Měla jste někdy v kariéře období, kdy jste se herectvím sotva uživila?
Dost dlouho. Platy za socialismu byly nízké, a tím, že jsem neměla vysokou školu, dostávala jsem gáži eléva. Tisíc osm set korun. Byla jsem svobodná matka, a kdyby mi nepomáhala máma, musela bych si hledat jinou práci. Otec mi zemřel, když mi bylo sedmnáct.
Byla jste chudá?
Velmi. Když už nebylo ani na chleba, půjčovala mi sousedka. Hrozně jsem se za to tehdy styděla. Jednou u nás přespali kolegové z divadla a já neměla nic v ledničce na snídani, žádné peníze, jen dvacet korun. Přesně jsem spočítala, kolik mám koupit rohlíků, jednu krabičku sýru a tvářila jsem se, že na to mám. Podruhé přišli i na večeři a mně bylo trapné jim říct, že nemám za co vařit. Upekla jsem velký plech brambor s kyselou smetanou a s česnekem. Herec Roman Luknár dodnes říká, že je to nejlepší jídlo, které kdy měl. Byli jsme chudí, ale bylo nám veselo.
Jak to vypadalo u vás doma?
Měli jsme velmi pěkně zařízenou jednu místnost, takovou kuchyň s obývákem. To už jsem byla vdaná, měla dvě dcery a mohli jsme si dovolit nový nábytek. V dalších místnostech ale bylo všechno haraburdí z půdy. Jednou se stavil ředitel divadla a povídá: „Ó, jak to tady máte krásně zařízené. A copak je tamhle vzadu?“ Nestihli jsme ho zastavit, otevřel dveře, polkl a zase je rychle zavřel. Špatné období pak bylo, když jsem se rozvedla. Měla jsem úvěr, práce mi nešla, jako na potvoru nikdo nevolal. Přes prázdniny jsem neměla auto a zjišťovala jsem, kdo z kamarádů bude kdy na dovolené, abych si ho od nich alespoň mohla půjčit.
Kdy to bylo?
No... není to tak dávno.
Proto se ptám. Měla jste za sebou hlavní roli ve filmu Musíme si pomáhat i Českého lva. S Českým lvem přece...
Ale jděte. Vážím si ho, ale kromě chvilky štěstí nic neznamená. Stojí tam na poličce... Není to osel, který třese peníze.
Využila jste někdy v civilním životě toho, že jste herečka?
Ne. Když hraju, tak tomu věřím. Jinak jsem úplně normální. Neumím se na požádání naštvat ani rozbrečet. Nejsem stroj. Samozřejmě občas někoho napodobuju, třeba Pražáky. „Helé, holký, kam jdém?“, ale jen proto, aby byla sranda.
Takže byste teď zvládla hodinu se mnou mluvit česky?
To ne. Krátké věty mi jdou, ale jakmile mám mluvit v delších souvětích, dělá mi to problémy.
Česky ale mluvíte v úspěšném seriálu Místo v životě. Vyčetl vám někdo, že vaše čeština není dokonalá?
No samozřejmě. Režisér, dramaturg i ostatní lidé z Novy. Když mě vybrali, dali mi dva měsíce na to, abych se v češtině zlepšila. Chodila jsem na kurzy, snažila se, ale není to ono. Kdybych tu žila rok nebo dva, tak by se přízvuk možná ztratil. Ale to nemůžu. Jsem víc v Bratislavě, kde mám měsíčně dvanáct až patnáct představení ve slovenštině.
Proč jste i v seriálu nehrála slovensky?
To je otázka na Novu. Samozřejmě by mi to bylo milejší, ale v Česku panuje dojem, že mladí lidé slovensky nerozumějí. Vy mi snad nerozumíte?
Ale hej.
Tak vidíte. Televize si ale velmi hlídají sledovanost a nejsou ochotné riskovat. Ve Švandově divadle tady taky hraju slovensky a lidé se smějou. Kdyby mi nerozuměli, tak jsou ticho.
Musíte se na hraní v češtině víc soustředit?
Jistě. Na výslovnost, na přízvuk, na melodii věty..., což mě pak dost omezuje v herectví. V češtině máte hlásky tvrdší než my, otevřenější, E nebo I vám jdou na konci slov do A. Řeknete DEKY, jako byste na konci už chtěli vyslovit A. Z celého seriálu jsem viděla dva díly a myslím, že se to povedlo. I když na sebe se moc koukat nemůžu. Vždycky jsem nespokojená.
Stalo se vám při natáčení, že jste se neuhlídala a řekla na kameru něco slovensky?
Někdy. Třeba, když jsem hrála s malým chlapečkem a musela improvizovat. Vyhrkla jsem a místo CO řekla ČO. Lidé ze štábu se smáli, povzbudili mě, ale byly tam i chvilky, kdy jsem si kvůli češtině poplakala. Nebyla jsem schopná pochopit, co dělám špatně, a scény se kvůli mně neustále točily znova. Desetkrát mi zopakovali větu a desetkrát mi tvrdili, že ji říkám špatně. Nevím...
Když jsem točila fi lm Musíme si pomáhat, bylo to jednodušší. Měla jsem tam sice méně textu, ale Bolek Polívka mi hrozně pomáhal a všichni mě chválili.
Takže si myslíte, že česky umíte dobře?
Ano. Už jako děti jsme si hrály na Čechy, na české turisty. Chodily jsme s holkama a říkaly si, jak jsou ty hory krásnýýý. Když dočtu knížku, tak vám už po pěti minutách nejsem schopná říct, jestli byla v češtině, nebo ve slovenštině. I herce jsem měla ráda slovenské stejně jako české. Když jsem vyrůstala, byla jsem platonicky zamilovaná do Hanzlíka.
Vaše postava v seriálu – místostarostka Janatová – prochází rozvodovou krizí. Hraje se to líp někomu, kdo to sám zažil?
Na každém herci je poznat, jestli něco zažil. Nemusí to být zrovna rozvod. Když se jemu, nebo někomu v jeho okolí, přihodí nějaká tragédie, tak je z něj lepší herec. A lepší člověk. Ne, když si něco nastuduje, ale když si to prožije.
Dnes máte nového přítele, režiséra seriálu Jiřího Chlumského. Je zamilování ve čtyřiceti jiné než ve dvaceti?
Trochu asi ano, protože člověk se věkem mění. My jsme se s Jurajem Nvotou nerozvedli kvůli tomu, že bychom se nenáviděli. Byli jsme si kdysi blízcí, ale časem jsme se odcizili. Když se tohle stane, tak si člověk zase hledá někoho, s kým si rozumí a kdo je mu bližší. Stejně jako mu byl ten první blízký ve dvaceti.
Takže žádný rozdíl?
Možná jeden. Víc přemýšlíte a někdy se i trápíte, protože často ubližujete někomu třetímu.
Co vám na rozvod řekly vaše dcery?
Souhlasily s ním, viděly, že už oba nejsme šťastní. I můj bývalý muž se má teď líp, je ženatý a čeká další dítě.
Vaše starší dcera, třiadvacetiletá Dorota, se vdala už v osmnácti. Po pár týdnech známosti si vzala poměrně kontroverzního muže, muzikanta Milana Lábera zvaného Whisky. Souhlasila jste s tím?
Vůbec ne, hrozně jsem se zlobila. Všichni si mysleli, že jsem ji zavrhla, ale to zase ne. Samozřejmě jsem ji vynadala, ale také jsem jí půjčila šaty na svatbu a koupila jí kytici. Na obřad jsem sice nešla, ale to bylo jen kvůli novinářům.
Ptala se dcera na váš názor?
Ne. Řekla mi, že pro mě má překvapení a že si mám koupit noviny. Bylo to nejhorší překvapení v mém životě.
Vy jste se o svatbě své dcery dočetla z novin?
Ano a byl to strašný šok. Vůbec jsem toho člověka neznala a nejhorší bylo, že ho neznala ani ona. Znali se dva týdny. Dva týdny! Plakala jsem. Nevím, kde vzali tehdy tu odvahu, ale dneska jsou spolu čtvrtý rok a tak zamilovanou dvojici málokdy vidíte.
Kdy vás přesvědčili, že k sobě patří?
Asi za měsíc. No, co jsem měla dělat... Tak jsem ho pozvala k nám. Víte, i já jsem byla tvrdohlavá, ale ne tak. Nedělala jsem všechno, jak máma chtěla, ale narozdíl od mých dcer jsem se bála jí to říkat. Ony mi to jen oznamují.
Budete babička?
Dorotka by chtěla, abychom měly dítě obě, ale... Já už to asi nestihnu.
Kdy jste se rozhodla, že budete herečkou?
Poprvé mě to napadlo, když jsem jako dítě začala recitovat. Na DAMU jsem se ale nedostala. Zkoušky jsem sice udělala, ale bratr rok předtím odešel do Vatikánu, takže jsem měla špatné kádrové posudky. Pořád jsme doma měli estébáky.
Teď máte doma Českého lva za Musíme si pomáhat, hrajete v nejsledovanějším seriálu. Nosíte si práci domů?
Někdy ano. Opakuju si texty, když myju nádobí. Někdy... vlastně vždy. Toho se nedá zbavit. Když zkouším novou hru, tak dva nebo tři týdny před premiérou nemyslím na nic jiného. Takže se budím, nemůžu usnout, pořád se mi v hlavě melou scény.
Když budete mít jen pár vteřin na rozmyšlenou, jaké památné scény z fi lmové historie si vybavíte?
V určitém období se mi velmi líbil fi lm Kramerová versus Kramer. Vždycky jsem odsuzovala, když žena opustí své dítě, ale Meryl Streepová to zahrála tak úchvatně, že jsem to i pochopila. Třeba scéna u soudu, kde popisuje svůj život.
V kinech teď běží pokračování Základního instinktu. V prvním díle je záběr, kde Sharon Stoneová přehodí nohu přes nohu a rázem se z ní stala hvězda. Sní herečka o takové životní scéně?
Já ne. Já snila jsem o tom, že budu hrát ve fi lmu, který tady zůstane, nezestárne a lidé si ho budou pořád pouštět. To se mi snad povedlo s Musíme si pomáhat.
Vzala byste takovou roli jako ona?
V tomhle věku určitě ne. Vždyť ona je o dva roky starší. Ale já nejsem prototyp sexbomby, po které muži šílí. Režiséři po mně nechtějí, abych se svlékala. Jednu takovou scénu jsem měla ve filmu Kruté radosti s Ondřejem Vetchým, hrozně jsem se styděla, natočila ji, ale oni ji stejně vystřihli. Tehdy prý režisér Stoneové slíbil, že nebude nic vidět, a ona pak jen zděšeně koukala.
Může režisér herečku takhle obelhat?
Kdykoliv si vzpomene. A často se to stává. Uvěříte mu a nemáte žádnou kontrolu. Dohodnete se na nějakém záběru a on pak vybere jiný. A je to nejen u fi lmu. Nedávno mě fotili, ruce jsem měla nahoru a koukal mi pupek. Povídám fotografce, aby takovou fotku nedávala a ona říkala, že přece není hloupá. A samozřejmě... Na titulní straně byl můj tlustý pupek.
Dost dlouho. Platy za socialismu byly nízké, a tím, že jsem neměla vysokou školu, dostávala jsem gáži eléva. Tisíc osm set korun. Byla jsem svobodná matka, a kdyby mi nepomáhala máma, musela bych si hledat jinou práci. Otec mi zemřel, když mi bylo sedmnáct.
Byla jste chudá?
Velmi. Když už nebylo ani na chleba, půjčovala mi sousedka. Hrozně jsem se za to tehdy styděla. Jednou u nás přespali kolegové z divadla a já neměla nic v ledničce na snídani, žádné peníze, jen dvacet korun. Přesně jsem spočítala, kolik mám koupit rohlíků, jednu krabičku sýru a tvářila jsem se, že na to mám. Podruhé přišli i na večeři a mně bylo trapné jim říct, že nemám za co vařit. Upekla jsem velký plech brambor s kyselou smetanou a s česnekem. Herec Roman Luknár dodnes říká, že je to nejlepší jídlo, které kdy měl. Byli jsme chudí, ale bylo nám veselo.
Jak to vypadalo u vás doma?
Měli jsme velmi pěkně zařízenou jednu místnost, takovou kuchyň s obývákem. To už jsem byla vdaná, měla dvě dcery a mohli jsme si dovolit nový nábytek. V dalších místnostech ale bylo všechno haraburdí z půdy. Jednou se stavil ředitel divadla a povídá: „Ó, jak to tady máte krásně zařízené. A copak je tamhle vzadu?“ Nestihli jsme ho zastavit, otevřel dveře, polkl a zase je rychle zavřel. Špatné období pak bylo, když jsem se rozvedla. Měla jsem úvěr, práce mi nešla, jako na potvoru nikdo nevolal. Přes prázdniny jsem neměla auto a zjišťovala jsem, kdo z kamarádů bude kdy na dovolené, abych si ho od nich alespoň mohla půjčit.
Kdy to bylo?
No... není to tak dávno.
Proto se ptám. Měla jste za sebou hlavní roli ve filmu Musíme si pomáhat i Českého lva. S Českým lvem přece...
Ale jděte. Vážím si ho, ale kromě chvilky štěstí nic neznamená. Stojí tam na poličce... Není to osel, který třese peníze.
Využila jste někdy v civilním životě toho, že jste herečka?
Ne. Když hraju, tak tomu věřím. Jinak jsem úplně normální. Neumím se na požádání naštvat ani rozbrečet. Nejsem stroj. Samozřejmě občas někoho napodobuju, třeba Pražáky. „Helé, holký, kam jdém?“, ale jen proto, aby byla sranda.
Takže byste teď zvládla hodinu se mnou mluvit česky?
To ne. Krátké věty mi jdou, ale jakmile mám mluvit v delších souvětích, dělá mi to problémy.
Česky ale mluvíte v úspěšném seriálu Místo v životě. Vyčetl vám někdo, že vaše čeština není dokonalá?
No samozřejmě. Režisér, dramaturg i ostatní lidé z Novy. Když mě vybrali, dali mi dva měsíce na to, abych se v češtině zlepšila. Chodila jsem na kurzy, snažila se, ale není to ono. Kdybych tu žila rok nebo dva, tak by se přízvuk možná ztratil. Ale to nemůžu. Jsem víc v Bratislavě, kde mám měsíčně dvanáct až patnáct představení ve slovenštině.
Proč jste i v seriálu nehrála slovensky?
To je otázka na Novu. Samozřejmě by mi to bylo milejší, ale v Česku panuje dojem, že mladí lidé slovensky nerozumějí. Vy mi snad nerozumíte?
Ale hej.
Tak vidíte. Televize si ale velmi hlídají sledovanost a nejsou ochotné riskovat. Ve Švandově divadle tady taky hraju slovensky a lidé se smějou. Kdyby mi nerozuměli, tak jsou ticho.
Musíte se na hraní v češtině víc soustředit?
Jistě. Na výslovnost, na přízvuk, na melodii věty..., což mě pak dost omezuje v herectví. V češtině máte hlásky tvrdší než my, otevřenější, E nebo I vám jdou na konci slov do A. Řeknete DEKY, jako byste na konci už chtěli vyslovit A. Z celého seriálu jsem viděla dva díly a myslím, že se to povedlo. I když na sebe se moc koukat nemůžu. Vždycky jsem nespokojená.
Stalo se vám při natáčení, že jste se neuhlídala a řekla na kameru něco slovensky?
Někdy. Třeba, když jsem hrála s malým chlapečkem a musela improvizovat. Vyhrkla jsem a místo CO řekla ČO. Lidé ze štábu se smáli, povzbudili mě, ale byly tam i chvilky, kdy jsem si kvůli češtině poplakala. Nebyla jsem schopná pochopit, co dělám špatně, a scény se kvůli mně neustále točily znova. Desetkrát mi zopakovali větu a desetkrát mi tvrdili, že ji říkám špatně. Nevím...
Když jsem točila fi lm Musíme si pomáhat, bylo to jednodušší. Měla jsem tam sice méně textu, ale Bolek Polívka mi hrozně pomáhal a všichni mě chválili.
Takže si myslíte, že česky umíte dobře?
Ano. Už jako děti jsme si hrály na Čechy, na české turisty. Chodily jsme s holkama a říkaly si, jak jsou ty hory krásnýýý. Když dočtu knížku, tak vám už po pěti minutách nejsem schopná říct, jestli byla v češtině, nebo ve slovenštině. I herce jsem měla ráda slovenské stejně jako české. Když jsem vyrůstala, byla jsem platonicky zamilovaná do Hanzlíka.
Vaše postava v seriálu – místostarostka Janatová – prochází rozvodovou krizí. Hraje se to líp někomu, kdo to sám zažil?
Na každém herci je poznat, jestli něco zažil. Nemusí to být zrovna rozvod. Když se jemu, nebo někomu v jeho okolí, přihodí nějaká tragédie, tak je z něj lepší herec. A lepší člověk. Ne, když si něco nastuduje, ale když si to prožije.
Dnes máte nového přítele, režiséra seriálu Jiřího Chlumského. Je zamilování ve čtyřiceti jiné než ve dvaceti?
Trochu asi ano, protože člověk se věkem mění. My jsme se s Jurajem Nvotou nerozvedli kvůli tomu, že bychom se nenáviděli. Byli jsme si kdysi blízcí, ale časem jsme se odcizili. Když se tohle stane, tak si člověk zase hledá někoho, s kým si rozumí a kdo je mu bližší. Stejně jako mu byl ten první blízký ve dvaceti.
Takže žádný rozdíl?
Možná jeden. Víc přemýšlíte a někdy se i trápíte, protože často ubližujete někomu třetímu.
Co vám na rozvod řekly vaše dcery?
Souhlasily s ním, viděly, že už oba nejsme šťastní. I můj bývalý muž se má teď líp, je ženatý a čeká další dítě.
Vaše starší dcera, třiadvacetiletá Dorota, se vdala už v osmnácti. Po pár týdnech známosti si vzala poměrně kontroverzního muže, muzikanta Milana Lábera zvaného Whisky. Souhlasila jste s tím?
Vůbec ne, hrozně jsem se zlobila. Všichni si mysleli, že jsem ji zavrhla, ale to zase ne. Samozřejmě jsem ji vynadala, ale také jsem jí půjčila šaty na svatbu a koupila jí kytici. Na obřad jsem sice nešla, ale to bylo jen kvůli novinářům.
Ptala se dcera na váš názor?
Ne. Řekla mi, že pro mě má překvapení a že si mám koupit noviny. Bylo to nejhorší překvapení v mém životě.
Vy jste se o svatbě své dcery dočetla z novin?
Ano a byl to strašný šok. Vůbec jsem toho člověka neznala a nejhorší bylo, že ho neznala ani ona. Znali se dva týdny. Dva týdny! Plakala jsem. Nevím, kde vzali tehdy tu odvahu, ale dneska jsou spolu čtvrtý rok a tak zamilovanou dvojici málokdy vidíte.
Kdy vás přesvědčili, že k sobě patří?
Asi za měsíc. No, co jsem měla dělat... Tak jsem ho pozvala k nám. Víte, i já jsem byla tvrdohlavá, ale ne tak. Nedělala jsem všechno, jak máma chtěla, ale narozdíl od mých dcer jsem se bála jí to říkat. Ony mi to jen oznamují.
Budete babička?
Dorotka by chtěla, abychom měly dítě obě, ale... Já už to asi nestihnu.
Kdy jste se rozhodla, že budete herečkou?
Poprvé mě to napadlo, když jsem jako dítě začala recitovat. Na DAMU jsem se ale nedostala. Zkoušky jsem sice udělala, ale bratr rok předtím odešel do Vatikánu, takže jsem měla špatné kádrové posudky. Pořád jsme doma měli estébáky.
Teď máte doma Českého lva za Musíme si pomáhat, hrajete v nejsledovanějším seriálu. Nosíte si práci domů?
Někdy ano. Opakuju si texty, když myju nádobí. Někdy... vlastně vždy. Toho se nedá zbavit. Když zkouším novou hru, tak dva nebo tři týdny před premiérou nemyslím na nic jiného. Takže se budím, nemůžu usnout, pořád se mi v hlavě melou scény.
Když budete mít jen pár vteřin na rozmyšlenou, jaké památné scény z fi lmové historie si vybavíte?
V určitém období se mi velmi líbil fi lm Kramerová versus Kramer. Vždycky jsem odsuzovala, když žena opustí své dítě, ale Meryl Streepová to zahrála tak úchvatně, že jsem to i pochopila. Třeba scéna u soudu, kde popisuje svůj život.
V kinech teď běží pokračování Základního instinktu. V prvním díle je záběr, kde Sharon Stoneová přehodí nohu přes nohu a rázem se z ní stala hvězda. Sní herečka o takové životní scéně?
Já ne. Já snila jsem o tom, že budu hrát ve fi lmu, který tady zůstane, nezestárne a lidé si ho budou pořád pouštět. To se mi snad povedlo s Musíme si pomáhat.
Vzala byste takovou roli jako ona?
V tomhle věku určitě ne. Vždyť ona je o dva roky starší. Ale já nejsem prototyp sexbomby, po které muži šílí. Režiséři po mně nechtějí, abych se svlékala. Jednu takovou scénu jsem měla ve filmu Kruté radosti s Ondřejem Vetchým, hrozně jsem se styděla, natočila ji, ale oni ji stejně vystřihli. Tehdy prý režisér Stoneové slíbil, že nebude nic vidět, a ona pak jen zděšeně koukala.
Může režisér herečku takhle obelhat?
Kdykoliv si vzpomene. A často se to stává. Uvěříte mu a nemáte žádnou kontrolu. Dohodnete se na nějakém záběru a on pak vybere jiný. A je to nejen u fi lmu. Nedávno mě fotili, ruce jsem měla nahoru a koukal mi pupek. Povídám fotografce, aby takovou fotku nedávala a ona říkala, že přece není hloupá. A samozřejmě... Na titulní straně byl můj tlustý pupek.
