Sešlo se nás na té akci víc, samé ženy, některé s sebou měly i své děti.
"To je moje dcera," řekla kamarádka a já koukala na usmívající se dvanáctiletou dívenku. Věděla jsem, že kamarádka má tři děti, a tipla jsem si. "Ty jsi prostřední, viď?" Dívenka přikývla. "Tak to jsi na tom jako já," vzdychla jsem si. "Jednou jsem někde četla, že děti, které jsou prostřední, jsou geniální! Protože byly odstrkovaný! Taky jsi takový chudák, jako jsem byla já?" Opět přikývla, a když jsem zjistila, že i ona má staršího a mladšího bratra, začaly jsme si notovat.
"Ale já byla nejstarší ze tří a taky to nebyl žádný med," přihlásila se nakonec nesměle o slovo další, čímž spustila lavinu. Ostatní se okamžitě do mě a mé dvanáctileté taky-trpitelky pustily.
"Já byla mladší, a jestli si myslíte, že moje sestřička byla anděl, tak se pletete! Všechno jsem odnesla já!" "Já měla dva mladší bráchy a jsem šťastná, že mám dcery!" "Můj brácha byl o deset let starší a já mám dodneška pocit, že se mě chtěl celé dětství nenápadně zbavit, a to tak, že navždy!" "Moje mladší sestřička byla největší zmije na světě!" "Starší sestry mě nenáviděly!" "Mladší brácha byl rozmazlený fracek!"
Co sourozenec, to jiný názor. Asi to opravdu nejde generalizovat. A v mém věku se už dá, bohužel, jenom vzpomínat.
Bratr byl o dva roky starší. Když jsem se v roce 1950 narodila, stala jsem se tatínkovou Mášenkou. Možná proto, že táta viděl, že maminka s babičkou, která bydlela s námi, milují doslova opičí láskou bratra. Byl to modrooký andílek a narodil se několik měsíců po smrti dědečka. Obě si asi říkaly, že se narodil, aby vyplnil po dědovi místo.
Já nevyplnila místo po nikom, a přesto jsem si užívala místo na výsluní tatínkovy lásky do sedmi let. Pak se narodil můj druhý bratr a tatínek mě šoupl na druhou kolej. Bylo to kruté, řeknu vám! Ze dne na den začal můj boj o ztracenou pozici, který jsem nikdy nevyhrála. Ale je pravda, že jsem nebyla velká bojovnice. Možná i proto, že na boj o výsluní nebylo u nás doma moc času ani sil. Bojovali jsme o jiné věci. Třeba o to, abychom se v klidu vyspali. Tatínek totiž pil, rád a hodně.
Se starším bratrem jsme složili zbraně kolem mých patnácti let a také jsme tehdy laskavě vzali na vědomí existenci nejmladšího sourozence. Starší bratr se stal mým největším kamarádem. Věděli jsme o sobě všechno, měli jsme se rádi, respektovali jsme se. "Vždycky jsem dostal za tebe nářez! Bylas rozmazlená a žalovala jsi na mě!" Nevyčetl mi to, pouze to jednou, ve svých pětadvaceti, konstatoval.
Nevzpomínám si, že bych na něj žalovala, spíš to bylo naopak, ale rozmazlená jsem byla. Když mě v roce 1955 přivezli rodiče z Janských Lázní, kde jsem byla skoro rok, babička mě vzala do náruče. Bratr se nade mě naklonil, chtěl mi dát pusu, a já mu dala facku. Vidím to před očima i teď a stydím se za to pořád. Bylo mu tehdy sedm. Nedávno jsem o tom řekla mamince. Jak mě to pořád mrzí. Vzpomněla si na to a já čekala, že řekne, chudák Kája. Ale řekla něco jiného. "Bylas unavená z vlaku..." Bratr se nedožil třicítky.
"Prosím tě, nech už toho! Co bych měla říkat já? Umřel mi syn!" Tak se do mě pustila matka, když jsem se dva měsíce po jeho smrti při pohledu na záložku v jeho knize rozplakala. "A mně umřel bratr! Mami, já ho přece znala jenom o dva roky míň než ty," bránila jsem své slzy. "Narodila jsem se a on už tady byl! Odmalička byl se mnou! Víš, co všechno jsme spolu prožili? Já a on? Víš, co společných vzpomínek mi s ním odešlo? Mám pocit, že nejsem celá! Že s ním odešla i půlka mě!"
Přestala jsem být prostřední. Stala jsem se starší sestrou. Mladší bratr mě už dávno dohnal, rozumíme si, máme se rádi. Ale... pocit, že si můj starší bratr odnesl před osmadvaceti lety půlku mě s sebou, ten pocit je ve mně pořád…
|
Autorka Irena Fuchsová je kolínská spisovatelka; napsala (zatím) sedmnáct knih, jejichž tituly shodně začínají slovem Když... Takzvaně civilním povoláním je suflérka neboli nápověda. Po dlouhých letech v kolínském divadle přešla do Prahy a nyní podpírá paměť hercům Činoherního klubu. Je vdaná, má syna a dceru a čtivé internetové stránky www.kdyz.cz.
