Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Vdávala jsem se ve dvaadvaceti. Byla jsem těhotná a můj muž byl starý stejně jako já. Znali jsme se od školy a plánovali si společný život už jako puberťáci. I když jsme byli hodně mladí, na dítě jsme se moc těšili. Bohužel porod byl velmi komplikovaný, dítě se narodilo mrtvé a já sama jsem také málem zemřela. Navíc se to podepsalo i na mém zdraví a následkem všeho bylo, že jsem už nemohla mít další děti.
S manželem jsme spolu zůstali, naše společné neštěstí nás sblížilo ještě víc. Jenže to, že už nikdy nebudu mít děti, mezi námi leželo stejně. Po pěti letech jsme se rozvedli. Bývalý manžel má dnes dva syny a dceru. Je šťastný a spokojený. Občas se potkáme a já mu závidím.
Našla jsem si muže s dětmi
Po rozvodu jsem měla pár chvilkových známostí. Nehledala jsem nic hlubšího a trvalejšího. Nechtěla jsem totiž s nikým řešit, že nemůžu mít děti. Až jsem před třemi lety potkala Pavla, muže o jedenáct let staršího, rozvedeného a otce dvou dcer. Tehdy jsem pochopila, že to je pro mě to nejlepší řešení. Přítel už děti má, další nechce a já aspoň budu mít alespoň zprostředkovaně možnost se starat. Dcery sice byly už hodně velké, ale jednou budou mít samy děti.
Pavel se rozvedl, když dcerám bylo pět a sedm let. Já ho poznala o dalších deset let později. Dnes je holkám osmnáct a dvacet let. Jsou dospělé, ale na tátovi pořád hodně visí. Však se jim také hodně věnoval, nikdy je neošidil, vyčítal si, že od nich odešel, ale jak jsem pochopila, jeho bývalá žena mu dělala ze života peklo. Je prý hysterická a extrémně žárlivá. Holkám je s tátou líp než s mámou. Jenže žít s ním nemohly, Pavel má náročnou práci a nemohl by se jim věnovat tolik jako máma.
Když jsme se poznali, nemohla jsem se dočkat, až mě s nimi seznámí. Malovala jsem si náš budoucí vztah hodně narůžovo, myslela jsem, že jim budu náhradní mámou, kamarádkou, že si vybudujeme krásný vztah. Nikdy by mě nenapadlo, že mě budou nesnášet.
Pavel to možná tušil, že jeho dcery o mě nebudou stát, proto naše seznámení stále oddaloval. Ale naplno mi to neřekl, došlo mi to až zpětně. S dcerami mě nakonec seznámil, až když jsme se spolu znali téměř půl roku, ale prý už o mně pár týdnů věděly. V té době Pavel bydlel u mě, mám větší byt a také útulnější, tak jsme se domluvili, že když nám to spolu bude klapat i při společném bydlení, že on svůj byt pronajme.
Nenávistné dcery
Seznámení s Pavlovými dcerami bylo strašné fiasko. Pavel je přivedl v neděli na oběd. Na to, kolik jim tenkrát bylo, se slečny chovaly jako dva neomalení frackové. Jsou rozmazlené, drzé, nevychované. Já jsem se hodně přemáhala a myslím, že jsem setkání zvládla se ctí. Ale o to víc jsem byla překvapená, že jim Pavel nic neřekl a jejich drzé poznámky a připomínky na mou adresu nechal bez povšimnutí.
Odvezl je domů, a když se vrátil, řekl mi, že to naše společné bydlení není úplně nejlepší nápad, že mě hodně miluje, nechce o mě přijít, ale že holky to těžce nesou, a on se tedy zase radši vrátí k sobě. Co jsem mohla dělat? Držet násilím jsem ho nemohla. Měla jsem sto chutí mu říct, ať si jde a nikdy se už nevrací. Jenže jsem si uvědomila, že je jinak moc fajn, že mi s ním je dobře, má mě rád a já jeho. A nechtěla jsem zůstat sama.
Od té doby žijeme s Pavlem každý zvlášť. Sice u mě občas přespí, nebo já u něj, ale to je všechno. A za všechno mohou jeho dcery. Cestu jsme si k sobě my tři rozhodně nenašly. Spíš mám pocit, že mě nenávidí čím dál víc. Obě jsou dnes už dospělé, mají i každá přítele, ale tatínka dirigují, jako když byly malé holky.
S Pavlem se pochopitelně vídám často, trávíme spolu i víkendy, byli jsme i na dvou dovolených. S jeho dcerami jsem se sešla ještě několikrát, ale vždycky naše setkání skončilo špatně. Naposledy na mě starší z nic ječela, že jsem s tátou jen kvůli jeho penězům, ale to jsem se prý přepočítala, ona si mě prý pohlídá. Pavel u její hysterické scény nebyl, jel tenkrát pro mladší dceru na nádraží a nás dvě nechal spolu doma. Měl narozeniny a doufal, že se snad sblížíme.
Je to už několik měsíců a od té doby mi minimálně jednou týdně chodí od obou dcer esemesky, ať nechám jejich otce na pokoji a pokud ne, že mi udělají ze života peklo. Jsem z toho zoufalá, nechápu, kde se v nich bere ta nenávist, vždyť já je nechci připravit o tátu, po jeho majetku a penězích taky neprahnu. Chtěla jsem a stále chci mít jen milujícího partnera a rodinu kolem sebe.
Zatím jsem mu o hádce a esemeskách nic neřekla. Docela se bojím jeho reakce, co když bude hájit své dcery a za mě se nepostaví? Ale už mě unavuje takhle žít. Vím, že dcery jsou pro Pavla vším, ale já si takové chování nezasloužím.
Bára
Názor odborníka: Partner by vás měl podpořit
Dobrý den, paní Báro. Chápu, že pokud jste si slibovala od dcer partnera, že jim budete tak trochu dělat náhradní maminku, jste zklamaná, že to nejde. Zdá se, že ony nic takového nechtějí, mámu mají svou a náhradní nepotřebují.
Hodně ve vašem dotazu čtu o tom, co říkají a dělají dcery, ale nikde jsem nenalezl, jak se vůči jejich chování vymezujete vy. Je skvělé, že jste dokázala společné setkání ustát se ctí. Ale co to znamená? Ignorovala jste jejich narážky a mlčky si nechala vše líbit? Nebo jste dcerám dala najevo, že s vámi nemohou jednat, jakkoli se jim líbí, protože je vám to nepříjemné? Ví partner, že byste od něj potřebovala a očekávala podporu? Myslím, že je v pořádku v situaci, která vás trápí, požádat o podporu a pomoc právě jeho. Dokonce i když se obtíže týkají jeho dcer. Nebo možná právě proto. Myslím, že pokud partner svou partnerku nepodepře a nezastane se jí, když ji někdo obtěžuje, stojí taková situace minimálně za velkou pozornost a aktivní snahu o dialog. Třeba i u párového terapeuta, pokud se takový dialog nedaří jinak. S přáním všeho dobrého,
Petr Jarolímek, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 4. ledna 2016. Anketa je uzavřena.
