Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Ivan by mě klidně nechal spát i na skříni, říká manželka šéfa Pirátů

  0:04aktualizováno  0:04
Přezdívá se jí Kněžka chaosu a Lydii France Bartošové to připadá trefné. „Neřídí mě lineární systémy, a i když se zdám chaotická, všechno má v mém světě své místo, řád a nic v něm není nahodilé nebo navíc,“ vysvětluje manželka předsedy strany Pirátů.

Lydie Bartošová, manželka Ivana Bartoše, šéfa pirátské strany | foto:  Petr Topič, MAFRA

Studium a rodina byly důvody, proč jste na volební kandidátce byla až na desátém místě a nedostala se do Poslanecké sněmovny?
U nás ve straně se o všem hlasuje a takhle to vyšlo. Je náročné, když v rodině kandidují dva, navíc v různém kraji. Ale to nevadí. Že jsme jako strana ve Sněmovně, je vítězstvím všech.

Chtěla byste být poslankyní?
Politika v té podobě, v jaké jsme zvyklí ji vidět, mi připadá ubíjející. Parlament by mě v tuhle chvíli ani moc nelákal. Víc se mi líbí hlídat demokratické principy zevnitř strany a udržovat platformu strany otevřenou, což vnímám jako nejlepší pojistku demokracie. I když jsme lidé různí, fungujeme-li dohromady a každý má jeden hlas, docházíme k dobrým výsledkům. Neexistuje hierarchie, nekumuluje se moc, která by výsledky ohýbala svým směrem.

Co znamená vaše přezdívka Kněžka chaosu?
Vymyslel ji spolustraník z legrace. Na kandidátku se píší povolání a my vymýšleli, co zvolit přiléhavého. Zdála se mi trefná.

Fotogalerie

Co to o vás vypovídá?
Asi ženský princip, že moje cesty nejsou přímé, že se prolínají, kříží, zkrátka nelineární systémy. Vypadá to strašně nesmyslně a chaoticky, ale naopak všechno má v mém světě své místo, řád a nic v něm není nahodilé nebo navíc. Je fakt, že pro muže bývá takový svět nesrozumitelný, nepřenosný...

Dokázala byste si sama sebe představit v roli manželky premiéra?
Připadala bych si pořád stejně. Formální věci nemají žádný zásadní vliv na to, jak vnímám sama sebe a svůj život. A média? Na to, že mě někdo sleduje, jsem zvyklá odjakživa, vždycky mě sledoval bůh (směje se).

Máte na mysli dobu studia na Biskupském gymnáziu?
Dětství není dobré téma. 

Proč?
Jak bych to řekla. Každý člověk potřebuje najít ve světě sám sebe a jít vlastní cestou.

Lydie Franka Bartošová

  • Narodila se před 34 lety v Českých Budějovicích do rodiny silně věřících evangelíků z Apoštolské církve.
  • Z Biskupského gymnázia odešla studovat speciální pedagogiku do Prachatic. Maturovala v oboru výchovná a humanitární činnost se specializací muzikoterapie.
  • Zkoušela studium na Husitské teologické fakultě, jazyky na Masarykově univerzitě a nyní od září studuje při zaměstnání knihovnictví.
  • Pracovala jako učitelka v mateřské školce, nyní dělá v knihovně ČVUT.
  • Z prvního manželství má 11letou dceru Amélii.
  • 29. 12. 2012 byla přijata do České pirátské strany.
  • Za Ivana Bartoš se provdala 17. 11. 2014

Obecná pravda. K sobě mě nepustíte?
Měla jsem potřebu prozkoumat, zda funguje to, co je mi jako dané předkládáno.

Co vám bylo jako dané předkládáno?
Rodiče jsou skalně věřící evangelíci. Od mala jsem byla vedena ke kázni a strachu před bohem, a co si vzpomínám, jsem kritizovala prostředí, v němž jsem vyrůstala. Vadilo mi, že se nesmím otevřeně ptát. Odchod do nebe nebo do pekla jsem nevnímala jako skutečnou volbu, oponovala jsem, že nejsme povinni se zodpovídat z hříchů žádné vnější skupině, kterou musíme poslouchat, zkoumala jsem, co se mi na étosu biblických příběhů nelíbí. Například Eva, která vyšla z ráje - je to příběh o selhání, anebo tím naopak projevila svoji vůli ke svobodě? Patriarchální výklad křesťanských příběhů se mi zdál tendenční a dospěla jsem k tomu, že poznamenává životy lidí ve zlém, že v něm chybí láska k životu a ke světu a je postaven na tom, že se má člověk života bát nebo si ho ošklivit.

V přihlášce do strany jste uvedla, že myšlenky - alespoň tu zásadní - „držím od chvíle, kdy mi matka u příležitosti prvních narozenin sundala u fotografa punčocháče.“ Zdá se, že od mala máte svou hlavu.
To je moje první vzpomínka, pamatuji si ten dětský stud, jak mi to bylo nepříjemný, divná situace. Vnitřní vzdor. S církví i s učiteli, obecně s autoritami a hierarchickými systémy jsem měla potíž. Pamatuji si v první třídě ten vztek, že musím přijímat informace, které nedávají smysl.

Z Biskupského gymnázia jste odešla. Co se stalo?
Uzavřela jsem se do sebe a do školy moc nechodila. Vadilo mi, že si s učiteli nemůžu vyjednat podmínky a obsah studia, nevnímala jsem je jako autority, protože mi nepřipadali hodni respektování.

Co na to vaši rodiče?
Moc si se mnou nevěděli rady. Dost možná probrečeli mnoho nocí. Tatínek mě zachránil před nedokončeným středním vzděláním, když ho napadlo uklidit mě na pedagogickou školu v Prachaticích. Byla to malá škola, učitelé muzikanti a výtvarníci. Lidsky jsme se o sebe zajímali, vytvářeli přátelské vztahy, důvěřovali si a vzájemně se respektovali. Tam mi bylo líp. 

Přesto jste křesťanskou víru nadobro nezatratila, jen jste později konvertovala k Církvi husitské...
Dlouho jsem téma víry tlačila od sebe. Odpočinula jsem si a teprve až kolem třicítky jsem cítila, že mi chybí nějaká duchovní praxe. Přemýšlela jsem, čím tuhle potřebu naplním. Na pohanství nejsem dost batikovaná a asi bych se v té komunitě necítila, dost možná by mi připomínalo prostředí, z něhož jsem vzešla. Husitství je mi blízké bezprostředností, individuální svobodou v interpretaci vztahu k bohu i hudební podobou liturgie. Nejspíš to souvisí s určitou vnitřní melodií, kterou má každý z nás jinou a která s námi rezonuje. Když jsem si v sobě ujasnila, jak si vykládám svět a jeho božskou složku, šla jsem za představenými porovnat svoji kompatibilitu s církví. Řekli mi, že cesty k bohu jsou různé a že se vzájemně sneseme. Přijali mě s veškerou mou herezí. Tak jsem husitka.

Fotogalerie

Druhé jméno Franka jste přijala při biřmování?
Biřmování je hezký přechodový obřad, když si ho takový uděláte. Jméno vám vyberou rodiče, příjmení máte po otci nebo manželovi a je fajn mít vlastního patrona a jeho jménem demonstrovat, kým se cítíte být, kdo je vaším vzorem. Franka se vztahuje k mému dědečkovi Františkovi, který byl antifašista, a Františce Plamínkové, naší prvorepublikové senátorce. I moje téma je svoboda a žen zejména, protože těm podle mě není tak úplně dostupná. Začíná to výchovou poslušných holčiček, pak se očekává, že budou mít děti, pak mají děti a málo peněz, což je žene do závislosti a končí to mrzkým důchodem. Myslím, že na tuhle velkou skupinu dopadá hodně bolesti celého systému. Kdyby se podmínky pro ženy zlepšily, pomohlo by to celé společnosti.

Vraťme se ještě k době, kdy jste maturovala. To už jste byla vdaná. Školní láska?
Žádná školní láska, byl o sedm let starší a chtěl mít rodinu, to mi imponovalo. Spíš než lidsky jsme se sešli v podobné životní fázi. První léto po škole jsem otěhotněla.

Z manželství jste po třech letech odešla s roční dcerou.
Nebyli jsme přátelé, cítila jsem, že musím jít dál. Naše manželství mělo smysl ve společné dceři, která se pro nás oba stala důvodem být lepší. Každý jsme našli svoji cestu v životě a nakonec i k sobě navzájem.

Rodiče vám nepomohli?
Pomohli mi, jak bylo možné. Ale vrátit jsem se nemohla, to bych zmařila předchozí exodus a neměla bych autonomní prostor. S prvním dítětem se rodí i matka, pod dohledem babičky by to bylo těžké.

Oba máme duši v a mol

Víte o tom, že rok 2012 byl přestupný?
To nevím!

Dopátrala jsem se, že vás do strany Piráti přijali 29. 2. 2012. To datum pro vás není důležité?
Vím, že to bylo někdy v únoru, ale přesné datum si nepamatuju.

Proč jste se hlásila právě k Pirátům?
Konec roku 2011 bylo zvláštní období, pořád se ve světě něco dělo: Arabské jaro, Occupy movement na Wall Street a já vnímala, že i lidé jsou jiní. Poprvé jsem o sobě začala uvažovat jako o součásti společnosti a politického dění. Dřív jsem se cítila vydělená a nepovažovala sama sebe za veřejnost a najednou jsem vnímala, jak se lidé scházejí, debatují. Začala jsem se zajímat o společenská, politická i veřejnoprávní témata.

Konečně jste se sama za sebe nadechla a rozhlédla?
Možná. Šla jsem demonstrovat proti mezinárodní smlouvě Acta (návrh mezinárodní obchodní dohody namířené proti padělatelství a pirátství - pozn. red.). Piráti pak zvali lidi do Lucerny, že si vyměníme kontakty, kdybychom chtěli příště pomoct s organizací při dalších protestech.

Očima autorky

Její jméno Lydie je prý je v kruzích jejích rodičů obvyklé. "Viděla jste dokument Ježíš je normální? Tak takové bylo moje dětství," vzpomínala. Bylo jasné, že ta gotická jemnost mladé paní přede mnou má hodně spletité základy a že pokora, pochopení, odpuštění a takt jí dovolí na některé otázky jen napovídat, nikoliv odpovídat.
Z fotografií jsem věděla, že má přes rameno výrazné tetování, anglický nápis ve smyslu: Stále čekám na zázrak (Perpetually awaiting the rebirth of wonder!), citaci z básně Lawrence Ferlinghettiho. "Tetování jsem brala jako rituál, kdy se vyznávám sobě i světu ze svého bytostného nastavení. Postoj naděje navzdory spáleništi je pro mě zásadní." Taková je první dáma Pirátů.

A poznala jste Ivana Bartoše. Už tehdy přeskočila jiskra?
To ne, ale pamatuji si, že když jsme stáli v nějaké uličce a on na mě něco chrlil a já se ani nestačila nadechnout, vnímala jsem, že je v něm něco jemného, co mne zajímá, ale že je moc zrychlenej a upovídanej, než aby byla šance se k tomu hezkému dostat. Problesklo mi hlavou, že počkám, až trochu zvolní.

Pamatujete si, kdo koho vlastně „sbalil“?
Potkávali jsme se dva roky, až pak jsem ho jednou pozvala domů na kafe. To už jsme oba žili klidněji. Přijel v pravé poledne, přesně na čas a od té doby jsme spolu.

„Žili klidněji“ - to znamená, že předcházelo bouřlivé období?
Oba jsme melancholičtí i vnitřně divocí introverti. Je v nás oheň a neklid zároveň, časem jsme se naučili s tím pracovat a respektovat, že takoví jsme a budeme a ta míra úplně stačí. Není třeba to ještě zvenku podporovat.

Změnil se Ivan za tu dobu, co se znáte? Sám říká, že ho láska k vám zklidnila. Předtím žádnou neprožil?
Já jsem svým způsobem vždycky první. Myslím, že jsme se změnili oba. Být s někým ve vztahu, který myslíte vážně, chce velkou odvahu. Ve hře je spousta věcí a probíhá celá řada dějů, které nemůžete ovládat. Někdo se drží toho formálního - co se má a co nemá. Pak vztahu chybí duše. Není živý, ale strnulý. Jste vedle sebe a bojíte se pohnout, aby se něco nerozbilo.

Jak je to u vás?
Pro mě bylo těžké nechat vztah dýchat. Akceptovat, že někdy se druhý vzdaluje a říká něco, co mi není příjemné, ale potřebuje sdílet, protože věci tak třeba cítí. Poprvé jsem se rozhodla jinakosti druhého naslouchat, neutíkat, neschovávat, ale přijmout ji. Pochopila jsem, že vztah je děj. Musíte se vzdalovat, abyste k sobě zas mohli přijít. Bublá to, vyvíjí se, hýbe i pruží...

Respektovat svobodu druhého...
Ve vztazích jsem si prošla svoje a zjistila, že to není tak, že potkám někoho, kdo je prostě perfektní ve všem a budeme pořád jenom šťastní, ale že štěstí ve vztahu přichází někdy a že musím investovat vytrvalost a pokoru. To, že spolu dva lidi sdílejí svůj osud, je velká věc.

Nechat druhého dobrovolně zasahovat do vašeho komfortu, to chce velkou motivaci. Čím vám Ivan imponuje?
Vnitřně jsem přijala, že on je moje blízká duše, máme podobný cit pro míru věcí. On je rychlý a já pomalá, ale máme stejný smysl pro spravedlnost. Je to kamarád do deště, drží slovo a má laskavé srdce. Jsou to tisíce drobností, které nás pojí, naše zvláštnosti, tajnosti, vlastní zvyky, umíme o sobě snít. Když jsme spolu začínali chodit, poslal mi písničku a já měla pocit, že ho v ní slyším. Oba máme duši v a mol a oba jsme svojský.

Co to znamená?
Myslím, že oba jsme už od dětství byli takoví hranatí, složití na výchovu, měli jsme rovnou svoje tvary a šli špatně ohýbat. Říkám, že děti se rodí z matky, z otce a trochu z nebe a je lidská volba, kterou tu benefitu podpoří, jestli to nové z nebe, nebo to od rodičů. A já myslím, že my oba jsme trochu z nebe.

Proč se s ním cítíte dobře?
Dává lidem volnost, ať jsou, jací chtějí. Cítím se s ním svobodná. V partnerství jsem měla do té doby pocit, že mě druzí chtějí předělat, formovat a že to, kdo jsem, jim není dost. A u Ivana mi připadá, že mě „vidí“ a že mě nechává... S odkazem na film Skřivánci na niti, kde se dozorce vrací domů a jeho cikánka spí na skříni, říkává, že mě nechá klidně spát na skříni.

Jak vás požádal o ruku?
Někdy po poledni, když děti ve školce spaly, tak mi zavolal: No, nemám moc času, ale chci ti říct, že tě mám moc rád a že si tě chci vzít, jenom na to nespěchám. Odpoledne mi pak volal a říkal: Uvědomuješ si, že jsem ti nabídnul sňatek?

Co vy na to?
Večer jsme se sešli a divně mlčeli, tak jsem to rozčísla: Budeme chodit do kostela na přípravy? A on na to: Prosím tě, že jsem ti něco říkal! Tak jsem to nechala být. Přešel měsíc nebo dva a pak se mě v autě zeptal, kdy že se vezmem. A já na to, že 17. listopadu. „Tak brzo, takhle v zimě?“ Odpověděl. Druhý den ráno jsme si podali ruku, že se teda sedmnáctýho vezmem.

Moc romantický asi nebude...
Ale je, svým způsobem. Každý den mi nějak dá najevo, že mě má rád. Asi by nám bylo divně oběma, kdyby si přede mnou kleknul. To by nešlo z něj. V tom vyznání byla opravdovost a to je pro mne největší romantika.

Jak přijal vaši dceru?
Připadalo mu, že je cool chodit s matkou, ale vůbec nevěděl, co to obnáší. Není tatínkovský typ. Spíš s respektem přijímá onoho tvora, který je mu neznámý a podivný.

Děti spolu plánujete?
My obecně neplánujeme. Po svatbě mě jednou viděl, jak si hraju se synem kamarádky, koukal na mě překvapeně. „Ty bys ještě chtěla dítě?“ Vypadal, že došel k nečekanému prozření.

Jak jste reagovala?
Došlo mi, že musím říct něco, co bude dávat smysl. Ujistila jsem ho, že i když spolu nebudeme mít dítě, bude náš vztah krásnej, bude mít smysl, hodnotu. Proto jsem si tě vzala, řekla jsem mu a dodala, že i bez dětí nám bude fajn. Akorát nějaký level nepoznáme, vztah zůstane svým způsobem panenský, kdežto s dítětem je možné zažít legraci i další druh lásky, která stojí za to.

Po vlastním dítěti netouží?
Od té doby nějaký čas uplynul, už víme, že spolu dokážeme soužít, zvládli jsme pár těžkých chvil. Mít dítě je zázrak a ne vždycky se děje, když by si člověk přál.

Ve výchově se sladíte?
S Amelií jsme sehraná dvojka, Ivan přibyl do party pozdě na to, abych ho zatížila otcovskou rolí. Moc do mé výchovy nemluví a já jsem za to vděčná. Jestli budeme mít nějaký společný klon, podělím se o péči spravedlivě, to slibuju.

Na co se teď nejvíc těšíte?
Na Vánoce. Nemyslím pečení a tradiční konzumní nutnosti. Od dětství si představuji, že se všichni sejdeme třeba na Václavském náměstí a máme se strašně rádi.

To říká introvertka?
Protože mě trápí představa, že je někdo o Vánocích sám. Čím víc je lidí, tím víc je radosti. Vždycky mě mrzelo, že se lidi schovávají doma, suší si nějaké svoje „rodinné štěstí“, ale často ho ani vůbec jako štěstí neprožívají.




Nejčtenější

Helena Třeštíková: Jiří přišel o nohu, Marcela zápasí se zdravím i synem

Marcela a Jiří Haverlandovi v dokumentárním cyklu Heleny Třeštíkové Manželské...

Marcela a Jiří, kteří před více než třemi desítkami let souhlasili s natáčením časosběrného dokumentu o jejich životě,...

Osm věcí, které nás dělají staršími, než ve skutečnosti jsme

Nezáleží na věku, ale na tom, jak vypadáme a působíme. Roky navíc nám může...

Jsou věci, které nás mohou udělat mladší a přitažlivější. Anebo naopak způsobí, že vypadáme starší a poněkud out. Pozor...



Manželské etudy: Vladimírova zpověď mě překvapila, říká Třeštíková

Dokument o Zuzaně a Vladimírovi Gdovínových z cyklu Heleny Třeštíkové Manželské...

Vladimír Gdovín je duší umělec, bonviván. S manželkou Zuzanou se brali v 80. letech a od té doby je sleduje kamera...

Manželské etudy: Standovi přeji šťastné slepice, říká Třeštíková

Zuzana a Stanislav Čeřovští v cyklu Heleny Třeštíkové Manželské etudy

Jednou z šesti dvojic, která v 80. letech svolila k natáčení časosběrného příběhu o svém životě, jsou Zuzana a její...

Zpověď Vondráčkové: Chtěla jsem tři děti, ale nebylo mi shůry dáno

Zpěvačka Helena Vondráčková

Helena Vondráčková oslaví své jubileum koncertem v O2 Aréně. Dnes už si nehýčká sny a je spokojená, jak věci v životě...

Další z rubriky

Bohatí muži do mě investovali i 50 tisíc měsíčně, říká studentka Lenka

(Ilustrační snímek)

Lenka (24) je vysoká, štíhlá, elegantní a decentně nalíčená. Právě dokončuje studia na soukromé VŠ. Během studia si dva...

Šéfka Českého centra v Tokiu: Manželovi jsem utekla a opustila i práci

Eva Takamine, ředitelka Českého centra v Tokiu.

Do Tokia odešla před téměř čtyřiceti lety za svým manželem. Oproti životu v komunistickém Československu na Evu...

Maminka říkala, ať se na to vykašlu, říká videoblogerka roku Šulcová

Anna Šulcová

Je mladá a videa točí teprve dva roky. Přestože ji maminka zrazovala v tom, co dělá, dnes se Anna Šulcová (18) pyšní...

Škola líčení: Jemný plesový make-up

Škola líčení: Jemný plesový make-up

Arome.cz Decentní líčení nutně neznamená, že se musíte držet zpátky a neužít si tak trochu jiný, slavnostnější makeup. Mějte však...

Najdete na iDNES.cz