Andrea a Jakub
Andrea s Kubou si půjčili větší auto a vyrazili i s teprve měsíčním synem Kubíkem na nákupy do Německa. „To já byl poprvé v cizině až ve dvaceti letech,“ komentuje jeho táta, který v tu chvíli netuší, že po dvanácti kilometrech nachozených v obchodech mezi „milionem lidí“ mu dá dost zabrat. „Už nikdy,“ sesune se večer do křesla v hotelu, kde tu noc přespávají.
I Andrea už se těší domů, ale čeká je ještě maraton druhý den. „Něco ho musí trápit,“ jezdí táta s kočárem, ale malý Kubík stále řve. „Je nakrmenej a přebalenej. Máme záchvat,“ hlásí do telefonu Andree, která mezitím nakupuje. „Nejlegračnější je, když už ho začne škrábat v krku, ale musí pořád řvát,“ líčí táta Jakub.
Andrea už se po porodu zotavila. „Už mě nebolí chodit a můžu fungovat. Rána se mi nehojila moc dobře, jeden steh mi praskl, tak se to vleklo a ještě jsem do toho pracovala. Ale Kubiček je zlatej, je mu je vesměs jedno, kde spí,“ říká Andrea a Jakub dodává: „Dokud nemá záchvat.“
Andreina dcera z prvního manželství chodí na logopedii a dělá pokroky, Jakub se rozhodne pro tetování na ruce a Andrea si s tatérkou vyměňuje zkušenosti z porodu. Na rozdíl od ní, která rodila tři dny, trval ten její jen tři hodiny.
