Lékař - ilustrační foto

Lékař - ilustrační foto - Lékař - ilustrační foto | foto: Profimedia.cz

Čeští zdravotníci si někdy pletou pacienty s nábytkem

  • 587
Zuzana Svobodová ležela polonahá na nemocničním lůžku a čekala na ultrazvukové vyšetření prsu. Sestra otevřela dveře, do místnosti vešel cizí muž a začal se s doktorem bavit na nesouvisející téma.

"Po chvíli si nově příchozí všiml, že tam ležím, konstatoval, že doktor vyšetřuje, a odešel. Kdo to byl, nevím. Styděla jsem se na něj v této pozici ‚slabšího' i jen podívat."

Tak popsala Zuzana Svobodová svůj čerstvý zážitek z ženského oddělení mostecké nemocnice, když redakce MF DNES minulý týden vyzvala čtenáře, aby jí sdělili své zážitky z komunikace s lékaři.

Vyléčili jsme ji přece, ne?
Jak moc jsou pro některé lékaře podobné příběhy banální denní rutinou a pocity pacientů je v podstatě nezajímají, dokazuje i reakce nemocnice na zmíněnou událost ze 13. července letošního roku.

"Já vám neodpovím," řekl MF DNES vedoucí lékař místního ultrazvukového oddělení Jiří Krhounek na dotaz, zda se něco takového mohlo u něj na oddělení stát, a se slovy: "Děkuji, věnoval jsem vám tři minuty," se rozloučil.

Podobná reakce však není výjimečná. A podle odborníků na lékařskou etiku svědčí o tom, že mnozí zdravotníci si nejsou ochotni připustit, že by jejich chování vůči pacientům bylo špatné.

"Vyléčili jsme ji přece, ne? Že nejde jen o léčbu? A co se stalo tak strašného? Plivali na ni lékaři? Nebo jí trhali vlasy?" reagovala nedávno mluvčí motolské nemocnice Eva Jurinová na případ, kdy lékařka bez zábran vběhla do koupelny pro hadr k pacientce, která se koupala.

Příklady ze zahraničí však ukazují, že to jde i jinak. A že třeba není normální vyslechnout si svou diagnózu na chodbě, před ušima desítek dalších pacientů.

Zjistila to i Alice Smejkalová v Hannoveru, pravda - na soukromé klinice. Zaplatila si tu operaci své dcery, která narazila do železného mostu a prakticky si rozdrtila půlku obličeje.

Nejdřív dívku léčili čeští lékaři, později její obličej operovali ještě i v zahraničí. "Vůbec si na české lékaře nemůžu stěžovat, dělali, co mohli, ale rozdíl nám stejně vyrazil dech," říká.

Stačí jeden malý detail. Den před operací navštívili dívku anesteziologové. Když viděli, jak je vystrašená, zeptali se, jestli si chce na operační sál vzít oblíbenou hračku. "Druhý den ji přebírala sestra z operačního sálu, a už měla v papírech napsáno, že plyšák jede s Terezkou," líčí žena.

I rodiče zaznamenali změnu: šéf kliniky s nimi strávil hodinu a půl, na počítači vysvětloval každou kůstku obličeje. "Sám nás vybízel: Máte otázky? Když vás ještě něco napadne, pošlete nám je klidně e-mailem."

Jsem nemocný, ale ne blbec
Německý pacient má mnoho důvodů cítit se před lékařem jako člověk: ti, kteří nejsou upoutaní na lůžko, se po nemocnici pohybují v civilu, ne v pyžamu a županu. Vstoupit do jejich pokoje bez zaklepání je nemyslitelné: pro uklízečku, sestru i lékaře. To v české nemocnici má člověk občas pocit, že je jen kus nábytku.

Když s Alicí Smejkalovou před nástupem do nemocnice sepisovala lékařka rodinnou anamnézu, přišla za ní kolegyně a začala jí svěřovat důvěrnosti uplynulé noci. Jako by pacientka ani nebyla rovnocenný člověk, před kterým by se lékařka mohla stydět sdělovat intimní detaily ze svého života.

Přitom by leckdy stačilo málo, aby pacient neztratil důstojnost. Petr Bíma z Bohunic například popisuje, že jeho rekordní čas strávený v čekárně neurologického oddělení tamní nemocnice je sedm hodin.

"Ale to už byla atmosféra v čekárně velice hustá. Přitom myslím, že je velice jednoduché pacienty uklidnit. Stačí se přece s úsměvem vymluvit na nějaký akutní případ a vypadalo by to jinak," říká Bíma. "To by si ale musel personál pacienta vážit," dodává.

MF DNES se ozvali i lidé, kteří ve zdravotnictví sami pracují: zdravotní sestry, lékaři i ředitelé nemocnic. A všichni se shodují na dvou věcech.

Uznávají, že ne vždycky je jejich chování k pacientům ideální, ale zároveň upozorňují na to, že je chyba často i na straně pacientů. "Na rozhovoru se musí podílet dvě strany," říkají.

"Často se setkávám s lidmi, kteří si mi postesknou, že jim pan doktor nic neřekl. A já se jich vždycky ptám: A zeptal ses?" podotýká zdravotnice ze Zlína Světlana Jančaříková.

ČTĚTE TAKÉ:
Medici se učí na hercích, jak se chovat k nemocným