Desider Uvíra byl malý a podsaditý obyvatel romské osady Malá Trňa u slovenského Prešova. Narodil se jako nedoslýchavý, a navíc s ochrnutým horním rtem. Oči mu postupem času zakryly dioptrické brýle. Vyhlášený se však stal jeho čich.
Fenomenální schopnost rozeznávat vůně a pachy ovšem nevyužíval ke stopování zvířat, ale k rozpoznávání nemocí a neduhů nejen Romů, ale i bílých gadžů ze širokého okolí.
Kdokoliv vstoupil do primitivního Uvírova příbytku, kam byla svedena elektřina přímo z vedení procházejícího nad osadou, byl usazen na postel a požádán, aby nemluvil o své nemoci, neboť nedoslýchavý Desider Uvíra stejně nerozlišoval jednotlivá slova a příval šumu jen narušoval soustředění na vůně a pachy.
Romský léčitel objal pacienta a začal jej doslova očichávat. Zkoumal jeho dech a pach jeho potu. Pokud přišel pacient s čerstvě umytou hlavou, navoněný a vykoupaný, byl požádán, aby se vrátil za dva tři dny, přičemž aby se po tuto dobu zdržel jakýchkoliv pokusů o hygienu. Po důkladné čichové analýze se Desider opřel o stěnu, definoval pacientovy potíže a místo očekávaného lektvaru nebo bylinek mu doporučil upravit jídelníček. Jídlo totiž považoval za jed i lék dohromady.
Tento detail byl hlavním prvkem, který jej po celá sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století odlišoval od jiných proslulých „východňárských“ léčitelů a šarlatánů. Takto léčil nadýmání, záněty dutin, žaludeční vředy, nemocnou pleť, ale i alergii nebo ztrátu chuti k jídlu. Když se mu v roce 1992 po prodělaném zápalu plic nápadně zhoršil jeho vynikající čich, ze dne na den ukončil svou „lékařskou praxi“. Zemřel dva roky před příchodem nového tisíciletí, když jej porazilo auto, jehož výstražný klakson neslyšel.
Zatímco se mnoha laickým pozorovatelům zdál Uvírův postup při odstraňování lidských neduhů nesmyslný, mnozí lékaři upozorňovali, že může mít racionální jádro.
Například charakteristický pach dechu může být i klíčem ke stanovení diagnózy.
Acetonový zápach je například typický pro záchvat při cukrovce, při zánětu močových cest je dech cítit po čpavku a při selhání jater po rybách. Páchnoucí dech má většinou zdroj v ústní dutině. Příčinou může být zkažený zub, absces, nános zubního kamene, zánět nebo infekce dásní, nebo také afty. Příčinou špatného dechu může být také infekce v nosních dutinách, plicní nebo žaludeční potíže, choroby trávicí soustavy a užívání sedativa paraldehydu. Špatný dech může zapříčinit také zácpa, vředy a zažívací poruchy.
Dokonce i očichávání lidského potu romským léčitelem může mít rozumové vysvětlení. Nadměrné pocení je v některých případech příznakem onemocnění. Ukazuje například na nemoc štítné žlázy, která zvyšuje tělesný metabolismus. Někteří fyzioterapeuti věří, že příčinou nepříjemného tělesného zápachu při pocení může být nedostatek zinku, který může vést k ledvinovým potížím a k tomu, že se nadbytečná močovina vylučuje kůží. Jakmile se tento nedostatek upraví, zápach by měl zmizet. Dobrým zdrojem zinku je libové maso, ořechy a mořské plody.
Přišel-li k Desideru Uvírovi romský pubescent, jehož tvář hyzdilo akné, doporučil mu omezit čokoládu a sladkosti, méně soli a nesladit. Naopak ho vyzýval k pojídání oříšků, drůbeže a libového masa (kvůli zinku) a čerstvého ovoce a zeleniny (kvůli vitaminu C). Při bolestech hlavy zdůrazňoval vyhýbání se nadměrným dávkám kofeinu v kávě, silnému čaji, ale také alkoholu a limonádám založeným na cole. Naopak Uvíra doporučoval konzumovat lehce stravitelná jídla v pravidelných intervalech, aby se tak zabránilo nízké hladině krevního cukru, jenž může být příčinou ranních bolestí hlavy. Pokud pacient trpěl nadýmáním, měl přestat jíst hrášek, fazole a čočku, růžičkovou kapustu a zelí. Zato si měl dopřávat jogurtu a popíjet mátový a fenyklový čaj.
Pro odstranění zápachu z úst doporučoval „východňárský“ léčitel jíst hodně syrové zeleniny a jablek, neboť chrání dásně, zázvor, skořici, hořčici a křen na dezinfekci nosní dutiny, celozrnný chléb proti zácpě a mrkev, brokolici a špenát pro zvýšení množství beta karotenu a vitaminu C. Člověk trpící zápachem z úst měl omezit pojídání cukru, koláčů a nepít sladké nápoje. Důsledně se měl vyvarovat česneku, cibule, karí, alkoholu a tabáku v jakékoliv podobě.
Když se v osadě objevila tuberkulóza, Desider Uvíra šel sám příkladem a jedl množství ryb, luštěnin, čerstvého ovoce a zeleniny, vajec a sýrů. Tyto pokrmy samy o sobě tuberkulózu samozřejmě nezastaví a nevyléčí, ale hrají v prevenci významnou roli. Bylo například zjištěno, že u vegetariánů, kteří nejedli ryby a maso ani mléčné výrobky, byla osmkrát větší pravděpodobnost, že se u nich vyvine tuberkulóza, než u lidí, kteří jedli maso a mléčné výrobky každý den.
Vysvětlení není dosud jasné, ale výzkumy ukazují, že nedostatek vitaminu B12 (získávaného prakticky jen z potravin živočišného původu) zvyšuje riziko onemocnění touto chorobou. Romský léčitel Desider Uvíra patřil k dnes již vzácným lidem, jejichž zdravotní omezení zvýrazňovala jejich další schopnosti, v tomto případě schopnost pozorovat. To spolu s mnohem větší provázaností s přírodou a poněkud primitivnějším způsobem přispělo k jeho úspěchům nikoliv na poli léčby samé, ale v oblasti přirozené prevence.
Fenomenální schopnost rozeznávat vůně a pachy ovšem nevyužíval ke stopování zvířat, ale k rozpoznávání nemocí a neduhů nejen Romů, ale i bílých gadžů ze širokého okolí.
|
Recepty |
Romský léčitel objal pacienta a začal jej doslova očichávat. Zkoumal jeho dech a pach jeho potu. Pokud přišel pacient s čerstvě umytou hlavou, navoněný a vykoupaný, byl požádán, aby se vrátil za dva tři dny, přičemž aby se po tuto dobu zdržel jakýchkoliv pokusů o hygienu. Po důkladné čichové analýze se Desider opřel o stěnu, definoval pacientovy potíže a místo očekávaného lektvaru nebo bylinek mu doporučil upravit jídelníček. Jídlo totiž považoval za jed i lék dohromady.
Tento detail byl hlavním prvkem, který jej po celá sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století odlišoval od jiných proslulých „východňárských“ léčitelů a šarlatánů. Takto léčil nadýmání, záněty dutin, žaludeční vředy, nemocnou pleť, ale i alergii nebo ztrátu chuti k jídlu. Když se mu v roce 1992 po prodělaném zápalu plic nápadně zhoršil jeho vynikající čich, ze dne na den ukončil svou „lékařskou praxi“. Zemřel dva roky před příchodem nového tisíciletí, když jej porazilo auto, jehož výstražný klakson neslyšel.
Zatímco se mnoha laickým pozorovatelům zdál Uvírův postup při odstraňování lidských neduhů nesmyslný, mnozí lékaři upozorňovali, že může mít racionální jádro.
Například charakteristický pach dechu může být i klíčem ke stanovení diagnózy.
Acetonový zápach je například typický pro záchvat při cukrovce, při zánětu močových cest je dech cítit po čpavku a při selhání jater po rybách. Páchnoucí dech má většinou zdroj v ústní dutině. Příčinou může být zkažený zub, absces, nános zubního kamene, zánět nebo infekce dásní, nebo také afty. Příčinou špatného dechu může být také infekce v nosních dutinách, plicní nebo žaludeční potíže, choroby trávicí soustavy a užívání sedativa paraldehydu. Špatný dech může zapříčinit také zácpa, vředy a zažívací poruchy.
Dokonce i očichávání lidského potu romským léčitelem může mít rozumové vysvětlení. Nadměrné pocení je v některých případech příznakem onemocnění. Ukazuje například na nemoc štítné žlázy, která zvyšuje tělesný metabolismus. Někteří fyzioterapeuti věří, že příčinou nepříjemného tělesného zápachu při pocení může být nedostatek zinku, který může vést k ledvinovým potížím a k tomu, že se nadbytečná močovina vylučuje kůží. Jakmile se tento nedostatek upraví, zápach by měl zmizet. Dobrým zdrojem zinku je libové maso, ořechy a mořské plody.
Přišel-li k Desideru Uvírovi romský pubescent, jehož tvář hyzdilo akné, doporučil mu omezit čokoládu a sladkosti, méně soli a nesladit. Naopak ho vyzýval k pojídání oříšků, drůbeže a libového masa (kvůli zinku) a čerstvého ovoce a zeleniny (kvůli vitaminu C). Při bolestech hlavy zdůrazňoval vyhýbání se nadměrným dávkám kofeinu v kávě, silnému čaji, ale také alkoholu a limonádám založeným na cole. Naopak Uvíra doporučoval konzumovat lehce stravitelná jídla v pravidelných intervalech, aby se tak zabránilo nízké hladině krevního cukru, jenž může být příčinou ranních bolestí hlavy. Pokud pacient trpěl nadýmáním, měl přestat jíst hrášek, fazole a čočku, růžičkovou kapustu a zelí. Zato si měl dopřávat jogurtu a popíjet mátový a fenyklový čaj.
Pro odstranění zápachu z úst doporučoval „východňárský“ léčitel jíst hodně syrové zeleniny a jablek, neboť chrání dásně, zázvor, skořici, hořčici a křen na dezinfekci nosní dutiny, celozrnný chléb proti zácpě a mrkev, brokolici a špenát pro zvýšení množství beta karotenu a vitaminu C. Člověk trpící zápachem z úst měl omezit pojídání cukru, koláčů a nepít sladké nápoje. Důsledně se měl vyvarovat česneku, cibule, karí, alkoholu a tabáku v jakékoliv podobě.
Když se v osadě objevila tuberkulóza, Desider Uvíra šel sám příkladem a jedl množství ryb, luštěnin, čerstvého ovoce a zeleniny, vajec a sýrů. Tyto pokrmy samy o sobě tuberkulózu samozřejmě nezastaví a nevyléčí, ale hrají v prevenci významnou roli. Bylo například zjištěno, že u vegetariánů, kteří nejedli ryby a maso ani mléčné výrobky, byla osmkrát větší pravděpodobnost, že se u nich vyvine tuberkulóza, než u lidí, kteří jedli maso a mléčné výrobky každý den.
Vysvětlení není dosud jasné, ale výzkumy ukazují, že nedostatek vitaminu B12 (získávaného prakticky jen z potravin živočišného původu) zvyšuje riziko onemocnění touto chorobou. Romský léčitel Desider Uvíra patřil k dnes již vzácným lidem, jejichž zdravotní omezení zvýrazňovala jejich další schopnosti, v tomto případě schopnost pozorovat. To spolu s mnohem větší provázaností s přírodou a poněkud primitivnějším způsobem přispělo k jeho úspěchům nikoliv na poli léčby samé, ale v oblasti přirozené prevence.
