VŠECHNY VAŠE PŘÍBĚHY NAJDETE ZDE
Třetí těhotenství jsem prožívala coby zkušená matadorka v klidu a těšila se na náš povánoční dáreček.
Náš třetí chlapeček byl ale svéhlavý už před narozením. Seděl si na zadečku, poskakoval (auu, ještě dnes cítím, kde přesně měl ten zadeček) a otáčel se výhradně zprava doleva a zpět, nahoru a dolů jej to ani nenapadlo.
| JAK JSEM RODILA. Popište nám své zkušenosti s porodem. Nejlepší příběhy zveřejníme a autorky odměníme knihou. Pište na adresu ona@idnes.cz |
Dělala jsem kočičí hřbety, div jsem z toho nevrněla, vytírala v kleče podlahu, že se z ní dalo doslova jíst, spala na opačném boku, ale těhotenství nevratně spělo k jasnému závěru: porod koncem pánevním, v porodnickém slangu “kápéčko”. U téměř 4kilového dítěte žádná skvělá perspektiva.
Strašlivé historky o “kápéčkách” mi vyprávěl kdekdo na potkání, sama jsem je masochisticky vyhledávala na internetu a modlila se o císařský řez. Z tohoto úhlu pohledu nádhera: usnete, probudíte se a máte dítě.
Naštěstí v naší porodnici dají mamince v případě obrácené polohy dítěte vybrat, stačí podepsat správnou kolonku na formuláři. Byla jsem rozhodnutá předem.
Když začaly první stahy cca ve 2 hodiny ráno, tiše, abych neprobudila zbytek rodiny, jsem zabalila tašku, poklidila a nachystala snídani pro děti. Ještě jsem na chvíli sedla ke knížce a nechala manžela prospat, bude toho tady mít beze mne stejně plné kecky. Proč mě to sakra tentokrát tolik bolí? Takhle někdo trpí třeba 10 hodin!, říkala jsem si. Připadalo mi to nemožné.
Vyjeli jsme v 5.30.
“Císaře, císaře, císaře,” skandovala jsem si v duchu. Od auta do porodnice jsem sotva došla.
Standardní příjem, jako vždy nezbytné diktování údajů, které by v databázi nemocnice měly být od minulých porodů a které jsou napsány v kartě. Možná to dělají proto, aby se rodičky na chvíli něčím zaměstnaly a nesoustředily se na bolesti? Co takhle raději film na videu? Se zaťatými zuby přemýšlím, zda bych raději viděla Roberta Redforda ve Vzpomínkách na Afriku nebo nového Jamese Bonda...
Ultrazvuk, monitor na břicho a hurá! Formulář se dvěma kolonkami! Klasika či císař? Sem s propiskou, už to nevydržím ani 5 minut, natož několik hodin!
“Víte, on ten císař taky není zadarmo”, začíná pan primář. Jeho argumenty jsou mi momentálně úplně lhostejné, nicméně souhlasím před podpisem ještě s jedním vyšetřením.
“Na sál, bez přípravy, fofrem!”, slyším. Cože? “Rodíte, operaci nestihneme”, dozvídám se a už to lítá. V každé ruce hadička, oxytocin, antibiotika, všichni kmitají ostošest, ještě dobíhá sestřička s lejstrem a propiskou, podepisuji v leže za jízdy kolonku, kterou jsem si nevybrala a k maturitě nastupuje mladičký porodník se starším konzultantem v závěsu. Jedním očkem ještě vidím hromadící se ansámbl dalšího personálu a dochází mi, že se chystají k akci, kdyby se ta klasika někde zasekla.
Najednou je tu i manžel, chytá mě za ruku, ani se nestačím začít bát.
“Tlačte”, zatlačím. “No vy jste šikovná”, jásá kdosi z ansámblu. “Ještě!”, zatlačím ještě, vzorově dýchám, jsem přece matadorka, zase se všichni radujou, “Mám tlačit?” ptám se a chvíli nechápu, proč se tomu všichni smějou. Kouknu na manžela a z jeho výrazu mi začíná docházet, že naše “kápéčko” už je na světě. “Výborně, vidíte, jak jste to krásně zvládla!”, chválí mě ansámbl. Jako kdybych mohla uprostřed všeho říct: “Promiňte, já to nezvládnu.” a jít domů.
Zbytek pobytu v porodnici se nese v podobném duchu. “Aáá, paní B., hrdinka naší porodnice, porodila kápéčko spodem...” obdivují mě při vizitách a z chodby na mne mávají lékaři i sestry. Začíná se mi to líbit a naštěstí jdu domů dřív, než stačím úplně zpychnout. Škoda, že jsem rodila tentokrát opravdu naposled. Fakt! Určitě!
