Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Eva Zaoralová: Filmy mého života

aktualizováno 
První dáma karlovarského filmového festivalu se k filmu dostala přes lásku a citovou záležitostí pro ni kinematografie zůstala dodnes. Nejraději má filmy svého mládí, oblíbence si ale našla i mezi současníky.

Eva Zaoralová - "Felini mi napsal, že je potěšen mým obdivem a až budu v Římě, ať se ozvu." | foto: MF DNES

Jak jste se vlastně dostala k filmu?

Trošku bokem. Studovala jsem jazyky, ale už na vysoké škole jsem chodila s Ivo Hepnerem, který studoval na filmové fakultě, a díky tomu jsem začala navštěvovat projekce na FAMU. Takže do filmu jsem vplula spíš z lásky. Tehdy se na FAMU promítala spousta filmů včetně těch, které nebyly v české distribuci. Byly tam vždycky strašlivé návaly... Tam jsem se seznámila s italským neorealismem, s díly Roberta Rosseliniho, Luchina Viscontiho, a později, na přelomu 50. a 60. let, i s filmy Federica Felliniho a Michelangela Antonioniho.

Kdy jste se začala věnovat filmu profesionálně?

Studovala jsem francouzštinu a italštinu, a tak jsem se dostala i k tomu, že jsem začala překládat filmy Michelangela Antonioniho. On dokonce v pětašedesátém roce přijel do Prahy, to byla velmi vzácná návštěva. Byl tady několik dní a já jsem mu tlumočila. Doprovázela jsem ho na FAMU i na Svazu spisovatelů. Pod záštitou italského filmového institutu tu běžela taky retrospektiva jeho filmů, které jsem překládala do sluchátek, a později jsem k nim dělala titulky. Přes titulky jsem se detailně přiblížila k mnoha filmům, například i k Felliniho Silnici, kterou jsem poprvé viděla na projekci na FAMU. Dodnes si pamatuju, že jsem byla tak dojatá, že už jsem na další film nemohla jít. Obvykle se totiž promítaly dva nebo tři filmy za sebou. Nechápala jsem, jak se ostatní můžou klidně dívat na další film.

Co vás na Silnici nejvíc zaujalo?

Především samozřejmě postava dívky, kterou hraje Giulietta Massina. Je naprosto bezbranná a upřímná, tak strašně touží po lásce, po nějakém citu, a pořád se dostává do konfliktu s člověkem, který je drsný, nechápavý a který všechno, co dělá, si vykládá jen v materialistickém smyslu. Tím konfliktem mezi přízemností a surovostí na jedné straně a oduševnělostí a touze po citu na straně druhé, právě tím Silnice oslovuje spoustu lidí, nejenom mne. Tehdy jsem byla tak dojatá, že jsem dokonce napsala Fellinimu. Už ani nevím, kde jsem sehnala jeho adresu, ale fakt je, že jsem mu napsala; bylo to jenom pár obdivných vět o tom, jak na mě zapůsobila jeho Silnice.

Odpověděl vám Fellini na dopis?

On tehdy nebyl ještě tak slavný, a snad právě proto mi odpověděl. Donedávna jsem ten dopis měla, ale pak jsem se několikrát stěhovala a teď nevím, kde ho hledat. Napsal mi pár řádek - milá slečno a tak dále, že je velmi potěšen mým obdivem a že mi sice nemůže poslat žádné fotografie, které jsem tehdy chtěla, protože na to nemá čas, ale až přijedu do Říma, abych se mu určitě ozvala.

A jak to dopadlo? Setkala jste se s ním?

Já jsem do Říma přijela od té doby několikrát; po fakultě jsem totiž pracovala v zahraničním oddělení Výboru československých žen, kde jsem tlumočila. Jezdila jsem i na různá zasedání v cizině, ale když jsme někam vyjeli, neměla jsem vůbec žádný čas pro sebe, natož abych se mohla odvážit říct - poslyšte, já bych chtěla jít navštívit Felliniho. Nehledě na to, že každý, kdo vyvíjel nějakou iniciativu v tomto směru, rázem upoutal pozornost StB, a na to si člověk dával dobrý pozor. Ani později, když už jsem jezdila do Itálie jako novinářka, se mi nepodařilo Felliniho navštívit; buď jsem neměla čas, anebo jsem se taky možná bála, že bych si zkazila iluze.

Proč?

Bála jsem se, aby to nedopadlo jako tehdy ta návštěva Antonioniho. Toho jsem totiž tolik obdivovala jako tvůrce, že mě strašně zklamalo, když jsem zjistila, že je to úplně normální mužský, kterému se líbí ženské. Já jsem samozřejmě myslela, že je zcela oddaný Monice Vitti, dokonce jsem mu pro ni dala i nějaký dárek, ale posléze jsem zjistila, že už se v té době rozcházeli. To bylo už po Červené pustině, což byl jejich poslední společný film, a ona už měla kameramana Carla Di Palmu, a on, nevím, tehdy se tady tak rozhlížel... Mohl třeba nechat oči na půvabné ženě fotografa Paříka, který s námi tehdy chodíval společně s Jaromilem Jirešem a dalšími. Takže místo nějakých intelektuálních rozhovorů, o které já bych byla stála, se plácalo jen tak a já jsem viděla, že on je normální chlap. To mě rozčarovalo, protože jsem byla tak plná nadšení a obdivu pro jeho filmy, a později s Fellinim jsem měla strach, že by mohlo dojít k něčemu podobnému.

Vsadím se, že po vás jako půvabné blondýnce Antonioni taky házel okem...

Pokud ano, pak jsem si toho nevšimla. Ale hlavně jsem myslím vůbec nebyla jeho typ.

Takže u Felliniho jste raději zůstala u platonického obdivu...?

Ano, ale zůstal mi navždy strašně blízký. Všechny filmy Federica Felliniho jsou pro mě dodneška tím nejkrásnějším, co z kinematografie znám. Samozřejmě mám ráda třeba Bergmana, jeho Lesní jahody, Večer kejklířů nebo Sedmou pečeť, daleko víc než třeba Mlčení nebo Scény z manželského života. Tyhle filmy na mě zapůsobily, protože jsem je viděla v době studií, kdy se člověk utváří a kdy jsem měla čas je vnímat. I Antonioniho jsem dál sledovala a občas se s ním i sešla; někdy si mě pamatoval, někdy zase ne, vždycky to byl zvláštní člověk, velmi neurotický, to je o něm známo. Rozhodně jsou moje vztahy s kinematografií určeny i tou jazykovou příbuzností, díky níž jsem se mohla Fellinim i Antonionim tak podrobně zabývat.

Vy jste také překládala z francouzštiny. Máte oblíbené filmy i z této jazykové oblasti?

Samozřejmě. Mám ráda klasickou francouzskou kinematografii - René Claira, Marcela Carného, ale hlavně pak francouzskou novou vlnu. Truffautův Jules a Jim, Resnaisova Hirošima, má láska, to všechno byly filmy, kterými byla naše generace velmi ovlivněná. Stejně bych se ještě vrátila k italskému neorealismu, který mě také hodně ovlivnil. Velice ráda jsem měla třeba De Sicovy Zloděje kol nebo Umberta D. Trochu později jsem objevila pozoruhodný film Luchina Viscontiho Země se chvěje, ke kterému jsem také dělala titulky. Odehrává se na chudých ostrůvcích na jihu Itálie, kde Visconti natáčel v naprosto autentickém prostředí s neherci, kteří mluvili tamním nářečím, takže se film musel i v italské distribuci promítat s titulky ve spisovné italštině. Čím častěji jsem ten film viděla, tím více jsem si uvědomovala, jak je krásný. Je to neobyčejně citlivé zpracování psychologie lidí, kteří obývají tenhle zapadlý kout, bojují s bídou, ale mají i určitou důstojnost, cudnost ve vyjadřování citů... Je tam scéna, kdy se Ntoni, syn jednoho z rybářů, snaží vyznat lásku dívce, která se myslím jmenuje Mara; oni skoro vůbec nemluví, je to jenom v pohledech, ale když to sledujete, tak si řeknete - takovouhle milostnou scénu jsem ještě neviděla. Patrně jsem daleko náchylnější k tomu obdivovat filmy, které jsou mi emocionálně a způsobem myšlení blízké. Samozřejmě mám úctu k Davidu Lynchovi, a když jsem poprvé viděla Modrý samet, byl to úžasný zážitek, ale spíš takový, který člověka irituje, že se táže proč. Totéž s filmy Larse von Triera, až na Prolomit vlny, protože to je takové melodrama, že musí každého buď odpudit, nebo strhnout. Trier si hraje s divákem jako kočka s myší, ale musíte obdivovat, jak umí vystavět film, jak rafinovaný je vypravěč.

Máte i mezi současnými režiséry někoho, kdo je vám blízký?

Jima Jarmusche a Akiho Kaurismäkiho. Od Jarmusche mám ráda Mrtvého muže, ale líbil se mi i Ghost Dog, nemluvě o Down by Law, to je skvělý film. Vlastně všechny Jarmuschovy filmy mám ráda. Je Američan, ale rozhodně se vymyká jakémukoliv hollywoodskému kánonu a má trošku takové evropské myšlení. Moc se mi líbil třeba také Barton Fink bratří Coenů, ovšem jejich poslední filmy, jak se mi zdá, už trochu příliš koukají na to, co tomu řekne divák. Ale jejich první filmy jsou opravdu velmi dobré. Také mám ráda Stevena Soderbergha, například Traffic.

Co se vám nejvíc líbilo od Kaurismäkiho?

Moc se mi líbil Život bohémy, ale i Muž bez minulosti mi připadal velmi krásný. Letos v Cannes jsem viděla i jeho zatím poslední film Světla v soumraku, který jsme přivezli i do Karlových Varů. U Kaurismäkiho jde vždycky o osamělost a o snahu člověka dostat se z toho bludného kruhu; nějakým způsobem vyjít ze sebe a současně ukázat těm druhým, že tady jsem. A že je ve mně něco skryto, co by se druzí měli snažit objevit. To mají společné všechny jeho postavy outsiderů.

A co české filmy?

Co podle mě určitě přežije z českého filmu, jsou rané Formanovy filmy a Vláčilova Markéta Lazarová, to je opravdu snad nejlepší historický film, který byl kdy natočený. Ani Francouzi, kteří mají v tomhle žánru tradici, nikdy nedokázali tímto způsobem historický film natočit, a je to tím pozoruhodnější, když si uvědomíte, v jakých podmínkách Vláčilův film vznikal. Nebylo to vůbec snadné, ale Vláčil byl opravdu geniální tvůrce. Ale i ze současné české kinematografie mám ráda některé filmy, nedávno se mi líbilo například Štěstí.

EVA ZAORALOVÁ (73)
Působí jako překladatelka, filmová publicistka (byla šéfredaktorkou časopisu Film a doba), přednášela filmovou historii na FAMU. Od roku 1994 je programová ředitelka Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. V roce 2004 získala Cenu za umělecký přínos.

Autoři:



Nejčtenější

Soutěž Léto v plavkách: o vítězi hlasujte až do pondělí

Léto v plavkách - Kos

Plavky jsou pro nás nepostradatelnou součástí léta. Na pláži u moře, u rybníka i na koupališti, ale i při opalování na...

K životu nepotřebujete spoustu oblečení, říká Kamila Boudová

Kamila Boudová, módní designérka

Vždycky ji zajímala móda. Kamila Boudová vystudovala oděvní design, pak působila v zahraničních firmách, pro které šili...



Vendula se těšila na nový účes. Proměna byla tak radikální, že se nepoznala

Proměna Venduly byla velmi razantní. Sama sebe v první chvíli vůbec nepoznala.

Od střední školy Vendula nezměnila účes. Ve svých šestadvaceti letech se rozhodla pro změnu, a proto se vydala do...

Svět mě dřív štval, dospěla jsem teprve nedávno, říká Simona Babčáková

Simona Babčáková

Proměna herečky Simony Babčákové na blondýnu se promítla i do chování lidí vůči ní. Na okolí působí jemněji, muži jsou...

Příběh Věry: Nedokážu se vyrovnat s rozvodem

Ilustrační snímek

Rozvedla jsem se po desetiletém naprosto nefunkčním vztahu. Mám teď skvělého přítele, ale na svého exmanžela nemůžu...

Další z rubriky

Mámina péče už se nedala vydržet, říká Petr. Dětí jako on jsou tisíce

Ilustrační snímek

Některé děti prožijí víc, než mohou unést. Ozvat se není snadné. Je potřeba, aby dítě vědělo, kam se může obrátit a kde...

OBRAZEM: Zrzka ze Spice Girls slaví. Jak šel čas s Geri Halliwellovou

Zpěvačka Geri Halliwell navrhla pro Next kolekci oblečení s motivy britské...

Členka legendární dívčí kapely Spice Girls, britská zpěvačka a dvojnásobná maminka Geri Halliwellová slaví v pondělí...

Madonna slaví šedesátiny. Jak šel čas se skandální královnou popu

Skandální móda, kontroverzní fotografie, texty a vystoupení, ale i spousta...

Skandální móda, kontroverzní fotografie, texty a vystoupení, ale i spousta dřiny a vizionářství. To všechno definuje...

Vzpomínáme: Kdo nechal sestru jíst mouchy a kdo chutnal žížaly?
Vzpomínáme: Kdo nechal sestru jíst mouchy a kdo chutnal žížaly?

Když jsem u nás v kanceláři řekla, že chystám článek o příhodách z dětství, spustila se lavina vzpomínání. Redakce se smíchem rázem otřásala v základech. Jedna si ostříhala řasy, druhá si touhu po papouškovi splnila v bažantnici, třetí nutila mladší sestru jíst mrtvé mouchy… a to není zdaleka všechno!



Najdete na iDNES.cz