Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Žiju i díky psaní, tvrdí blogerka s nemocnou dcerou, co přišla o muže

  4:20aktualizováno  4:20
Jedno ze čtyř jejích dětí je nevyléčitelně nemocné. V momentě, kdy se s tím celá rodina naučila alespoň trochu žít, přišla další rána. Jejího manžela při autonehodě zabil řidič nákladního auta. Aby všechno tohle Mirka Šimková zvládla, začala psát o svých pocitech blog.

Blogerka Mirka Šimková | foto: Ondřej Košík

Vizitka

  • Mirka Šimková (38) se narodila v Karlových Varech. Vystudovala gymnázium v Ostrově.
  • S prvním manželem chvíli provozovala knihkupectví.
  • V roce 2008 založila blog www.klarcinblog.cz , kde píše příběh své nemocné dcery, která trpí spinální muskulární atrofií.
  • Když na konci roku 2009 při autonehodě zemřel její druhý muž Miloš, rozšířila psaní i o pocity, které prožívala.
  • Její blog čte denně okolo pěti tisíc lidí.
  • Po úspěchu blogu ji oslovilo nakladatelství Dryada, aby o všem napsala knihu – Devátý dotek.
  • Má čtyři děti – Zuzku (18), Davida (8), Klárku (6) a Káju (4).

Jak jste se dostala k psaní blogu, něco jste na internetu hledala?
Muže. Po rozvodu jsem zůstala sama se sedmiletou dcerou a příležitostí, kde se seznámit, moc nebylo, tak jsem sedla k počítači a začala hledat.

Na kolikátý pokus jste tam našla svého budoucího manžela?
Byla jsem hodně aktivní, různě jsem se rozhlížela, samozřejmě jsem narazila na pitomce, těch je tam hodně, stejně jako hloupých žen, ale pak mi odepsal kluk z Pardubic. Dali jsme si rande a bylo to tak rychlé, že jsme spolu hned začali žít.

Nebála jste se, když jste ho pořádně ani neznala?
Ne, z mailové korespondence spoustu věcí poznáte. Potřebuju chytřejšího muže, než jsem já, a Milda takový byl. Denně za námi dojížděl po práci z Prahy do Plzně, pak jsme se přestěhovali za město do vlastního domku. Já na internetové seznamování nedám dopustit, vlastně díky němu mám i teď svého současného přítele. Každý by si řekl – žena se čtyřmi dětmi, žádná krasavice, při těle, bydlí na vesnici – žádná sláva. Ale díky elektronické komunikaci poznáte člověka leckdy mnohem víc a z jiných stránek než při náhodném setkání třeba někde v baru. To, co se může na první pohled zdát jako problém, při internetovém seznámení problém být nemusí.

Internet vám pomohl i před čtyřmi roky, když vám lékaři sdělili, že je vaše ani ne dvouletá dcera vážně nemocná. Založila jste blog, kde se ze všeho vypovídáváte. Je to pro vás forma terapie?
Určitě, už předtím jsem hodně psala do diskuzí, a když se to s Klárkou stalo, začala jsem psát o svých pocitech. O tom, co prožívá máma, které řeknou, že její dítě je vážně nemocné. Jsem typ ženy, která si v sobě věci nenechává, pomáhá mi sdílení. Ten blog měl od počátku vysokou návštěvnost. Se svými pocity jde jen málokdo na trh, tím asi čtenářky a čtenáře oslovuju.

Nevadí vám to odhalení?
Moje nejstarší dcera říká, že někdy už je to moc intimní, ale mně to nevadí. Navíc když vím, že tím můžu pomoci jiným lidem, kteří jsou v podobné situaci. A někdo jiný si zase uvědomí, že ty úplně nejobyčejnější věci jsou strašně moc. Že nemá cenu se trápit hloupostmi, že žít se má teď. Blog vlastně dva roky byl jen o Klárce, její nemoci a naší rodině a já jsem za to dnes moc ráda, protože je v něm spousta vzpomínek, které když si člověk nenapíše, tak je zapomene. Je to deník naší rodiny.

Kdy jste si všimli, že Klárce něco je?
Do jejího roku bylo všechno v pořádku, seděla, lezla, ale už si nestoupla. Lékaři z počátku nevěděli, o co jde, pak jí dělali lumbální punkci, magnetickou rezonanci, podstoupila sérii vyšetření a já si dodneška pamatuju, jak jsem volala své kamarádce a říkala jí, že se jen bojím, aby to nebyla rakovina. Pět minut nato jsem se dozvěděla, že má spinální atrofii.

Co je to za nemoc?
Shodou okolností jsem o ní četla den před tím na internetu, takže když jsem se diagnózu dozvěděla, myslela jsem, že umřu. Laicky řečeno – nemoc postihuje svaly, ty se nevyvíjejí jako u zdravého člověka a v důsledku toho se dětem v těle všechno hroutí. Klárka byla krásná, ona je krásná pořád, ale v roce a půl, což je skoro ten nejhezčí věk, kdy děti štěbetají a jsou úžasné, se dozvíte takovou zprávu.

Řekli vám lékaři prognózu?
Lékaři vám přesně nic neřeknou, protože to jsou věci, které ani oni nevědí. První prognóza zněla, že se Klárka dožije šesti let. Dnes už jí šest je.

Jak jste se s tím vším v tu první chvíli vyrovnávala?
Mně i Klárce zachránil život Kája, který se nám tehdy narodil. My jsme s mužem už dítě neplánovali, ale asi jsme ho měli mít, Kája se probojoval i přes dvojí antikoncepci. Kdyby Klárka byla naše třetí a poslední dítě, asi bych to všechno vnímala jinak a hodně bych jí rozmazlovala. Někde jsem četla poznámku maminky stejně nemocné holčičky, která psala, že mít postižené dítě není žádný med, ale mít rozmazlené postižené dítě je mnohem horší. To mi zůstalo v hlavě.

Jste na Klárku přísná?
Vlastně jsem. Na Klárku i na ostatní děti. Život na ně sice hodně naložil, ale rozmazlováním by nic nezískaly. I když vychováváte dítě a víte, že nemá budoucnost, přesto chcete, aby bylo dobře vychované. A ve vztahu k dětem jsem se také naučila být zdravě sobecká. Slyšela jsem například, že bych se měla dětem obětovat, ale s tím nesouhlasím. Ony mě potřebují, potřebují spokojenou mámu. Kdybych se cítila jako oběť, spokojená bych nebyla.

Mirčiny pocity z rozhovoru

"Měla jsem trému, přiznávám, ale jen mírnou. Kdyby nebyla tak hustá koncentrace témat, otázek na tělo i „duši“ a do necelých dvou hodin naměstnána spousta osobních pocitů a vzpomínek – byl by to asi obyčejný rozhovor dvou žen na naší terase u čaje. Takhle to bylo velmi emotivní, silné a vysilující, přes občasné slzy úlevné a díky občasnému smíchu osvobozující. Bylo to sladkobolné dopoledne a já se po něm cítila vybulená na měsíc dopředu. Podle ohlasů věřím, že rozhovor měl smysl. Chtěla jsem ukázat, že zvládnout se dá moc a že stojí za to žít. Jen musíme chtít. Zase věřit v lásku, v dobré lidi a v sebe."

Je ta nemoc dědičná?
Ano. Všichni jsme šli okamžitě do motolské nemocnice na vyšetření. Dvě nejstarší děti jsou zdravé, my s manželem jsme byli přenašeči, ale nemoc u nás nemohla propuknout. Přenašeč je také nejmladší Kája. Až jednou bude chtít mít děti, jeho žena bude muset jít v těhotenství na test, aby měli klid, že dítě nebude nemocné. A Klárinka to bohužel odnesla. Ale je statečná, že to snad ani není možné. Kluky když někde píchne, hned se pozorují, Klárku bolí kyčle, je unavená, ale nestěžuje si. To už musí být. Zároveň si přitom všem strašně užívá života, v tom je po mně.

Postavila se někdy Klárka na nohy a chodila?
Ne a právě kvůli tomu jsem rozčilená na chování zdravotní pojišťovny. Klárka chodit nemůže, musí mít vozík. Dostala ten klasický mechanický, protože pojišťovna dětem elektrický vozík schvaluje až v deseti letech, což mi přijde nehorázné. Navíc poloviční příspěvek na mechanický vozík dítě dostane jednou za pět let, to je také absurdní, když víte, jak rychle roste. Klárce byl malý za dva roky. My ten elektrický nakonec máme jen díky občanskému sdružení Zrnka. Stojí 140 000 a něco takového si běžná rodina nemůže dovolit.

Jak na nemoc Klárky zareagoval manžel?
Bude to znít jako klišé, ale byl mi velkou oporou. Polovina chlapů takovou věc vzdá, odejde od rodiny, manželství zkrachuje, ale můj muž byl úžasný. Řekl, že to asi tak má být, že to musíme zvládnout. My jsme v tu dobu neměli na rozhazování, šetřili jsme každou korunu a on třeba Klárku každou sobotu vzal na záda do dětské krosny, šel pěšky dva kilometry na autobus a jel s ní do bazénu do Plzně, aby se hýbala ve vodě. Bral to normálně, přirozeně.

Jaký jste vy dva měli vztah?
To bude další klišé.

Povídejte.
Byl to úžasný chlap, samozřejmě měl mouchy jako každý, ale oba jsme se krásně doplňovali. On žil pro rodinu, byl klidný, introvert, já jsem opak. Doma jsme dodržovali rituály. Třeba uspávací. Když máte tolik dětí, musí být všechny v určitý čas v posteli, přes to vlak nejede. Vždycky jsem zastávala názor, že děti jsou fajn, ale mám je s chlapem a i vztah potřebuje žít. Proto tak nesouhlasím, když čtu v diskuzích o ženách, jak žijí jen pro dítě a chlapa odstřihnou. Pak se diví, že on si hledá milenky. O vztah se musíte starat a my jsme to s mužem dělali. Televizi jsme ani neznali, večer jsme si lehli ke kamnům a povídali si. Tři týdny před tím, než manžel umřel, jsme mluvili o tom, co by bylo, kdyby se někomu z nás něco stalo.

Předtucha?
Ne, myslím, že svůj osud máme každý daný. Mně tehdy umřel milovaný dědeček a ten večer jsme mluvili o smrti. Řekla jsem, že kdybych zemřela, že by mi nevadilo, že s někým bude žít, bylo by dobře, že děti budou mít někoho, kdo se s ním o ně postará. Ale moje podmínka byla, že té ženě nesmí říkat maminko, maminka jsem jenom já. A ptala jsem se na to i jeho, jestli by mu nevadilo, že s někým budu, jestli by nežárlil.

Co odpověděl?
Že mu to bude úplně jedno, že to stejně neuvidí. Se smíchem mi řekl, že bych to stejně bez muže nevydržela a narážel při tom i na sex. A je pravda, že poměrně brzy po jeho smrti jsem na svém blogu tuhle otázku řešila. Za jak dlouho si může vdova nebo vdovec hledat nového partnera? To je obrovské tabu, ale zároveň to lidé řeší, protože ten článek měl velký ohlas.

K čemu jste došla vy?
Každý je jiný, mám kamarádku, která je o rok déle vdova než já a nikoho od smrti manžela neměla. Ona o sobě říká, že je labuť, její muž byl její první a nikoho dalšího nechce. Vůbec netvrdím, jestli je to špatně, nebo dobře, to každý cítí jinak, ale já jsem taková, že kdybych se zakonzervovala, tak bych byla vzteklá, zapšklá ženská.

Za jak dlouho jste si našla nového partnera?
Všeobecný názor je, že byste měla držet rok smutek, ale to nezachrání vás ani vaše děti. Vy musíte chtít žít dál a mě nový vztah vyloženě zachránil. Díky blogu mě po třech měsících od pohřbu oslovil muž. Nikdy bych neřekla, že to může být tak brzo, ale stalo se. Byli jsme spolu rok, nežil u nás, ale jezdil k nám a oběma to pomohlo, protože on byl vdovec úplně stejnou dobu jako já. Navzájem jsme si strašně pomohli, protože být vdovou nebo vdovcem je řehole, pořád to bolí, protože vy svého partnera nepřestanete jeho smrtí milovat.

Jak to přijali lidé ve vašem okolí?
Těžce to nesla rodina mého muže, ale to je pochopitelné. Někdo by řekl, že jsem svého muže nemilovala dostatečně, když jsem byla schopná jít do dalšího vztahu, ale v tom to není.

Jak vlastně váš manžel zemřel?
Žijeme kousek za Plzní, Milda mi kvůli Klárce nechával doma auto a sám jezdil do práce na skútru. Srazil ho řidič nákladního auta, který vyjížděl z vedlejší silnice na hlavní a přehlédnul ho. Umíral asi půl hodiny, ale prý ho nic nebolelo. To bylo první, na co jsem se ptala.

Kdo vám o jeho smrti řekl?
Policie. Přestože se všechno stalo ráno v sedm, přišli až v půl třetí odpoledne, ale nakonec jsem za to byla ráda, protože první den, kdy se něco takového dozvíte, je nejdelší v životě. Nespala jsem celou noc, myslela jsem, že nevydržím, že to nepůjde, každá minuta byla strašně dlouhá.

Co vám pomáhalo, když vám bylo nejhůř?
Sdílení té bolesti. Hned tu první noc jsem sedla k počítači a psala. Psala jsem o všem, co jsem v tu chvíli cítila a věděla jsem, že je se mnou spousta lidí. Ta podpora pro mě byla nesmírně důležitá.

Byla jste bez práce, měla čtyři děti. Ocitla jste se v existenčních problémech?
Ne, ale jen díky pomoci ostatních lidí. Tehdy se stalo něco, co mě nesmírně dojalo, lidé u nás na vsi mezi sebou vybrali peníze a přinesli mi je. Bylo to úžasné. A hodně mi pomohli i lidé na internetu, nebýt jejich podpory, nevím, jak bych přežila, protože důchod jsem začala dostávat až po půl roce. Kdyby nebyla tak obrovská odezva lidí, tak jsem možná neměla ani na pohřeb.

Manžel umřel na konci listopadu, jak jste zvládli měsíc po jeho smrti první Vánoce?
Pozvala jsem jeho maminku a snažily jsme se, aby to, co se stalo, mělo na děti co nejmenší dopad. Pro mě osobně nebyly nejhorší Vánoce, nejhorší bylo vyrovnat se s tím, že už se manžel nikdy nevrátí, že nevezme za kliku, že už si s ním nedám kafe, že se ho nemůžu na něco zeptat. Zpočátku jsem se doma někdy zvedla ze židle s tím, že mu jdu něco říct. To děláte úplně podvědomě.

Síla zvyku.
Spisovatel Paulo Coelho říká, že všichni jedeme v jednom vlaku, jen ti mrtví jsou v jiném vagóně, ale občas se stane, že projdou kolem nás. A někdo má to vnímání, že toho druhého může zahlédnout. Já mám někdy pocit, že tu Milda s námi je. Určitě tu byl často, když jsem byla hodně nešťastná, když jsem chtěla třeba udělat něco, co by bylo špatně, tak jsem najednou cítila, jak mi stojí za zády a říká, abych to nedělala a šla za dětmi.

Kdy jste se dostala z toho nejhoršího?
Pohřeb ničemu nepomůže, do něj jste zaměstnána přípravami. Ale pak jsem najednou na všechno zůstala sama, na čtyři děti, dům, ovce. Lidé už se pak o vás tolik nezajímají, mají pocit, že už to zvládáte, i když to tak není. Zároveň je to dobře, protože musíte začít makat. Svým způsobem jsem se utápěla v tom největším smutku od pohřbu až do konce roku. Žila jsem v zamlženém období. A tehdy jsem si řekla, že 1. ledna k nedožitým osmatřicátým narozeninám manžela si daruju to, že se odpíchnu a půjdu dál, což se nakonec stalo.

Jak se se smrtí svého otce vyrovnávaly děti?
Klárce byly tři a Kájovi rok a půl, ti byli malí. Nejstaršímu synovi Davidovi bylo pět a druhý den po tom všem ke mně přišel a říká: "Mami, na záchodě kape voda, tak jsem tam dal mističku." Automaticky se ujal mužské role, přišel ze školy, udělal úkoly, vycepoval mladší sourozence. Zato teď, když je tu s námi můj přítel, se z něj stal zlobič. Přijde ze školy, hodí tašku na zem a utíká si hrát. I když z toho rostu, má to tak být, je z něj zase dítě.

A dcera z prvního manželství, která tehdy ještě žila s vámi?
Na tu toho bylo nejvíc. Nejdřív se dozvěděla, že její sestřička má určitý vyměřený čas být tady s námi, a do toho přišla smrt Mildy, kterého měla strašně ráda. Já jsem jí to neulehčila, udělala jsem spoustu chyb, hodně jsem na ni spoléhala. Měla jsem ji jako svého partnera a její pomoc jsem brala automaticky a nevážila si toho. Málokdy jsem ji za něco pochválila. Ale tohle všechno si člověk uvědomí až zpětně.

Vyhledala jste pomoc psychologa?
Nikdy jsem nebyla na antidepresivech, v období pohřbu jsem si koupila bylinky na zklidnění, ale nic víc. Asi půl roku jsem chodila k psychoterapeutce. Na konci s nadsázkou říkala, že si mě bude zvát, abych jí zlepšovala náladu.

Jste optimistka?
Určitě. Život mě baví a to mě zachránilo. Samozřejmě na mě všechno někdy padne, ale manželova smrt mi vlastně pomohla si věci srovnat v hlavě. Než zemřel, každý večer jsem kvůli Klárce brečela. Vždycky se mi vybavila představa té bílé rakvičky, malou jsem pohřbívala předčasně. Od manželovy smrti už to nedělám. Protože vy se o někoho bojíte, loučíte se s ním, přitom vám umře někdo jiný. Žít se má každý den, ne plánovat budoucnost.

Nikdy se dopředu nedíváte?
Dívám, ale ne moc daleko, protože tam mi Klárka chybí. Vím, že až se to stane a bude muset odejít, že to bude strašné, protože není nic horšího, než když vám umře dítě, ale na druhou stranu vím, že je tam její táta, že šel napřed a čeká na ni.

Autor:






Nejčtenější

Hubněte efektivně, pomocí správně zvoleného pohybu
Devět pravidel, které vám pomohou zhubnout jednou provždy

Vyzkoušeli jste už nespočet různých „zaručených“ metod, jak zhubnout, ale stále vás trápí kila navíc? Pak je nejspíš nejvyšší čas začít hubnout s rozumem a...  celý článek

Tváří Nákupů Ona Dnes je Jana Stryková
Nákupem psa z množírny napomáháte týrání zvířat, říká herečka Stryková

Diváci si ji zapamatovali jako zdravotní sestru ze seriálu, teď se jim herečka Jana Stryková představí v jiné roli – stala se moderátorkou pořadu o bydlení....  celý článek

(Ilustrační snímek)
Příběh Karolíny: Expřítel nevěří, že je konec. Pořád to na mě zkouší

S přítelem jsem vydržela dva roky a i to bylo až moc. Udělal si ze mě služku, pokladničku a hlídal mě na každém kroku. Pokoj od něj nemám ani po rozchodu,...  celý článek

Maďarský guláš z vepřového masa
Guláš nejen předvolební. Dejte si klasiku z hovězího či vepřového masa

Za několik dnů tu máme volby a s tímto obdobím býval už za dob Rakouska-Uherska spjatý zvyk podávat voličům předvolební guláš uvařený nebo aspoň podávaný...  celý článek

Kolorovaný snímek rakovinových buněk z elektronového mikroskopu
Osm raných příznaků rakoviny, které byste neměli ignorovat

U velkého počtu nemocných jsou některé nádory objeveny až v pokročilém stádiu. Včasně diagnostikovaná rakovina přitom významně zvyšuje šanci na vyléčení. Které...  celý článek

Další z rubriky

Christina Applegateová (Los Angeles, 27. července 2015)
Preventivně jsem si nechala odstranit vaječníky, přiznala Applegateová

Před devíti lety Christině Applegateové (45) diagnostikovali rakovinu prsu a herečka podstoupila oboustrannou mastektomii. Nyní prozradila, že nedávno si...  celý článek

Modelka Yasmin Le Bonová nafotila v padesáti letech kampaň na plavky.
Najednou mám prsa, břicho a boky, říká o stárnutí modelka Le Bonová

Britská kráska Yasmin Le Bonová (52) patřila v osmdesátých letech k nejžádanějším modelkám. Manželka frontmana kapely Duran Duran Simona Le Bona (58) si prý...  celý článek

Tváří Nákupů Ona Dnes je Jana Stryková
Nákupem psa z množírny napomáháte týrání zvířat, říká herečka Stryková

Diváci si ji zapamatovali jako zdravotní sestru ze seriálu, teď se jim herečka Jana Stryková představí v jiné roli – stala se moderátorkou pořadu o bydlení....  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Pleťový krém nebo sérum?
Pleťový krém nebo sérum?

Začátky v péči o pleť mohou být složité. O to více, nemáte-li v nabídce spousty kosmetických značek přehled a nevíte, ja... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.