Mluvím o dokonalých příslušnicích mého pohlaví, které stíhají řídit továrnu o pěti stech lidech, své čtyři děti ráno rozvézt po elitních školách, odpoledne je umístit v kroužcích juda, krajinné malby, mladého vědce a tanců na ledě, jít si zaplavat, dát kafe s kamarádkou, vyzvednout děti, uvařit večeři o třech chodech, přečíst pohádku a ukázat manželovi takové divy, že se zatřese zem. Já sotva zvládám vyzvednout dceru z družiny a osmažit k večeři rybí prsty.
"Prostě nejsou," ujistila mě, když jsem už začínala vyprávět o téhle a téhle známé, které to všechno fakt dokážou. "Možná to tak vypadá. Umí své super ženství dokonale předstírat. Někde se to ale projevit musí. Nejspíš polykají hrsti antidepresiv a za čas skončí u lesíka v Bohnicích," upřesnila.
"Do háje, Karlík má dneska narozeniny. Já na to zapomněla," vykřikla. Omluvila se, že musí na chvíli přestat řešit moje bolavá záda a volala. "Karle (otec Karlíka), prosím, mohl bys vyzvednout dort? Objednala jsem ho už před týdnem a úplně mi to vypadlo z hlavy. Hm, nemohl. Důvod? Aha, jsi trochu unavený a jdeš za půl hodiny na tenis." Kdyby se dalo s mobilem práskat, udělala by to. "Tak ho vidíte, super muže. Já mu dám, taky budu konečně dělat jen to, co mě opravdu baví." Zdálo se mi to, nebo jsem viděla v očích smutný lesk pomsty?
Jak jsem jí rozuměla! Když naskočíte do dospělého vlaku, přidáte se do některé ze skupin, které se liší podle poměru toho, co děláte, co opravdu dělat chcete a kolik vám na to všechno zbývá času.
První skupinu bych pojmenovala Stíhám všechno a ještě víc, protože já na to mám, a podívejte, jak jsem šťastná. Zdá se na první pohled být tou kategorií s pěti hvězdičkami a přívlastkem superior. Okupují ji právě superženy. Všechno, co chtěly, od života vyloudily. Kariéru a majetek hodný Rothschildovy dcery, muže podoby Kevina Costnera, děti jak míšeňská jablíčka, s nadáním a průkazkami u Mensy, pravidelně chodí na zumbu, jógu, kurz meditací pod topolem, který samy vedou. Nikomu z jejich okolí není jasné, jak to udělaly, že jejich den má 86 hodin. Těm samým pozorovatelům není jasné, proč po pár letech dokonalého štěstí končí v rozvodové síni nebo v psychoanalytickém křesle, případně obojím.
Druhá skupina – Cuká mi trochu oko, ale stíhám. Tzv. zlatý střed. No, možná spíš stříbrný, kvůli tomu oku. Uvelebily se v ní ženy příkladné, které vědí, co chtějí, a za každou cenu, navzdory osudu, který je často sráží na ústa, si lepí svůj sen jako vlaštovka hnízdo. Dožijí s představou, že byly šťastné, a s více či méně vnucenou myšlenkou, že si vlastně nikdy nemohly na nic stěžovat. A s očima, které cukají obě.
Na třetí skupinu Pomoc! Nestíhám, na hubu padám, ale jednou taky budu šťastná je smutný pohled. Za každou cenu se snaží být mezi vyvolenými. Jenže... děti se moc nevyvedly, kariéra nula. Pokud je na tom manžel s profesí lépe, zase bude nejspíš pivař nebo děvkař. Na smrtelnou postel se ukládá s představou, ještě je čas, zítra to už opravdu stihnu. A vyrobím si i ozdobný věnec na dveře.
A poslední, čtvrtá skupina? Vlezte mi všichni na záda. Děti lítají odpoledne venku, já nejradši spím nebo koukám do nebe a miluju manžela, který sbírá brouky. Takové ženy dělají práci, která je baví, ale je mizerně placená. Občas utřou prach z obyčejné dřevěné police a zalijí mateřídoušku v květináči z maloměstského zahradnictví.
Sedly jsme si s lékařkou, která zazdila narozeniny svého syna, ke kafi. "Stejně už nemám kam spěchat," zamíchala pěnu. "Víte, ve které bych chtěla být skupině?" zeptala se mě. "Jasně, ve stejné jako já. Taky ráda spím a koukám do nebe."
