Přátelé z dětství nás mohou provázet mnoho dalších let a někdy i celý život, rodiče by je proto rozhodně neměli podceňovat. Obzvlášť v době, kdy se komunikace přesouvá stále více do virtuálního světa, mnoho mladých lidí žije jako singles a dospívající i dospělí si stěžují na pocity osamělosti.
„Zatímco u dospělých můžeme o pozitivech a negativech sólového života debatovat, děti sociální interakce potřebují pro svůj psychologický, sociální ale i fyzický vývoj,“ vysvětluje rodinný terapeut Michal Ungar v Psychology Today. Záleží podle něj samozřejmě i na okolnostech, takže děti vyrůstající na samotě pouze s rodiči a sourozenci se podle něj nemusí cítit osaměle a společnost dalších děti jim nemusí nutně chybět. Bývá tomu tak zejména ve chvíli, kdy má dítě poměrně velkou dávku vlastních povinností a zároveň díky nim získá pocit vlastní důležitosti pro ostatní, stejně jako pocit že k nim patří a že má nad určitými věcmi kontrolu.
To se ovšem většinou v geograficky malých českých podmínkách nestává. Pro děti žijící ve městech nebo na vesnicích, na které nemají rodiče ani sourozenci čas a většinu času stráví samy ve svém pokojíčku sjížděním sociálních sítí, to prostě neplatí. „Taková izolace může přispět k celé škále problémů s mentálním zdravím od užívání drog přes depresi a horšící se školní prospěch až k sebevraždě,“ dodává Ungar.
Stydlivost, samotářství a osamělost
Předtím, než se rodiče rozhodnou vtrhnout do života svého dítěte a sehnat mu celý klub kamarádů, měli by ovšem zjistit, jak to vlastně potomek sám vidí. I když jsou rodiče extroverti, jejich dítě může být introvert, který si vystačí s jedním až dvěma bližšími přáteli. Je také důležité si uvědomit rozdíl mezi stydlivostí, samotářstvím a osamělostí. Samotáři jsou se svou samotou spokojeni, stydlivé děti se necítí ve společnosti nových lidí příliš komfortně a často se jí proto vyhýbají. Osamělí lidé by více sociálních vazeb uvítali, ale neví, kde a jak je mají získat.
„Osamění není něco, co by měli opatrovníci dětí přehlížet. Pokud se dítě brzy nenaučí dovednosti nutné k vytvoření přátelství, není pravděpodobné, že budou mít v dospělosti kapacitu nutnou k vytvoření pozitivních vztahů, které budou později potřebovat,“ upozorňuje Ungar.
Pokud tedy dospějete k závěru, že by vaše dítě uvítalo další kamarády, zkuste otevřít hovor o tom, co mu v tom brání. A následně si spolu můžete povídat o tom, jak vlastně takové přátelství vzniká. Děti se nestanou kamarády jenom proto, že spolu chodí do školy nebo na sportovní kroužek. K formování přátelství jsou podle doporučení psycholožky Eileen Kennedy-Moorové potřeba tři základní předpoklady.
Otevřenost k vytváření vztahů
Aby se vaše dcera skamarádila s dívkou, se kterou sedí v lavici, tak jí nebude stačit celý den sedět s očima zabodnutýma do tabule. Je potřeba ukázat svému protějšku, že jste navazování kamarádských vztahů otevření, což se může stát několika různými způsoby. Nejmenší děti většinou nechodí kolem horké kaše a rovnou se zeptají: budeme kamarádi? S přibývajícím věkem je ale vhodné osvojit si i jemnější způsoby komunikace.
Pozdrav patří mezi nejčastější způsoby interakce a už při něm může dítě toužící po kamarádech vysílat špatné signály. Stydlivé děti mají tendenci uhýbat při pozdravu očima a pronášet odpověď tak tiše, že je sotva slyšet. Nechtěně tak působí jako někdo, kdo nemá o další kontakt nebo komunikaci zájem, přestože se mohou cítit zcela opačně. Pokud se podobně chová vaše dítě, můžete mu pomoci s natrénováním lepšího pozdravu.
„Vysvětlete dítěti, že přátelský pozdrav se skládá z očního kontaktu, vřelého úsměvu a slov dost hlasitých na to, aby je slyšeli ostatní. Vyslovení jména druhého také dodává pozdravu na intimitě. Až si to společně natrénujete, pomozte najít svému dítěti osoby, které by mohly pozdravit v reálném životě,“ navrhuje rodičům Kennedy-Moorová. Využít můžete třeba svou novou sousedku a její děti nebo kolegy z práce.
Pochvala je další zaručený způsob, jak si získat něčí pozornost a dát mu najevo své sympatie. Můžete se tak se svým dítětem zamyslet nad komplimenty, které by mohlo složit svým spolužákům. Nejlepší je zůstat u jednoduchých a pravdivých pochval („Pěkná střela!“ při fotbale, „Líbí se mi, jak jsi namaloval koně,“ při výtvarce apod.).
Milé chování je dalším způsobem, jak si získat něčí sympatie. V dětském světě může jít třeba o půjčování hraček nebo školních pomůcek, držení místa u oběda nebo podělení se o sladkosti. Podobnými pozornostmi dítě naznačí svou náklonnost, ale nemělo by se snažit si kamarády kupovat. Rozdávání svých svačin, cenných hraček nebo dokonce peněz dítěti respekt ostatních nezíská. Cennosti si od něj pravděpodobně vezmou, ale nebudou mít pocit, že by mu měli jeho chování oplatit. Příliš mnoho dárků a pozornosti od jednoho dítěte k ostatním může působit až zoufale, což v získávání přátel nepomáhá.
„Milé chování je definováno svým dopadem, nikoliv úmyslem. Malé děti se občas nechají unést s objímáním a pusinkováním spolužáka, nebo trvají na tom, že si kamarád bude hrát jenom s nimi. Pokud je takové chování druhému dítěti nepříjemné, nepočítá se jako milá pozornost. V tom případě zkuste dítěti pomoci najít méně dotěrné způsoby, jak vyjádřit náklonnost,“ připomíná ještě klinická psycholožka z Princetonu.
Podobnost mezi dětmi
Z emocionálního i praktického hlediska je dobré, pokud mezi kamarády existuje podobnost ve věku a zájmech. Bude pro ně snadnější najít si společnou zábavu, pokud alespoň nějaké koníčky sdílejí. Zároveň se také budou s takovým kamarádem cítit pohodlně a přijímaně.
„Mnoho dětí nerozumí důležitosti podobnosti pro začátek kamarádství, protože věří v něco, čemu říkám teorie magnetu. Myslí si, že pokud budou nějakým způsobem úžasní, přitáhne to k nim kamarády podobně, jako magnet přitáhne ocel,“ domnívá se Kennedy-Moorová.
Podle ní jde o typ dětí, které na všechno hned odpovídají, že vědí, znají, umějí. Tím se snaží dát najevo, že touží po tom, aby ho měli ostatní rádi. Jenže jeho vrstevníci si to vykládají jako namyšlenost, což je od dalšího kontaktu naopak odradí.
„Kamarádství je ale vztah mezi rovnými, takže teorie magnetu je chybná. Namísto snahy o obdiv druhých by se děti měly snažit najít s nimi společné téma,“ doplňuje odbornice.
Prožít společně něco příjemného
Přátelství se ze všeho nejlépe formují ve chvíli, kdy spolu děti sdílí nějaký radostný zážitek, pokud si hrají a baví se. To se může stát o přestávce ve škole, na sportovním kroužku a čím dál častěji se tak děje na rodiči domluvených schůzkách na hřištích nebo doma. Ne pokaždé to však dopadne podle původních představ, zábavu může pokazit nezájem, hádka o půjčování hračky, přílišná panovačnost jednoho z dětí nebo rovnou hádka a rvačka. Není proto od věci popovídat si s dítětem před tím, než se sejdete ke společné aktivitě, jak se chovat k ostatním dětem, případně jak být dobrým hostitelem.
Spoustě nepříjemných zážitků může chytrý rodič zabránit dřív, než vzniknou. Třeba obzvlášť milované hračky, o které se dítě nechce s nikým dělit, před příchodem návštěvy ukliďte nebo je s sebou neberte. Nemusíte stát celou dobu dětem za zády, ale je dobré je mít venku na dohled a v domě na doslech, abyste zaznamenala případné začátky roztržek. V tu chvíli můžete za dětmi přijít se svačinkou a uvolnit tak trochu atmosféru a odvést pozornost, nebo si dítě vzít na chvíli v klidu stranou a probrat s ním, v čem je problém a jak se s ním vypořádat.
