a Zavose, že se jim podařilo vnést do ženské dělohy, či dokonce už i přivést na svět klon, jsou varováním. I když jim nikdo nevěří, je jasné, že se vždy najdou tací, kteří se před klonováním "až do konce" nezastaví.
Neznámá rizika
Ovšem i kdyby se svět shodl, že terapeutické klonování, na rozdíl od reprodukčního, není zlem, ale dobrem pro lidstvo, jeho použití zatím není možné - existuje ještě mnoho již tušených, ale také neprobádaných zdravotních rizik.
"Kmenové buňky při experimentech se zvířaty někdy splývají s původními buňkami orgánu a to může vést k jejich nekontrolovatelnému tedy rakovinovému bujení," připomíná například biolog Josef Fulka jr., který jinak výzkum v této oblasti podporuje.
Embryolog Petr Hach je proti terapeutickému klonování a důvody jsou i odborné úskalí: "Jak se budou takto vyrobené buňky chovat v hostitelském organismu, přinesouli skutečně očekávaný efekt a bude-li jejich použití bezpečné pro pacienty, není dosud dostatečně známo ani z modelů na zvířatech."
Přebytečná embrya?
Terapeutické klonování však není jedinou cestou, jak získávat embryonální kmenové buňky. Dalším zdrojem jsou již existující embrya. Při oplození ve zkumavce vzniká často mnohem více zárodků, než kolik jich bezdětní rodiče potřebují a využijí - v tekutém dusíku na klinikách tak leží tisíce přebytečných embryí a nikdo neví, co s nimi.
Právě z nich by chtěli a mohli vědci pěstovat v podstatě nekonečné množství kmenových buněk. Ve světě již existuje několik takových linií embryonálních kmenových buněk (jednu se ostatně podařilo vytvořit i u nás).
I tento způsob získávání kmenových buněk však naráží na mnohá úskalí: opět se ničí embryo, což je pro některé lidi nepřijatelné. Morální rozměr je však jen jednou stranou problému.
Takto získané kmenové buňky jsou pro pacienta cizí a rizika jejich použití jsou ještě větší než v případě předchozím - tedy při přenosu jader vlastních tělních buněk do darovaných vajec. Proto se zatím nikde nesmí embryonální kmenové buňky použít k léčení lidských pacientů. Jejich schopnosti zacelit poškozenou tkáň byly ověřeny jen při experimentech se zvířaty.
Buňky kostní dřeně
Odpůrci využívání embryí - jak těch existujících, tak "vyrobených" z vajíčka a tělní buňky, nabádají: úsilí vědců by se mělo zaměřit spíš na eticky přijatelný výzkum buněk dospělých organismů.
Univerzální a tolik cenné kmenové buňky totiž existují i v těle dospělého člověka. Například v kostní dřeni, v poslední době se zjišťuje, že i v čichovém epitelu, v mozku. Rovněž tyto buňky při experimentech prokázaly výjimečné vlastnosti.
Po odběru buněk kostní dřeně, jejich přípravě v laboratoři a přeměně v potřebnou tkáň se mohou implantovat na příslušné místo (srdce, mícha, slinivka). I v tomto případě odpadá imunitní reakce organismu. Tento postup již byl i u nás vyzkoušen u prvních pacientů po infarktu a s poraněním míchy. Ne ve všech případech je však přínos jednoznačný.
Kmenové buňky kostní dřeně patrně nemají takové vlastnosti jako embryonální, byť prokazatelně pomáhají regeneraci tkání.
"To, které buňky jsou pro co vhodnější, zatím nevíme, případů je ještě málo. Je na vědcích, aby v budoucnu při svém výzkumu postupně porovnali efekt terapie pomocí kmenových buněk kostní dřeně, popřípadě vlastních kmenových buněk odebraných z jiných částí těla, například z čichového epitelu, s výsledky terapie pomocí buněk embryonálních," říká lékařka a bioložka Eva Syková, která patří jak k týmu, který vypěstoval vlastní linii embryonálních kmenových buněk, tak k týmu, který poprvé implantoval kmenové buňky z kostní dřeně pacientům po úrazu míchy.
Zatímco z hlediska zdravotnického je implantace kostní dřeně schválený výkon (již léta se používá při transplantacích kostní dřeně), v případě embryonálních buněk však půjde o úplně jiné věci a budou trvat mnohem delší dobu. Ať už proto, že dosud nejsou prozkoumána či vyloučena všechna rizika, či proto, že o vědeckém pokroku nerozhodují jen vědci, ale vždy také veřejné mínění, politici...
