Jana se tuhle dostavila na náš dívčí sraz ve stadiu těsně před infarktem: zase se někde dočetla, že svobodné matky jsou příčinou všeho zla - kriminalitou mládeže počínaje a zneužíváním sociálního systému konče. "Úplně jsem se viděla namalovaná v nějaké náboženské brožurce jako šílená osamělá žena v šedočerných odstínech, zatímco na protější straně je v pastelových barvách vyvedená rodinka s tatínkem, maminkou, haldou dětí a americky šťastnými úsměvy. Vážně bezva pocit!"
Aby bylo jasno: Ema vlastně tatínka má. Jenomže ten bydlí jinde a hbitě se zařadil k tisícům českých otců, kteří alimenty posílají jen občas, aby se vyhnuli trestnímu stíhání za jejich neplacení.
Jana není žádná přehnaně emancipovaná žena, která se rozhodla mít dítě bez chlapa. Několik let s ním žila a sňatku se nebránila. Jenomže v průběhu těhotenství se ukázalo, že tatínek peníze půjčené na podnikání prohrál v automatech a prohýřil v nevěstincích... "Měla jsem víc štěstí než rozumu, že jsme se nevzali!" říká vždycky Jana, když přijde řeč na sňatky.
Já i ostatní kamarádky jí dáváme za pravdu. Každá známe příběhy žen, které se za podobné týpky vdát stihly. Například manžel Aleny obhajoval své minimální přispívání do rodinného rozpočtu tím, že platí účty týkající se bytu. Ovšem když se odstěhoval, přestala fungovat elektřina i plyn - a ukázalo se, že Aleně kromě dvou malých dětí zůstal také velký dluh u příslušných společností.
Jitka se zase pár let divila, proč doplácejí obrovskou částku na energie, když mají vysoké zálohy. Posléze se ukázalo, že sumy prezentované manželem jako každoroční nedoplatky byly ve skutečnosti vracenými přebytky, které si ale nechával pro sebe. A Martina, když se jednoho dne vrátila s dítětem od doktora, našla od exekutorů zapečetěný byt kvůli dluhům exmanžela...
"Jo a taky miluju články o rozvedených ženách zlatokopkách, které své muže obraly o všechno," podotkla Mařenka. "Někde existovat musí, ale já žádnou osobně neznám. Vy ano?" "Já taky ne, zato vím, že průměrné alimenty na jedno dítě měsíčně jsou u nás necelých šest stovek," řekla jsem já. "Taky chci být zlatokopka!" zasnila se Jana. Bere 7 600 rodičovský příspěvek, přičemž za nájem platí od ledna sedm tisíc, a když si chce přivydělat, většinou nevydělá za hodinu víc, než zaplatí za hlídání.
Statistika jasně ukazuje, že samoživitelky a tudíž i jejich děti u nás patří k nejchudším. Já osobně si jich velmi vážím. Mám dvě děti a při představě, že bych na jejich výchovu a výživu měla zůstat sama, se mi dělá mdlo. Je důležité, že se ozývají tatínkové, když jim bývalé partnerky odpírají kontakt s jejich dětmi. Jenomže se obávám, že daleko víc případů je těch, kdy otcové o své děti téměř nestojí, z vlastní vůle je nevídají vůbec či jen občas a stejným způsobem na ně platí alimenty. Velká škoda, že tyto tisíce samoživitelek (a našli by se určitě také nějací samoživitelé) někde nedemonstrují. Jenže ono není divu: když je někdo sám na péči o dítě a ještě musí vydělávat, nemá čas na nic jiného.
Pohrdavé výroky na adresu žen pořizujících si "dítě bez chlapa" jsem už slyšela od řady lidí. Bohužel i od některých politiků rozhodujících o tom, jak a pro koho bude systém sociální podpory nastaven. I když teď prožíváme menší baby boom, dětí se u nás rodí pořád málo. Za každé jedno z nich, které je s láskou vychovávané, bychom měli být vděčni. Ti, kteří jsou na to sami, si zaslouží co největší pomoc. Od státu nevyjímaje.
 Autorka Michaela Marksová-Tominová se dlouhodobě zabývá postavením žen a mužů ve společnosti, otázkami ženských práv a rodinnou politikou. Na tato témata přednáší, publikuje články, vystupuje v médiích. Nyní je na rodičovské s druhou dcerou. |
