Prokazatelně jsem totiž zaregistroval, že pravděpodobnost, že kolem procházející dívka či mladá paní bude mít na sobě tričko či svetřík, odhalující různě široký proužek její kůže v pase, je přímo úměrná množství usazeného tuku v této oblasti.
Jinak řečeno, už dlouho jsem neviděl takovou přehlídku bůčků všech typů prorostlosti, jaká se na mne doslova valila z mezer mezi upnutými kalhotami a dolním krajem triček a svetříků. Ba některé případy byly svojí tragičností až k smíchu, zato estetických zážitků bylo velmi, velmi pomálu.
I zeptal jsem se po návratu domů telefonicky jedné mé "up to date" známé, co je podle jejího názoru příčinou tohoto jevu, a dostalo se mi odpovědi, že jde o jakýsi emancipační prvek: ty ženy tím prý dávají najevo, že hodnotit osobnost ženy podle vzhledu je projev mužského šovinismu a ony tímto způsobem uvolňují sebe a své pohlaví se sevřenosti tohoto starodávného myšlenkového pouta...
No, nevím. Ale protože jiné vysvětlení, než jejich čirý sadomasochismus mne nenapadá, musím se s ním alespoň navenek smířit.
Také jsem měl po delším čase příležitost projít jednu obrovskou specializovanou parfumérii a doslova jsem se vyděsil nad množstvím různých těch vonítek, která vznikají snad v množstvích kvadraticky se zvyšujících. Je zajímavé, že přitom neznám žádnou dívku či ženu, která by si každou chvíli zakoupila nějaký nový, módní parfém, pojmenovaný po zrovna populární herečce, modelce, zpěvačce či sportovkyni, ty v mém světě se spíše velmi tradičně a léta drží své jedné dvou značek, ale to je možná tím, že "můj ženský svět" rozhodně není namátkovým vzorkem. V každém případě, kdyby o to množství nových značek nebyl zájem, asi by nevznikly a neprodávaly se, ale jak z toho nepřeberného množství vybíráte ten svůj, zůstane mi asi navždy záhadou...
A protože se roční doba nezvratitelně posouvá k melancholičtější části podzimu, dovoluji si v už tradičním veršovaném zakončení připomenout Vám jeden z nejkrásnějších anglických sonetů, ten, který mladičký, umírající John Keats napsal své lásce Fanny Brawnové na přídeští kapesního vydání Shakespearových sonetů...
Poslední sonet
tvou neměnnost a stálost, hvězdo, mít,
plát do temnoty noční oblohy,
jak trpělivý poustevník tam žít
a pozorovat z této polohy,
jak řeky plní svůj posvátný úkol
a omývají každý lidský břeh,
jak bělostný sníh přikryl zemi vůkol
a vytváří pel zimy na blatech....
Ach, ne! Chci raději tiše, bez hnutí
zas na ňadrech mé milé spočinout
a slastně cítit jejich klenutí,
být sladce vzrušen, nikdy neusnout,
jen tiše vnímat jejich něžný vzlet
a tak žít stále - nebo zemřít hned.
