Rodičům písemné tresty ve škole nevadí. Nikoho to nezabije, tvrdí

  0:46aktualizováno  0:46
Rákoskou se už dnes učitelé ve škole neohánějí a facku by neposlušnému žákovi vyťali jen stěží, ale nějakou formu trestu má v záloze snad každý pedagogický pracovník. Co je tak akorát a co už je příliš? Čeští rodiče by klidně přitvrdili.

Podle většiny rodičů dítěti neuškodí, když opíše stokrát „Už nebudu zlobit“. | foto: Profimedia.cz

Nedávno rozvířil hladiny internetu článek o trestu, který paní učitelka uložila nepozornému čtvrťákovi. Musel padesátkrát opsat větu: „V hodinách nikde nechodím, sedím na místě a dávám pozor.“ Na případ upozornila jeho teta, která je rovněž pedagožka.

Písemný trest, který i některým učitelům z jiných škol přišel příliš přísný, ovšem nevyvolal mezi rodiči z řad čtenářů iDNES.cz žádné velké pobouření. Naznačily to i výsledky ankety umístěné pod článkem, která se tázala, zda má smysl trestat žáky opisováním zadané fráze. Výrazně, zhruba v poměru 2:1, převážili zastánci písemných trestů.

Aspoň si vypíše ruku

Ï diskuse pod článkem se nesla v podobném duchu. Mnozí čtenáři a čtenářky připomínali, že oni během své školní docházky také mnohokrát opisovali něco za trest, nebo dokonce postáli na hanbě, a nic tak strašného se jim nestalo. Objevily se i takové názory, že se dotyčnému chlapci alespoň zlepší písmo nebo že padesátkrát je málo, lepší by bylo opisovat trest stokrát.

Zajímal nás proto názor čtenářek OnaDnes.cz a požádali jsme je o vyjádření na našem facebookovém profilu. I zde se ovšem písemný trest setkal víceméně se souhlasem rodičů.

„Já musela psát větu - Při přecházení silnice se musím rozhlédnout nejdříve doleva a pak doprava - a to stokrát. Byl to děs, ale přežila jsem,“ píše třeba Dana Nováková.

Podobné zkušenosti má i uživatelka Táánička Biharyová: „Taky nám učitelka dávala tohle na základce psát a neprožívali jsme to tak. Bolela mě ruka, ale nezabilo mě to.“

Se stonásobným opisovacím trestem se setkaly i další čtenářky. A maminka Šárka Hynková si dokonce postěžovala, že u nich ve škole takové tresty nedávají, a tak její děti nemají vypsanou ruku. 

S jedním z mála hlasů proti takovým trestům pak přispěla Lenka Patková: „Já nesouhlasím. Tento trest je neefektivní. Lepší by byla práce navíc, třeba z probírané látky.“

Facka nebo rána houbou

Ačkoliv oficiálně jsou u nás fyzické tresty ve škole zakázané už od roku 1870, s nějakou formou „výprasku“ se během školní docházky setkal nejeden dnešní rodič nebo prarodič.

„Náš učitel dějepisu zkoušel z látky tak, že si k sedícímu žákovi stoupl a za každou špatnou odpověď mu přistála na hlavě kantorova sevřená pěst,“ vzpomíná třeba paní Jana.

Někteří dnešní dospělí také pamatují drsné soudružky učitelky, které dobře mířenou ránou křídou nebo namočenou houbou trefily neposlušného žáka, který se dostatečně nevěnoval probíranému učivu. 

Někdy dokonce padaly i facky, po jejichž návratu do školních tříd dokonce volají i někteří rodiče vyjadřující své názory pod zmíněným článkem iDNES.cz o školních trestech.

„My jsme zase museli klečet v koutě a na předpažených rukou jsme drželi těžkou knihu,“ loví ve vzpomínkách čtyřicátnice Marta. „Málokdo to vydržel déle než pět minut. A jak to bolelo!“

Dramatické chvíle vnesl do života rodiny dnes již padesátileté Zdeny písemný trest třídní učitelky, kterým tehdy v sedmdesátých letech počastovala celou 2.B.

„Měli jsme přepsat kompletní znění školního řádu, který byl droboučkým písmem na několika posledních stranách žákovské knížky,“ říká tehdejší školačka. „A nemusím ani připomínat, jak pomalu takový druhák píše.“

„Když jsem měla popsané asi dva listy papíru a brečela jsem bolestí, moji rodiče se sekli a prohlásili, ať se na to vykašlu a jdu spát. Bála jsem se, že bude ve škole zle,“ vzpomíná. „Ale stěžovalo si víc rodičů a soudružka učitelka musela uznat, že přestřelila. Už si nepamatuju, jestli se našel nějaký chudák, který to přepsal celé.“

„Takové tresty patří nejméně do minulého století, dnes snad chceme mít z dětí samostatně myslící osoby a ne nějaké tupé stádo, které je motivováno zákazy, příkazy a tresty,“ uzavírá trojnásobná matka Barbora Nováková. 

Podle ní je na učiteli, aby dítě při hodině zaujal natolik, že ho ani nenapadne zlobit nebo vyrušovat.

Děti potřebují hranice

Na názor jsme se zeptali rovněž psycholožky Michaely Kvasničkové, která upozorňuje, že je těžké hodnotit konkrétní situaci, když nevíme, co se ve škole stalo a proč žák trest dostal.

„Obecně je dnes autorita učitele zpochybňována,“ míní psycholožka, která se zaměřuje především na rodinnou terapii. „A pokud má paní učitelka ve třídě 25 žáků, pár dětí s ADHD nebo jinými problémy a krotí třídu i s paní asistentkou, situace jak udržet pořádek a přitom naučit není lehká.“

Smysl takového trestu pak vidí v tom, že chlapec pocítil důsledky svého chování a pro příště se může zařídit jinak. „A překonáváním nepříjemných věcí, se kterými se musíme vyrovnat, prostě rosteme, získáváme zkušenosti a otužujeme se. Což je dobrou přípravou na život,“ dodává Michaela Kvasničková.

Ona sama, pokud by byla v roli rodiče, kterému takový trest vadí, by jej probrala s paní učitelkou i s dítětem individuálně.

„Ve své praxi se setkávám s rodiči, kteří jsou bezradní z chování svých dětí, chybí jim důslednost ve výchově a nejsou ochotni stanovovat hranice,“ dodává. „A když chybí hranice (tedy bezpečné mantinely), tak dítě o to víc zlobí a dožaduje se reakce.“

Jenže rodiče nechtějí být přísní jako jejich tátové a mámy a chtěli by to dělat jinak, tak jdou do druhého extrému a po dítěti vyžadují jen málo. Chtějí být hodní a pokud zvýší hlas nebo dají trest, tak pociťují výčitky.

A přitom říkají: „když já jsem byl/a mladší, já bych si to doma nikdy nedovolil/a“, „dostal jsem pár facek a byl klid“ nebo „táty jsem se bála a máma nás ním vlastně strašila“.

„V touze dělat to jinak se pak jaksi vysype celá zkušenost předchozích generací, která byla funkční,“ uzavírá psycholožka.

Vadí vám školní tresty, při kterých musí žáci opisovat mnohokrát jednu větu?

celkem hlasů: 1366

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 10. května 2018. Anketa je uzavřena.

Ne 1136
Ano 211
Je mi to jedno 19
Autor: pro iDNES.cz

Nejčtenější

Žena už si dvacet let nemyla vlasy a čtrnáct let je nestříhala

Frankie Cluneyová

Frankie Cluneyová (32) z Anglie se pyšní vlnitými vlasy, které jí sahají až na zem. Pečuje o ně i několik hodin denně,...

Do chladného počasí stačí troje boty. Na kozačky do půli lýtek zapomeňte

Kozačky by neměly chybět v žádném ženském botníku. Jsou jedním ze základních...

Letní střevíčky a žabky jsme už definitivně uložili na dno botníku. Nastává čas oprášit kozačky a další boty, které...

Nejčastější chyby při čištění zubů, které mohou za zničený chrup

Ilustrační fotografie

Téměř každý se za svůj život setká se zubním kazem. Na vině je podle lékařů špatná ústní hygiena. Většina lidí si podle...

O 10 let mladší: Přece nesklouznu zpátky, kdy jsem byla vyžraná kisna

Kamarádi Drahomíra a Tomáš před proměnou

Drahomíra a Tomáš jsou kamarádi, kteří postrádají sebevědomí. Oba mají za sebou bolavé životní kopance, a tak se...

Život Livie Klausové ovlivnil pobyt v dětském domově i smrt otce

Livia Klausová se svým manželem Václavem Klausem

Zatímco Václav Klaus byl jako prezident jedněmi obdivován a druhými nenáviděn, jeho žena Livia takto veřejnost...

Další z rubriky

Doktorka mi řekla, ať „to“ dám radši pryč, řekla matka zdravé holčičky

Tchyně Martina a zeť Ján se v porodnici, kam doprovázeli Marii k porodu, hodně...

Některá maminka porod císařským řezem nechce, ale stejně to tak nakonec skončí. Jiná o něj žadoní, ale nakonec porodí...

O epidurál si řekly jen dvě maminky, říká producentka Malých lásek

Zdeněk byl Monice při porodu velkou oporou.

Bolest, slzy i dojetí, to všechno se odehrává na porodním sále, když přichází na svět miminko. Emoce, které tuto velkou...

RETRO: Výchova dítěte i kvalitního občana aneb rodičem za socialismu

výchova socialismus retro

Budování socialistické vlasti se nemohlo obejít bez budovatelů, a tak si tehdejší Československo zakládalo na podpoře...

Najdete na iDNES.cz