Vy jste neviděl film Instalatér z Tuchlovic, který je vlastně o vás?
Ještě ne celý. Když ho vysílala televize, stihl jsem jen konec. Před tím na premiéře jsem zase viděl pouze začátek, protože pak mě režisér Tomáš Vorel odtáhl na bar.
Radši jste šel na bar?
Ano, protože prožití jakékoli chvíle s Tomášem je lepší než sledování čehokoli. Vstřebávat jeho životní moudra a postřehy je tak zábavné a poučné, že jsem tomu logicky dal přednost. Na film se můžu podívat kdykoli. Třeba zrovna teď.
Ovšem pokud vám nezavolá Vorel...
… abych šel zase na bar… To by bylo hezké, to bych chtěl.
Prozradíte nějaké z mouder, jimiž je tento režisér pověstný?
Vedli jsme spolu spoustu hovorů, legračních i vážnějších. Jednou jsme probírali, jestli po životě pak něco je, nebo ne, a vzešel z toho Tomášův závěr: „Žádný život po životě není, Kohi, počkej, až umřeš - vzpomeneš si na mě!“ Krásná věta. (smích)
Co momentálně děláte?
Skoro nic. Vyšla mi kniha Kůly v plotě, což jsou sebrané sloupky z deníku Metro. Moderuju akce, firemní, dětské, charitativní. Občas účinkuju v nějakém legračním pořadu a vůbec - chovám se slušně. Někdy oblažuji posluchače v rádiu Evropa 2. A sem tam natočím nějaký zásadní reklamní spot.
Život plyne v poklidných vlnkách?
Přesně tak. Žádné turbulence. Občas se objeví jen takové jemné porývky. Teď mě napadá, jestli vůbec existuje slovo porývky. Jsou poryvy, ale porývky… Nevím.
Taky jste porotcem soutěží.
Čeká mě natáčení šesté řady show Tvoje tvář má známý hlas. Přijímám, co přichází. O čem usoudím, že je dobré se tomu věnovat, to dělám. Vybírám si podle nálady. Mám vymezené, že nedělám politiku a armádní věci náborového charakteru. Ale kdyby mě někdo oslovil třeba s tématem alkohol, okamžitě bych po tom skočil.
V té oblasti jste odborník?
To zas ne, třebaže jsem neodborník na máloco. Rozumím takřka všemu.
Čeho se týká ten neodborník?
Hloubkového potápění, tři sta metrů a víc. A potom jsou to cesty do stratosféry. Tam také nejsem úplně nejsilnější v kramflecích. Ale to už mě stejně nezajímá. Jinak obsáhnu všechno. (smích) Dělám spoustu věcí, sportovní činnosti, společenské, zábavné... cokoliv. Třeba v oboru plastových trubek jsem dobrý. Nedávno jsem moderoval jednu instalatérskou akci. Tím, že jsem vyučený instalatér, jsem mohl podat fundované svědectví a dodat zkušenosti.
Zamluvili jsme alkohol...
Nejsem nějak zásadně zkušený pijan. Ale nezdráhám se natočit video na toto téma. To platí i o akcích cigaretového typu. A to jsem nekuřák. Nikdy jsem nekouřil. Ale nemám s tím pracovní problém. Mimochodem kdysi to patřilo ke společenskému bontonu. Vybaví se mi tajemná dáma v baru a z její špičky se pomalu, líně nese dým vzhůru... Mělo to atmosféru.
Jste romantik?
Jsem. Vezměte si slavný obraz Piják absintu, který visí v kavárně Slavia. To je přece poetické… až romantické. Nebo fotografie Josefa Sudka, kde sedí muž v restauraci a skrz dým z jeho cigarety prostupuje slunce. Nejde o kouření, ale o ten až magický okamžik. Takže - neodsuzuji to.
Je něco, v čem jste kategorický?
To zas jo. Nacismus, fašismus, debilismus a hovadismus. Například.
Pojďme radši k tématu ženy. Má každá tajemství?
Zdaleka ne. Možná by ho chtěla mít, ale je to předstírání. Podle mě tajemství nemá žádná žena.
Protože na sebe všechno vybrebtá?
Není co. Ale je hezké udržovat nějakou tenzi v souvislosti se ženou. To ano.
Ale sám jste řekl tajemná žena…
Může vzbuzovat takový dojem. Třeba je si sama sebou nejistá, a tak působí tiše, plaše, nedostupně. Nebo může být zvláštně nafoukaná, řešit zrovna nějaký problém. A navenek z toho leze tajemno.
Míváte chuť takovou ženu oslovit?
Vyhýbám se tomu. Nechci otevřít tu pandořinu skříňku, poznat, co z ní vykoukne. Maximálně pozoruju. Mám rád jednání na rovinu. Tím pádem se kolem mě shromažďují ti, kteří to mají stejně. Takové lidi k sobě pouštím. Samo se to většinou postupně vyselektuje. Všechno chce čas. Někdo odpadne, někdo připadne. Může se objevit nový člověk, kamarád a velmi rychle to může být intenzivní... ale stejně tak může někdo rychle zmizet. To se tak stává...
Podléháte euforii?
To už se mi dlouho nestalo. Občas prožívám milé okouzleníčko. Většinou to pak klapne, protože po zkušenostech jistý senzor v sobě máte. Nechávám všechno samovolně běžet, ať se stane, co se stane. Je příjemné, když si jen tak plynete. Jako voda. Tak plyne i život a náš svět…
Máte dva syny, a to nejde nechat všechno plynout.
Ale jde. Dávám tomu klid, nazývám to všehospád. Honzíkovi je devět, mladšímu tři. Jsou oba liší. A pozor, za chvíli budou sudí!
Proč pozor?
Protože se to změní, stejně jako se změní čas.
Jak ho vnímáte?
Jen se změní číslo. Každý zůstává stejný, a přitom se mění fyzicky a i trošičku třeba náhledem na svět. V zásadě jsme ale pořád stejní jako na začátku. Samozřejmě vás mohou ovlivnit setkání s určitými lidmi. Nebo jisté situace. Vzpomínám si, že jsem před lety - mohlo mi být asi třináct - někam poměrně daleko šel. Najednou zastavilo auto a neznámý chlap mě chtěl svézt. Nohy mě bolely a před sebou jsem měl kus cesty, ale cosi mi radilo NE! Říkal jsem si, hergot, nepůsobí to na mě dobře. A tak jsem poděkoval a nenastoupil. Občas si na to vzpomenu a napadne mě, co ti mí kluci, co by asi udělali… Na každého někde číhá nějaká zkouška, něco, co může silně ovlivnit jeho život.
Jakub Kohák
|
Pro mnohé jste bezbřehý bohém.
Bezbřehý bych neřekl. Velký díl odpovědnosti mám, ale ani jisté formě bohémství se samozřejmě nevyhýbám.
Má hranici?
Rozhodně. Má hranici toho okamžiku, kdy děti vstávají. To mi vnitřní hlas říká, že už musím domů... (smích) Ideální je přijít dřív, než se probudí. Takže když vstávají v 7:20, hledím být před sedmou doma. Pochopitelně to ale není otázka každého dne.
A když Honzík zjistí, že jste nebyl doma a přišel ráno...
… neptá se. Vytuší z výrazu ženy a z celkové nálady, že něco není úplně v pořádku. A já předstírám, že jsem byl pro rohlíky. A potom den plyne a jedeme dál. Čas to zahladí. Odnese to voda. Jako když hodíte kládu do řeky… Odplave a už se nevrátí…
Ale co děláte před tím, v situaci, kdy se žena zlobí?
Sklopím zrak a začnu plakat. (smích) Pláču vnitřně. Řeknu jí: „Ale dívej - jsem tady. Přišel jsem. Buďme šťastní, taky jsem nemusel přijít vůbec!“ To se musí vychytat, to jsou ty roky dlouhého bádání… A stejně to nejde vždycky.
A pak třeba myjete nádobí?
To ne. Žádné odpustky. Nádobí u nás myje stroj. Ale pozor! Odpadky jsou moje doména! Na to si nenechám sáhnout. Třídím. Vynáším. Tam panuji. Odpadkový král.
Jaké kouzlo působí, že se na vás člověk nemůže zlobit?
Myslím, že je to moje nedospělost. Pořád se dívám na svět klukovskýma, veselýma očima. Některé věci si nevysvětluju jako dospělý člověk, na okolí nebo na nějaké události, co se mi dějí, reaguju spíš srandovně než vážně.
Rozhovor s Jakubem Kohákem (Únor 2017):
