Lidé, které čeká operace se často bojí narkózy.

Lidé, které čeká operace se často bojí narkózy. | foto: Profimedia.cz

Je třeba bát se narkózy?

  • 12
Případ jedenatřicetileté ženy, která v minulých dnech zkolabovala na klinice plastické chirurgie poté, co se probrala z narkózy, a později zemřela, vyvolává obavy z narkózy.

"Přitom počet úmrtí těsně po operaci se pohybuje v řádech setin promile, tedy na hranici náhody," říká Karel Cvachovec, přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace pražské Fakultní nemocnice Motol.

Naopak operaci bez narkózy by naprostá většina lidí nepřežila. „Lidé mají skutečně z narkózy, přesněji řečeno celkového znecitlivění, strach,“ říká.

Je to podle něj zcela iracionální, podvědomý strach ze ztráty kontroly sebe sama. Jenže, jak dodává, věc se má přesně naopak.

Operace bez narkózy by skončila ve většině případů smrtí, protože by tělo nevydrželo bolest a nepřirozený zásah do organismu. Bolest je přirozená obranná reakce organismu. Jestliže je velká, může přijít šok a další osudové komplikace.

Může za to alergie i šok

Podle Cvachovce také nejde nikdy s jistotou říci, že pacient zemřel „po narkóze“. Není možné oddělovat účinky anestezie a operace samotné, tedy zásahu do těla. Jednou z častých komplikací je například embolie, tedy ucpání cévy krevní sraženinou.

Pacient může mít také prudkou alergickou reakci. Vážným problémem je i nedostatečné znecitlivění - i když se paradoxně pacienti bojí spíš příliš silné narkózy. Proč? Operovaný člověk sice nic necítí, ale kvůli slabé narkóze některé „obranné“ funkce těla, které by měly být při operaci vyřazeny, stále fungují.

Organismus pak může zareagovat podobně, jako by narkóza použita nebyla, tedy například šokem, zánětem, postižením nejrůznějších orgánů, jako je například srdce, ledviny, plíce a podobně.

Nejen spánek

Co se vlastně s pacientem děje, když o sobě při operaci lidově řečeno neví? Narkóza ho nejen „uspí“, ale zároveň vyřadí mimo jiné i vnímání bolesti, centra takzvané reflexní dráždivosti a vědomí.

S trochou nadsázky se tělo stává hadrovou panenkou. Za jeho fungování na čas musí převzít „odpovědnost“ anesteziolog. Klasickým příkladem takového „vyřazení z normálu“ je ztráta schopnosti dýchat, kterou musí zajistit lékař.

Inhalaci nahrazuje žilní aplikace

Podle Karla Cvachovce jsou dnes typy narkóz na mnohem vyšší úrovni než před několika lety. Dřív se uspávalo většinou pomocí inhalace - pacient se uspávací látky nadýchal.

Dnes se většinou doplňuje inhalace nitrožilním podáním přípravku. Asi ve třech procentech případů se navíc kombinuje celková anestezie s místním znecitlivěním, tento způsob se používá například v hrudní chirurgii.

Proč se to všechno dělá? Aby bylo tělo dostatečně, ale zároveň co nejšetrněji na operaci připraveno. To znamená, aby bylo natolik „vyřazeno“ z provozu, že nebude reagovat šokem a podobnými komplikacemi. Kombinace inhalace a injekce umožňuje použít jen takové množství znecitlivující látky, které je nutné.

Pokud se dříve narkóza jen dýchala, musela být dávka přípravku větší. „Při pouhé inhalaci, metodě užívané už od poloviny 19. století, je třeba - aby bylo dosaženo požadované kvality narkózy - provést hluboké znecitlivění,“ potvrzuje lékař.

Lidově řečeno na vyřazení některých funkcí bylo potřeba látky víc, na jiné by stačilo méně, ale „dostaly stejnou dávku“.

„Je to, jako když si ke svíčkové musíte koupit i bůček. A to může pacienta i ohrožovat. Proto se dnes používá doplňované znecitlivění, v rámci kterého je možné jednotlivé oblasti a funkce těla postihnout odděleně,“ vysvětluje Karel Cvachovec.

Lze si vybrat anestezii?

Lékař by vás měl před zákrokem seznámit - pokud je na to čas - s možnými postupy a vysvětlit jejich přednosti a rizika.

Například u císařských řezů, pokud nejde vysloveně o minuty, je možné použít kromě celkové anestezie spinální znecitlivění.

U řady zásahů můžete žádat místní znecitlivění, které uleví při nepříjemných zákrocích. Klasickým příkladem je „injekce“ u zubaře, která zabrání bolesti například při trhání, broušení nebo plombování zubů.

Ulevit od bolesti vám mohou i při zavádění sondy do trávicího ústrojí nebo například při některých vyšetřeních srdce.