Čekal ji předem vytipovaný manžel a život v konzervativním Uzbekistánu. Jenže právě to nechtěla. Utekla do Spojených států, ale díky manželství s českým diplomatem Hynkem Kmoníčkem poznala i jiné země. Když jsme se v restauraci ve Washingtonu potkaly, servírka chtěla vědět, odkud jsme.
„Z České republiky,“ odpověděla jí. Podle svých slov se žena, která se narodila v Taškentu, dříve považovala za Američanku, protože takový má pas a ve Spojených státech zatím žila nejdéle ve svém životě, ale jakmile se naučila česky, změnilo se to.
„V Praze jsem byla naprosto šťastná. Naprosto! Teď si dokonce vzpomínám – před pár lety se mě v rozhovoru ptali, kde na světě je moje oblíbené místo. Tehdy jsem řekla, že nejlepší je New York. Jenže to jsem neznala Prahu. Dneska by odpověď byla Praha i New York.“
Indira Gumarová pochází z velmi tradiční tatarské muslimské rodiny, kde děti – hlavně děvčata – vedou život nalinkovaný rodiči. Její sestra měla domluvený sňatek, když ještě nebyla dospělá. Indira byla na řadě hned po ní. Jenže když pro ni rodiče začali hledat vhodného ženicha, uvědomila si, že tak to nechce.
„Neuměla jsem si představit, že jednou přijdou a řeknou: Tak to je on, tvůj muž, se kterým zůstaneš do konce života. Proto jsem doma řekla, že si jedu koupit šaty na svatbu, skočila do letadla do New Yorku a zmizela na dvacet let,“ říká žena, které tehdy bylo dvaadvacet.
Vzbouřit se hluboce zakořeněným tradicím nebylo jednoduché, ale Indira Gumarová měla výhodu, že už tenkrát pracovala pro Organizaci spojených národů v Taškentu. „Poznala jsem tam úžasnou ženu, Američanku, která mi nabídla, abych za OSN vyjela na tříměsíční stáž do New Yorku. Ráda jsem její nabídky využila.“
Sestra domluvený sňatek přijala
Manželka českého diplomata Hynka Kmoníčka byla odmalička rebelka. Její rodina sice byla tradiční, ale rodiče byli svým způsobem zároveň celkem pokrokoví, když trvali na vzdělání své dcery víc než na znalostech, jak správně vařit a uklízet. Poslali ji do školy, kde už v pěti letech začala hrát na piano. Byla šikovná, takže už rok nato měla díky vystoupením procestovanou velkou část bývalého Sovětského svazu.
Indira Gumarová (43)
|
Když jí bylo dvanáct, jela na soutěž do Polska, poprvé bez rodičů. „Pro mě to byla velká věc, cestování mi otevřelo oči a prozřela jsem, že lidé žijí i jinak. Jezdila jsem sice jen po zemích, které byly pořád pod vlivem komunismu, ale i toto málo stačilo, abych si uvědomila, že mám v životě i jiné alternativy než ty, které na mě čekaly doma.“
Rodina se samozřejmě těžko smiřovala s faktem, že na rozdíl od sestry, která domluvený sňatek akceptovala, si Indira vybrala jinou cestu. Vztah s rodiči byl proto dlouho na bodu mrazu, teprve po letech, asi proto, že dcera byla tak daleko, dospěli vzájemně k jakési tiché toleranci. „Podobně to mám se sourozenci. Protože se vídáme zřídka, máme relativně mírumilovný vztah. Kdybych ale zůstala v Uzbekistánu, rozhodně by to taková idyla nebyla.“
Ale tatarskou krev samozřejmě nezapře. „Jsem nomádka a jako nomádka mám ráda změny. Když dlouho nikam necestujeme, hýbu doma aspoň nábytkem, abych měla pocit, že je něco jinak. Můj muž říká, že jsem díky svému etnickému původu ideálním partnerem do manželství s diplomatem. Jsem nadšená z cestování, poznávání nových kultur, jsem adaptivní. Baví mě změny a líbí se mi svoboda s tím spojená. Z každé kultury, kterou poznám, si vybírám pro sebe to nejlepší. Vlastně si sama pro sebe tvořím takovou svoji unikátní kulturu, ve které je mi dobře,“ říká žena, která je muslimka, zatímco její muž žid. Vztahy jim to prý komplikuje pořád, ale vždy v mírumilovné podobě.
