Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Blog: S dětmi v Egyptě aneb ten náš žere písek

  11:56aktualizováno  11:56
"Ty si troufáš jet s dětmi k moři?" ptala se mne maminka stejně postiženého dítěte. "S autistickým dítětem do Egypta? To já bych nemohla." A hned dodala, že "ten náš žere písek".

První dojem při příletu do Egypta nebyl nic moc. | foto: Profimedia.cz

To by bylo opravdu nepříjemné, protože český turista se svým zhýčkaným trávicím systémem špatně snáší tamní stravu i vodu a požírání písku by mělo nepěkné následky.

Blog na víkend

Každý týden má jeden z vašich blogů šanci uspět jako Blog na víkend. Vydáme ho v košilce OnaDnes.cz a autorka dostane honorář 1000 Kč. Tento víkend zvítězila Jana Makovcová. Její blog najdete zde.

"Ten náš písek nežere," reagovala jsem bezstarostně, protože náš Jindřišek písek jen přesýpá, přehazuje, rozhazuje ve větru, sype si do vlasů, ale nežere.

Obavy jsem měla z docela jiných věcí. Jestli hotel, co jsme vybrali, nebude špinavý a obydlený hmyzem. Jestli bude fungovat klimatizace. Jestli mi zase nenaskočí úmorná sluneční vyrážka, kvůli které trávím volno nejraději hluboko v lesích. Jestli se nebudou všichni posmívat mému obtloustlému tělu v plavkách, kvůli kterému trávím také volno nejraději hluboko v lesích. Jestli tam nebude moc horko, takže se opravdu budu muset do těch plavek převléknout. Jestli nám na letišti neztratí zdravotní kočárek pro našeho staršího syna Ríšu. Jestli neskončíme s Ríšou v nemocnici.

Nenašli jsme před odjezdem pojišťovnu, která by byla ochotna našeho malého, ale těžkého epileptika na cestu do Egypta pojistit. "Epilepsie je ve výjimkách," vysvětlovala slečna u přepážky. "Na to vás nikdo nepojistí. Cestovní pojištění máte jen na to, když třeba stoupnete na ježka."

Tak jsme se báli, jestli neskončíme s Ríšou v egyptské nemocnici s těžkým epileptickým záchvatem a nebudeme muset lékaře přesvědčovat, že se jedná o těžkou alergickou reakci způsobenou šlápnutím na ježka, aby nám léčbu doma pojišťovna proplatila.

V neposlední řadě jsme se děsili smlouvání, protože nás nečekalo jen válení na pláži u moře v chráněném hotelovém komplexu, ale každodenní dojíždění za lékařkou pět kilometrů od hotelu taxíkem a tedy každodenní dohadovaní s taxikářem o cenu za svezení.

První dojem při příletu do Hurghady nebyl nic moc. Letěli jsme přes noc, byli jsme utahaní. Venku foukal silný vítr a na letišti byla obrovská fronta nejdřív na vízum, potom na razítko do pasu a pak na kufr. Všechny fronty jsme odestáli s unavenými a hladovými dětmi, protože jsme cestovali celou noc. I když jsme synův invalidní kočárek při odletu z Prahy odevzdali až úplně těsně před dveřmi letadla a navíc jsme s dítětem vybaveným průkazem invalidy nemuseli stát dlouhou frontu na odbavení, v Hurghadě žádné přednosti pro invalidy nejsou.

Z letadla jsme neodešli po plošině, sešli jsme s dětmi v náručí z přistavených schodů. Kočárek nám nedali hned po vystoupení z letadla, ani před tou obrovskou frontou na zakoupení víza a druhou stejně velkou pro razítko do pasu. Obě fronty nesl manžel unaveného a protivného dvacetikilového Ríšu v náručí, já jsem stejně těžkého, unaveného a brečícího Jindřiška nechala stát na nohách, protože bych ho tak dlouho nést nedokázala.

Kočárek jsme dostali až společně s ostatními zavazadly, ale při pohledu na letiště v Hurghadě, kde nebyly ani židle k sezení, jsme byli rádi, že jsme ho vůbec dostali. V tu chvíli jsem zapochybovala (a podle výrazu tváře mého manžela myslím, že i on), že naše cesta do Afriky se dvěma postiženými dětmi bylo správné rozhodnutí. Bylo šest ráno, vedro, děti brečely, my měli žízeň a chtělo se nám spát. A měli jsme tady strávit ještě tři týdny.

První dolarová bankovka odlétla z mé peněženky hned na letištní toaletě a další nepřestaly následovat po celou dobu našeho pobytu.

Hned u vozíků na kufry stál přičinlivý chlapík snědé pleti a vyžadoval zaplacení za půjčení vozíku. To manžela vytočilo a rozhodl se odtáhnout naše čtyři kufry k autobusu sám. Přitom měl v očích zoufalou otázku: "Co tady dělám?". Bylo ale jasné, že na odevzdávání bakšiše si bude muset zvyknout. A začal si zvykat hned po příjezdu do hotelu.

Do hotelu jsme autobusem dorazili za deset minut. V recepci byla příjemná klimatizace a pohodlná křesla k posezení. Na recepci byl na kartičce veliký nepříjemný nápis: Check-in 14:00.

Protože umíme oba trochu anglicky, hned jsme, přestože se nám z vedra začínaly vařit neurony v mozku, pochopili, že nás ubytují až ve 14:00. A bylo sedm ráno.

Navíc nás čekalo zásadní dohadování ve věci, v jakém pokoji budeme tři týdny bydlet.

"Dej mu pět dolarů," řekla jsem manželovi. Manžel dal recepčnímu pět dolarů a za chvilku se už běžel podívat na jeden hrozný pokoj, na druhý ještě horší. A ve třetím, už pěkném, jsme zalehli v deset hodin ke spánku.

Už ani nevíme, jestli některou ze služeb bychom dostali bez spropitného. Bakšiš dáváme u snídaně, u oběda, u večeře, za donesené pití, za ručníky na pláži, za kafe a šíšu při večerním posezení.

Největší umění je udržet si peněženku stále plnou drobných mincí na bakšiš a desetilibrovek na taxíky. Zásadně nemáme platit za taxík většími bankovkami, dost jistě prý nedostaneme peníze zpět.

Jízda taxíkem k lékařce stojí deset egyptských liber. Dle propočtu podle ceny za kilometr mu při platbě deseti liber stále ještě jízdu trochu přeplácíme a dáváme tak malý bakšiš. Naše první jízda však dopadla neslavně, protože taxikář, po vystoupení z auta, vyžadoval po manželovi padesát egyptských liber. Ten se s ním začal dohadovat, že cena je deset, nakonec mu odevzdal dvacet a v nedobré náladě se oba rozloučili. Že tohle budeme absolvovat každý den, kdy pojedeme k lékařce na injekce, optimismu nepřidávalo.

Jak jsme se následně dozvěděli od doktorky Augustinové, která žije v Egyptě už víc jak dvacet let, hlavní chyba, kterou jsme učinili, se jmenuje: "How much?" Když se taxikáře zeptáte, okamžitě pochopí, že nevíte, kolik by měla jízda stát. Když nevíte vy, taxikář to ví mnohem lépe a hned vydechne něco jako ten náš první taxikář: "Fifty". Padesát: pětkrát tolik.

Dlužno říct, že rada to byla dobrá, protože hned při cestě zpět jsme jinému taxikáři, už tentokrát bez How much, odevzdali deset liber, ten si je bez mrknutí oka dal do kapsy a odjel.

Jsme tady už týden a začínáme se cítit jako ostřílení cestovatelé. Každý den opouštíme zvláštní prostor "All inclusive hotelu" a odjíždíme k lékařce městem, které je plné písku a válejících se odpadků. V taxíku je vedro, taxametr jsem neviděla puštěný nikdy a dost pochybuju, že by některý vůbec fungoval. Sedačky jsou většinou potažené igelitem, aby se moc neponičily. Jezdí se bez pásu, bez sedaček, řidič může klidně vézt dítě na klíně. Předjíždí se zprava i zleva, může se jet pozpátku, v protisměru. Hodně se tady troubí a benzin stojí dvě egyptské libry za litr, což je v přepočtu asi šest českých korun. Voda stojí taky tolik. Voda je drahá, jsme v poušti.

Léčení u doktorky je brutální. První den byl ještě pohodový, to dostali každý jen jednu injekci do nohy. Řvali ohromně, to proto, že nevěděli, že horší je teprve čeká další den.

Na doporučení doktorky Evy jsme se pustili do léčby i s mladším synem Jindřiškem, i když původně jsme přijeli jen kvůli léčení Ríši. Byla přesvědčená, že ta léčba posune i našeho mladšího syna. Účinky léčby nás překvapily.

Návštěvy u doktorky Evy se dějí každý den v předem určenou hodinu. V ordinaci se zdržíme tak půl hodiny. Druhý den dostali kluci první injekce do uší. Je to několik vpichů do každého ucha a takové opíchání ušních boltců se děje každý druhý den.

Při píchání uší na dítěti leží dva lidé, dítě odchází z ordinace celé červené od neustávajícího pláče a z uší mu teče krev. Pláč naštěstí stejně jako odtok krve za chvíli ustane. Návštěvy u doktorky jsou zjevně pro děti velmi stresující a vyčerpávající. Ač jsme původně plánovali jet alespoň na jeden výlet, jsme natolik vyčerpaní, že se jen vrátíme do hotelu, odpoledne se pak koupeme v moři a to je všechno, čeho jsme schopni. Vedro je celý den i noc a nikdy neustává.

Je to náročné, ale velmi přínosné. Hned po prvním opichu si Jindra odpoledne sedl na balkon pokoje a začal žvatlat a žvatlat a už nepřestal. Asi po týdnu pobytu začal po mne opakovat básničku Letí včela, bum do čela.

Navíc už používá slovo "jdeme", když chce odejít z jídelny, protože ho to tam už nebaví, když chce odejít od doktorky z čekárny, nebo když mne chce zvednout ze židle, abych s ním v baru tančila na produkovanou hudbu.

Asi po třetím opichu uší mě začal večer v baru krmit buráky. Všiml si, že jsem si asi dva dala sama do pusy a pak je bral sám z misky, otvíral na mne pusu, aby mi naznačil, jak mám spolupracovat a poté mi do otevřené pusy vkládal buráky. Když ho to přestalo bavit, dával zase tátovi do pusy šlauch od vodní dýmky, aby táta rychle, často a hodně dělal dým.

U batolete by asi nikoho takové počínání nepřekvapilo, je to jen pozorování okolí a připojení se k činnosti. Ovšem autistické děti mají právě s tímto typem pozornosti problém, ne jinak náš čtyřletý syn.

Takže Jindra mne krmí buráky, tátovi dává kouřit vodní dýmku a v různých situacích používá slovo "jdeme" a vykládá básničku. Je vedro, a tak musím chodit po pláži v plavkách. Ale ono to vůbec nevadí, protože vedle důchodkyň, kterých je plný hotel, vypadám ještě obstojně.

A Jindra žere písek!

Jen ať si dá, když mu to tak prospívá.

Autor:






Nejčtenější

Sportovní moderátor ČT Vojtěch Bernatský s rodinou
Vojtěch Bernatský: Starat se o děti a hrát si s nimi je nejvíc

O povolání sportovního moderátora snil Vojtěch Bernatský už v první třídě, komentoval vymyšlené zápasy, zpíval, šaškoval. Sen si splnil už jako student, jen na...  celý článek

Vyzrálejší, chuťově výraznější až pikantnější sýry si nejlépe rozumí se...
Sýry pravé i falešné, kolik obsahují vápníku a s jakým vínem je párovat

Málokterá potravina je tak samozřejmou součástí českých ledniček a prostřených stolů. Sýry milujeme k snídani, obědu, svačině, večeři nebo třeba večer jen tak...  celý článek

Přírodní oleje jsou báječným kosmetickým pomocníkem. Pokud víme, jak nám mohou...
Jak se vyznat v pleťových olejích? Kokosový na tělo, měsíčkový na tvář

Oleje patří do kosmetické výbavy stejně neodmyslitelně jako třeba pleťové krémy, sprchové gely nebo líčidla. Nejen, že skvěle pomáhají například s odličováním,...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Od hltače po požitkáře. Osm typů jedlíků, aneb jsme to, co jíme?

Jídlo už dávno nemá jen funkci utišení hladu. Žijeme v době, kdy se z vaření stal módní trend. Jíst musíme všichni a stravování podle současných trendů patří k...  celý článek

Zpěvačka Paloma Faith na Britain Q Awards (Londýn, 18. října 2017)
Moje děti budou genderově neutrální, říká zpěvačka Paloma Faith

Loni v prosinci se britská zpěvačka Paloma Faith (36) poprvé stala maminkou. S francouzským partnerem Leymanem Lahcinem (30) by chtěla mít další potomky....  celý článek

Další z rubriky

ilustrační snímek
Někteří rodiče si stěžují pořád a na všechno, říkají učitelé

V posledních letech je patrná změna ve vztahu učitelů a rodičů. Učitelé si často stěžují na neustálé požadavky a někdy až agresivitu ze strany rodičů, kteří...  celý článek

ilustrační snímek
Poradna: Pořídili jsme synovi psa, ale rychle o něj ztratil zájem

Náš osmiletý syn na nás s manželkou strašně naléhal, abychom mu pořídili pejska. Sliboval, že se o něj bude starat, že s ním bude chodit na procházky, dávat mu...  celý článek

Ilustrační foto
Doma chce rodit stále víc žen. Doktoři varují před neúměrným rizikem

Není to ani týden, co záchranáři zasahovali u porodu na jižní Moravě, při kterém zemřel novorozenec. O den později vyjížděli k domácímu porodu znovu, tentokrát...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Novinky ve světě micelárek: dvoufázová voda, nebo micelární gel?
Novinky ve světě micelárek: dvoufázová voda, nebo micelární gel?

Před pár lety si všichni pořizovali micelární vodu, výrobci ale zašli ještě dál. Zázračné micely, které vážou všechny ne... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.