Když se mi v květnu roku 2003 narodila první holčička Terezka – můj názor na porod jako takový se lišil, a to vždy po uplynutí určité doby.
| JAK JSEM RODILA. Popište nám své zkušenosti s porodem. Nejlepší příběhy zveřejníme a autorky odměníme knihou. Pište na adresu ona@idnes.cz |
Zatímco bezprostředně po „akci“ jsem si myslela, že horší porod snad ani nemůže existovat, už druhý den jsem slevovala, že se to dalo vydržet a tak po šestinedělí jsem všem říkala, jak lehké to bylo.
Fakt je, že to bylo víceméně klasické – od počátku do konce necelých šest hodin a takové ty nesnesitelné bolesti trvaly, počítám dvě hodiny. Ale už tehdy jsem si říkala, že tou přírodní cestou jsem si to vyzkoušela a příště udělám všechno pro to, abych si příchod děťátka na svět ulehčila.
Od května 2005, kdy jsem zjistila, že znovu čekám miminko, jsem si začala zjišťovat co a jak. Termín porodu byl určen na 6. 1. 2006. A to, že tentokráte to bude s epidurálem, jsem si sama pro sebe rozhodla snad už při pohledu na dvě čárky těhotenského testu.
Dále při pročítání různých dalších úlevových metod jsem narazila na maliníkový čaj. Zjistila jsem, že se může začít pít až po ukončeném 36. týdnu těhotenství, ale koupený jsem ho měla snad už ve 20., vždyť, co kdybych jej náhodou potom nemohla sehnat!
Jak týdny utíkaly a začal se blížit den seznámení s naší – jak už jsme tehdy věděli – holčičkou, stále častěji jsem si říkala, že tentokrát si to doopravdy užiju v klidu a bez bolestí (ano i tak naivně si může druhorodička představovat porod).
Po 36. týdnu jsem začala dvakrát denně pít 0,2 l teplého maliníkového čaje. Vytvořila jsem si tím pro sebe i příjemný rituál, protože konec roku byl pěkně studený a zahřívat se teplým čajem a koukat při tom na rozsvícený vánoční stromeček, to byly chvilky klidu a pohody, které jsem snad od té doby nezažila.
Na miminko jsme se všichni tři moc těšili, manžel si sice ze mě dělal legraci, že věřím takovým hloupostem, zrovna já, která na bylinky moc nedá, ale to mi nevadilo. Ale po pravdě ani já jsem nevěřila na zázraky a spoléhala spíše na tu epidurální anestezii.
Všichni jistě znají tu návštěvní horečku o vánočních svátcích. U nás v rodině je takový zvyk, že se na první svátek vánoční celá rodina schází u manželovy babičky, která žije nahoře v Beskydech až u hranic se Slovenskem. Manželova maminka padala do mdlob, když viděla, že tam chci jet za každou cenu. Lomila rukama a líčila ty nejhorší možné varianty toho, že začnu rodit někde na slovenském pomezí. Ještě ten den dopoledne volali přímo od babičky, že je všude spousta sněhu, že se špatně jede, že je to na řetězy a vůbec…..Ale upřímně nás to snad ještě více popíchlo k tomu, abychom rozhodně doma nezůstali. Říkala jsem si, že i kdyby to na mě přišlo, za hodinu jsem dole ve městě v nemocnici. Což je velice optimistická předpověď, když všude leží tuny sněhu.
Překotné porody jsem řadila v té době do kategorie science-fiction, a to zásadně nečtu. Možná si teď budete myslet, že jsem porodila na horách, ale ne, neporodila. Užili jsme si tu romantiku, jakou pro nás městské lidi představuje dřevěná chalupa úplně zavátá sněhem, vytopená kachlovými kamny, živým vánočním stromečkem, po kterém to v pokoji voní jako v nebi. A večer jsem si na uklidnění dala hrneček maliníkového čaje…..
Přešel Nový rok a na kontrole v těhotenské poradně 4. 1. 2006 se mi neuvěřitelně zvedl tlak. Paní doktorka trvala na okamžitém odjezdu do nemocnice, ale jelikož jsem neměla hlídání pro malou Terezku, dohodla jsem se s ní, že nastoupím druhý den ráno. V nemocnici jsem ležela dva dny, tlak se podařilo zklidnit, žádné problémy se neprokázaly, takže to vypadalo, že mě na druhý den (6. 1.) pustí domů. Poslední noc v nemocnici jsem usnula jako obyčejně a potom to přišlo:
23:30 mě probouzí píchnutí v bříšku, otevírám jsem oči, ale nějak tomu pozornost nevěnuji. Snažím se usnout, ale nějak to nejde. Bříško začíná trošku bolet. Den před tím na vyšetření mi tvrdili, že se ještě nic nechystá, takže, že by to mohl být porod mě rozhodně nenapadá. Jelikož bolení nepřestává, říkám si – aha – poslíčky.
23:45 se zvedám z postele a odcházím do sprchy, kde si začínám masírovat bříško teplou vodou, nezdá se, že by to přestávalo.
00:00 jdu se přece jen poradit se sestřičkou, ta mi říká, ať si zkusím jít lehnout, že za deset minut se na mě přijde podívat.
00:10 sestřička mě přichází zkontrolovat, svěřuji se jí, že mě bříško stále pobolívá, říká, že raději zajdeme o patro níž na porodní oddělení, kde mi pro jistotu natočí ozvy. Ptá se mě, jestli sejdu pěšky. Přitakám, nezdá se mi, že by se něco dělo.
00:20 seběhla jsem na porodní, kde mi asistentka začala točit ozvy – teď už bolesti opravdu zesilují a já mám docela problém ležet na zádech.
00:35 ozvy jsou dotočeny, sedím na židli, porodní asistentka mi s úsměvem povídá, že nemám kontrakce, že to jsou jen poslíčky, ale ať počkám, že mě pro jistotu prohlédne pan doktor. V duchu si říkám, že to ty poslíčky moc dlouho nevydržím, když to tak šíleně bolí – pořád ještě netuším, že se jedná o porod.
00:40 doktor „nahlíží“ a po jeho zvolání, jejda paní nám tu rodí, začne vše kolem hrozně kmitat. Tak tak se doplížím do přípravny. Bolesti se dají s přehledem vydržet, přesto neustále opakuju, že mám v každém případě zájem o epidurál.
00:50 celková příprava a hygiena se scvrkly na deset minut, protože mezi kontrakcemi mám pauzu snad minutu, maximálně dvě, a ve sprše mi praskla voda.
00:55 rychle mi pomáhají na porodní lůžko, znovu připomínám, že mám zájem o epidurál.
01:05 MICHALKA NA SVĚTĚ!!! Bez nástřihu a bez problémů. Netvrdím, že to nebolelo, ale teď s odstupem času se mi zdá, že snad opravdu ani ne.
Protože si Míšenka lokla plodové vody, odnesli ji po chviličce, kdy jsem se s ní potěšila rovnou na oddělení šestinedělí. Manželovi jsem jen zavolala, že už jsme čtyři. Když se ptal jestli má přijet, řekla jsem mu, že miminko stejně odnesli, tak ať se raději do práce vyspí a pak ať přijde druhý den i s Terinkou.
Tak jsem tam ležela sama, v noci, v přítmí, všude klid, protože jsem v tu chvíli byla jediná rodící maminka. A v tu chvíli mi to došlo! Úplně jsem se rozklepala při představě, že bych nebyla v nemocnici. Vždyť ještě 25 minut před Míšiným narozením jsem netušila, že vlastně rodím! Nedojela bych ani z domu (nemusíme si povídat, jak dlouho trvá nastávající mamince, než si obuje boty) a malá by měla v porodním listě napsáno, a to v nejlepším případě, parkoviště před nemocnicí. A pokud by mě to chytlo už na horách – rodila bych nad přehradou Šance. Naštěstí vše dopadlo na výbornou a tenhle porod byl úžasný od začátku až do konce, opravdu moc ráda na to vzpomínám.
Takže maminky, maliníkový čaj doporučuju, funguje to, bezvadně připravuje porodní cesty a je pravda všechno, co se o něm píše. Jenom pozor! Pokud se rozhodnete s ním spolupracovat, tak se kolem termínu porodu nevydávejte na dlouhé cesty!
Přeji všem stávajícím i budoucím maminkám šťastné a zdravé děti.
