Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Johan skrze mne žije dál. O knihovnu budu bojovat, říká Eliška Kaplický

aktualizováno 
Brzy to bude rok, co Eliška Kaplický musela během několika hodin hodin prožít události, které v životě většiny ostatních od sebe dělí desítky let: narodilo se jí dítě a zemřel jí životní partner.

Eliška Kaplický | foto: Petra Pikkelová

Očima autorky

Sedíme v kavárně Slavii, kam Jan Kaplický tak rád chodil. V den veřejného rozloučení se všichni jeho blízcí sešli právě tady, aby tu jeho život oslavili. V růžovém tričku s nápisem Praze více chobotnice působí Eliška Kaplický jako veselá mladá žena, které byste její tragický osud nehádali. Jen ti, co ji znají dlouho, vědí, že se na ní stres a smutek citelně podepsaly - nikdy nebyla tak hubená jako teď.

O tom dni i následujících týdnech dosud nepromluvila a nedokáže to ještě ani dnes. Když se postupem večera pustíme k nejtěžším okamžikům uplynulého roku, Eliška se místy uzavře do sebe, odmlčí se pohledem stranou a nechává otázky vyprchat v dýmu okolních kuřáků. Je velkorysým paradoxem života, že v těch nejnáročnějších chvílích jí po boku stála kromě rodiny i bývalá partnerka jejího manžela, architektka Eva Jiřičná.

"Někdy mi to přijde hrozně dávno," říká o náhlém odchodu svého muže. "A jindy mi to připadá tak čerstvé. Přesně tady u toho stolu, kde zrovna sedíme, mi Johan dal krásné lodičky na vysokém podpatku a já ho pak šla oficiálně představit mojí mámě. Vzpomínám si na to do takových detailů, jako by to bylo včera."

Jaké to bylo, jít ho představit rodině?
Dali jsme si tady rande, šli pěšky a on byl nervózní jako malý kluk. Být poprvé představený mamince pro něj hodně znamenalo. Čekala ho první společná rodinná večeře, chtěl dobře zapůsobit. Ale nemyslete si, máma z toho taky byla nervózní. Nebyla si jistá tím, co mu má uvařit, a já ji uklidňovala, že to je úplně jedno, ať mu třeba udělá řízek.

Kdy to vlastně bylo?
Tři roky zpátky, někdy před Vánoci. Už prasklo, že spolu chodíme, a my ten náš vztah museli nějak zoficializovat.

Eliška Kaplický

Jak ho tehdy vaše rodina přijala?
Ta nervozita se prolomila hned, oni z něj byli úplně nadšení. Zapadl, jako kdyby tam odjakživa patřil.

On byl moc pyšný na to, že vás obdarovává luxusními lodičkami. Tvrdil, že v tom je rozdíl mezi manželem a milencem - od manžela nedostanete drahé boty značky Louboutin.
Mě na nich tehdy překvapilo to, jak mi fantasticky seděly. On se mě kdysi ptal na míru, ale mě by v životě nenapadlo, že něco zamýšlí. Když jsem si je pak tady ve Slávii zkoušela, říkal mi, že jsem jediná dáma v Praze, která má takové boty.

Měl pravdu?

Vizitka

* Narodila se v roce 1978 do rodiny spjaté s architekturou.
* Její matka byla provdaná za tři architekty - za Jaroslava Šafera, Vlada Miluniče a Petra Fuchse - otce Elišky. Architektuře se věnuje i její sestra Ester Miluničová.
* Vychovával ji nevlastní otec, filmový producent Jaroslav Bouček.
* Pracovala jako filmová producentka. Při natáčení dokumentu o Janu Kaplickém Profil se seznámila se svým budoucím mužem.
* Brali se 15 . 10. 2007.
* Vloni 14 . 1.se jí narodila dcera Johanna a ten samý den zemřel manžel.

To určitě ne, ale asi nás v té době zas tolik nebylo.

On vás vůbec moc rád oblékal. A nejraději do šatů, které sám navrhl a které byly dost odvážné.
Taky proto jsem mu hrozně přála, aby mohl takové šaty navrhovat ve větším měřítku, třeba jako Stella McCartney. Protože šatů, které ženě sednou a zároveň jsou odvážné, moc nenajdete. A každá žena by měla mít aspoň jedny šaty, ve kterých je odvážná.

Letos na český trh dorazila kolekce nádobí Alessi, kterou váš muž navrhoval a pojmenoval po vás. Máte ho doma?
To víte, že mám. A šetřím si ho na výjimečné příležitosti. Nedávno jsem do něj bráchovi udělala špagety. Byly to sice úplně obyčejné špagety ode mě, ale oba jsme z toho měli sváteční pocit. Naštěstí to není poslední vybavení kuchyně, které si od Johana budeme moct pořídit.

Jak to?
Italská sekce jeho architektonického studia Future Systems právě dokončila plastové příbory, které Johan navrhl. Jak pořád cestoval po světě, miloval věci z letadel a sbíral tu sadu, kterou vždycky dostanete k jídlu - solničku, pepřenku a malý příbor. Pak to navrhl podle svého a zanedlouho se to bude prodávat. Byl na to hrozně hrdý, protože na tom pracoval několik let.

Co člověk na příboru vymýšlí několik let?
Johan vždycky říkal, že nejmenší věci dají největší práci.

Nosíte jeho šaty, pijete z jeho sklenic, jíte jeho příbory, kolem vás se batolí jeho dcera - jak těžké je smířit se s tím, že tu není on?
Ale on tady se mnou pořád je. Nedávno jsem jela autem a on na mě najednou promluvil z rádia. Byl to nějaký pořad o nové Národní technické knihovně a pustili ho ze záznamu. Nejdřív to byl pro mě šok - jedu si autem a najednou slyším jeho hlas, který tak dobře znám. Ale pak mi to přišlo úplně přirozené.

Přijala jste už myšlenku, že jeho knihovna nikdy nebude stát?
Já věřím, že stát bude. Když byl Johan na světě a já viděla, jak ho ničí každý den a jak ten čas utíká, měla jsem snahu na její realizaci tlačit. Dneska už mám všechen čas na světě a počkám si.

Nebojíte se, že odhodlání veřejnosti knihovnu přece jen postavit tak nějak vyšumělo?
Nevyšumělo. V lidech je to příliš hluboko na to, aby to mohlo vyšumět. Dokončujeme teď o něm film Oko nad Prahou, který půjde do kin v dubnu, v den jeho narozenin. Je to tak silný lidský příběh a tolik lidí se s ním bude schopno ztotožnit, že to nemůže vyšumět. Ta energie se zase zvedne, uvidíte.

A bude to k něčemu?
Podívejte se na takovou berlínskou filharmonii. Na její stavbu se taky čekalo třináct let, a dokonce ji musel dokončit následovník vítězného architekta. Myslím, že Václav Havel byl docela realistický, když odhadoval, že kolem hotové knihovny bude Johanka chodit ve dvanácti letech.

Eliška Kaplický

A váš muž má takového následovníka?
Samozřejmě. Je to Ital, jmenuje se Andrea a v létě jsme spolu byli v italské Modeně, kde jsme pokládali základní kámen Johanovy stavby muzea Ferrari. Soutěž na to muzeum vyhrál ve stejné době jako pražskou knihovnu. Tady vidíte, kde by mohla stavba knihovny být, kdyby všechno běželo podle pravidel. Už bychom měli základy hrubé stavby.

Film o vašem muži nasadíte do kin ve čtrnácti kopiích, to předpokládá docela masovou účast.
Je hrozně důležité, aby ho vidělo co nejvíc lidí. Aby si mohli udělat sami obrázek o tom, jaký byl Johan člověk a co všechno se doopravdy dělo. Taky budou brzy na to volby.

A ty mají s vaším filmem něco společného?
Ne, já jsem se rozhodla od politiky distancovat. Jednak jí vůbec nerozumím a pak s ní nechci vůbec nic mít.

ČSSD totiž slibuje, že pokud vyhraje volby, knihovnu podle návrhu Jana Kaplického nechá postavit. Myslíte, že podpora ČSSD vaší knihovně pomohla, nebo ublížila?
Nejsem naivní a je mi jasné, že knihovna potřebuje politickou podporu. Ale jedna strana nestačí, měla by být podporována všemi stranami. Budova Národní knihovny je společensky i kulturně stejně významná jako budova Národního divadla, proto by ji měl zaštítit i prezident.

Nevzala jste si na sebe příliš těžký úkol? Jste mladá žena, máte malé dítě, určitě byste mohla trávit život i jinak než zachováváním odkazu zesnulého muže.
Problém je, že Johan neměl žádného sourozence. Kdo jiný by to měl dělat než já? Rodin, které by měly takovou uměleckou tradici, jako byla ta jeho, je v téhle zemi strašně málo. Dílo Johanova tatínka profesora Josefa Kaplického, sochaře a významného umělce, zadupali komunisti. Já bych strašně nerada, aby se něco podobného stalo v jeho rodné zemi Johanovi. Vím, že už teď je uctívaný v Británii a po celém světě, ale přijde mi absurdní, že v Česku ne.

Co je váš motor? Dcera?
Johanka bude jednou určitě chtít vědět, kdo je její otec. Styděla bych se, kdybych jí nemohla ukázat vůbec nic z toho, co vytvořil v České republice. Cítím to tak, že teď a v následujících letech je náplní mého života zachovat jeho odkaz. Možná to za pár let budu moct pustit. Možná že všechno to, co mi osud naložil, a ty obrovské stresy a tlaky, které teď prožívám, explodují do nějakého mého vlastního uměleckého díla, ať už bude jeho forma jakákoliv.

Eliška Kaplický

Máte někdy potřebu jí otce nahradit?
Vím, že ho nenahradím, ale přemýšlím o tom, co by s ní dělal, kdyby tady s námi byl. Kreslil by si s ní, chodil by s ní po výstavách, vyprávěl jí o dědečkovi. V tom všem ho budu muset zastat já.

Nastal někdy konkrétní moment, kdy jste se musela rozhodnout, jestli se jeho díla ujmete, nebo všechno zavřete za sebou jako minulost?
Ta chvíle nastala v květnu v Londýně, kde špičky světové architektury od Zahy Hadid přes Richarda Rogerse až po Normana Fostera uspořádaly s Evou Jiřičnou Johanovi memoriál. Královský institut v Londýně mi nabídl, že se ujme veškerého materiálu a díla, které Johan vytvořil, a bude ho spravovat.

Proč jste to odmítla?
Neuměla jsem si představit, že by všechna jeho práce skončila někde v muzeu v depozitářích, kde by čekala, až ji někdo zvedne a udělá výstavu. Měla jsem potřebu převézt jeho dílo do Prahy. Na jaře mu uspořádáme s Evou Jiřičnou velkou výstavu v galerii DOX a vrátíme ho tím zpátky domů.

Stejně mi přijde, že jste si na sebe vzala až příliš těžký úkol.
A to mám být na mateřské a plést svetry? Jezdit po festivalech a točit filmy? Nebo se vrátit do práce a sedět v kanceláři? Nedokázala bych to, prostě by mi to nedalo. Tohle je úděl, který mi pán Bůh nadělil, a já jsem tím tak zasažená, že nedokážu na Johana nemyslet. On skrze mě žije dál.

Postavíte se do čela jeho architektonického studia Future Systems?
Ale vůbec ne. Architektura je nesmírně složitý obor, kterému vůbec nerozumím. Chci jednu výstavu, jednu knihu a jednu stavbu, pak budu spokojená.

Nemáte na něj někdy vztek? Že to všechno leží na vás, že odešel, když jste ho potřebovala nejvíc, že už nikdy nebudete bezstarostná mladá žena, které život jen tak normálně plyne? Neříkáte si někdy - proč se tohle stalo zrovna mně?
Já vždycky cítila, že mám ve svém životě Johana následovat. Abych se dokázala s klidem v duši nadechnout, jak popisujete, musím ještě splnit pár úkolů, které k tomu patří. Kdybych nedělala to, co cítím, vrátilo by se mi to. Nedokážu pálit mosty.

Máte podporu rodiny?
Jako málokdo. Jinak bych tady s vámi třeba nemohla sedět.

Jak to?
Neměl by mi kdo hlídat Johanku.

Eliška Kaplický

Jaká vaše Johanka je?
Strašně hodná. Zlatá. Úplně září energií. Paní doktorka říká, že ji mám za odměnu. Teď má dva zuby a zkouší chodit. Dokonce už tak zhruba od půl roku chodí na nočník. Je strašně šikovná.

Je podobná svému otci?
Zatím to vypadá, že bude mít světlé vlasy po něm a hnědé oči po mně. Nejvýrazněji po něm zdědila asi obočí. To má husté jako Frida Kahlo. Časopis Time měl jednou na titulní straně Johanovu fotku, když mu bylo pět let. Na té jsou si strašně podobní.

Jak se vlastně jmenuje?
Johanka Kaplická.

Ale vy jste Kaplicky.
Přesně tak, jen s dlouhým ý. Abych měla stejné příjmení jako můj muž, když jsme měli žít částečně v zahraničí. Takže já jsem Kaplický, těší mě.

Když se na ty události zpětně díváte po roce, kde jste vzala sílu nezavřít to všechno za sebou jako špatnou knihu?
Johanka byla ten důvod to nevzdát. V ten den, kdy se to stalo, se zároveň stalo to, proč můžu pokračovat dál. Když se stanete matkou, změní se vám priority. Dítě je první, pak jste až vy sama.

Jak se ale dokážete přinutit usmívat a být pozitivní ve chvílích, kdy potřebujete brečet a hroutit se a nebýt vůbec pro nikoho?
Když na mě přijde smutek a jsem nešťastná, zastoupí mě moje máma, já se vzdálím a jde to ze mě ven. Jen tak to můžu přežít. Kdybych se sama topila ve smutku, tak se utopím. Už tím, že to ze sebe dostávám, se s tím zároveň učím žít. Nejhorší by bylo to v sobě tlumit a dusit.

Kdy na něj myslíte nejvíc?
Niterně pořád. I jak tady spolu sedíme, jsem chvílemi jen s ním, v sobě.

Které momenty jsou bez něj nejtěžší?
Když si uvědomím, že jsem na konci dne na ty nejtěžší věci úplně sama a že to tak musí být. Mé okolí se mě snaží chránit před tou každodenní realitou, co se dá. Ale pak jsou chvíle, kdy to neoddálím a neodsunu a musím do toho jít, i když mám pocit, že to nedokážu.

Kdy například?
Jsou to někdy strašné dardy. Už jen slyšet od někoho výraz "mrtvý muž" nebo realita toho, že mám v občance napsáno slovo "vdova". Jsou to strašné podpásovky. Jdete si pro rodný list svého dítěte a dostanete k tomu i jeden úmrtní. Musíte si jít změnit občanku, protože už tam nemůžete mít jméno svého muže, ale nově nabytý status - vdova. V takových chvílích nejdete rozbít skříň, protože to vám k ničemu nepomůže. Tehdy jste na to sama a nikdo jiný to za vás neprožije. Musíte se s tím poprat.

Eliška Kaplický

Jak se s tím perete?
Říkám si, že jsou na tom lidé hůř než já. Že Johanka je zdravá a o nic jiného teď nejde.

Přemýšlela jste o tom, jak jí to jednou řeknete?
Ne.

Zanedlouho bude mít první narozeniny, které zároveň budou prvním výročím odchodu vašeho muže. Bojíte se toho dne?
(Dlouhá odmlka) Když ono je to strašně relativní. Johan byl ten den nejšťastnějším člověkem na světě. Když jsem byla těhotná, tak strašně jsme se na naše dítě těšili, že jsme si připadali totálně neporazitelní. Měli jsme v sobě jistotu lidí, kteří to vyhráli na celé čáře. Nebylo šťastnějších lidí na světě, nebylo čeho víc dosáhnout, co ještě chtít.

Kdysi jste mi říkala, že když jste krátce po narození dcery vyšla na veřejnost, lidé před vámi klopili oči. Změnilo se to?
Teď rovnou brečí.

Uvědomujete si, jak jste si někdy navzájem zacloumali s osudem? On se kvůli vám skoro v sedmdesáti vrátil do rodné země, navrhl knihovnu, oženil se. Vám se narodila jeho dcera, kterou od prvního dne vychováváte bez něj, a náplní vašeho života je uchovat jeho odkaz.
A přitom máme ten osud v jednom místě oba dva úplně stejný. On odtud odjel v roce 1968 do Velké Británie a všechno se mu změnilo. Bylo mu jedenatřicet a začínal tam od nuly. Mně se všechno totálně změnilo, je mi jedenatřicet a začínám od nuly.

Autoři:






Nejčtenější

Nicola Formichetti kdysi oblékal Lady Gagu, teď vládne několika módním značkám.
Nicola Formichetti: Muž, který oblékl Lady Gaga do masa a masy do denimu

Vytvořil pro Lady Gaga šaty z masa i image, co změnila tvář popové hudby, vedl několik velkých světových značek a dostal se do vedení předních módních...  celý článek

Ilustrační fotografie
Šest příznaků nezdravého srdce. Varovat může chrápání i krvácení dásní

Srdeční onemocnění jsou nejčastější příčinou úmrtí. Mohou postihnout kteroukoli část srdce, nejčastěji však věnčité tepny a srdeční chlopně. Onemocnění srdce...  celý článek

Sportovní moderátor ČT Vojtěch Bernatský s rodinou
Vojtěch Bernatský: Starat se o děti a hrát si s nimi je nejvíc

O povolání sportovního moderátora snil Vojtěch Bernatský už v první třídě, komentoval vymyšlené zápasy, zpíval, šaškoval. Sen si splnil už jako student, jen na...  celý článek

V manželství jsou lidé šťastnější a žijí déle, ukázal výzkum.
Příběh Ondřeje: Žena mě má za malé dítě, nemám chvíli klidu

Už se pomalu blížím důchodu a jak jsem se na něj vždycky těšil, tak si poslední dobou říkám, že snad budu pracovat, dokud nepadnu. Aspoň v té práci nemusím být...  celý článek

Martina Formanová
Do mobilu jsem Milošovi nikdy nechodila, říká Martina Formanová

Více než dvacet let žije v Americe, přesto svoji poslední knihu Povídky na tělo situovala spisovatelka Martina Formanová do Česka. „Pořád víc rozumím vztahům...  celý článek

Další z rubriky

Iva Frühlingová (11. října 2017)
Iva Frühlingová: Každá máma si občas potřebuje odpočinout od dětí

Bývalá modelka a zpěvačka Iva Frühlingová (35) se ukázala po delší době ve společnosti. Rozpovídala se o mateřství na plný úvazek, nové knize a nápadech na...  celý článek

Modelka Yasmin Le Bonová nafotila v padesáti letech kampaň na plavky.
Najednou mám prsa, břicho a boky, říká o stárnutí modelka Le Bonová

Britská kráska Yasmin Le Bonová (52) patřila v osmdesátých letech k nejžádanějším modelkám. Manželka frontmana kapely Duran Duran Simona Le Bona (58) si prý...  celý článek

Martina Formanová
Do mobilu jsem Milošovi nikdy nechodila, říká Martina Formanová

Více než dvacet let žije v Americe, přesto svoji poslední knihu Povídky na tělo situovala spisovatelka Martina Formanová do Česka. „Pořád víc rozumím vztahům...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Barevná oční linka DYI: Nahraďte černou klasiku
Barevná oční linka DYI: Nahraďte černou klasiku

Jemnějším typům příliš nesvědčí klasická černá tužka na oči - na jejich tváři působí tvrdě. Naopak barevná linka z očníc... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.