Poláková: Pohnul se vzduch a vešla Lucie, řekl mi Kodym po konkurzu

  0:13aktualizováno  0:13
Sklidila úspěch jako představitelka Kristýny Kočí v představení Blonďatá bestie a její klip Kráva vidělo na síti tři miliony lidí. K milionové hranici se blíží i její duet s Davidem Kollerem s názvem Sami. Jaká je Barbora Poláková herečka a proč získala hlavní roli v očekávaném muzikálu kapely Lucie?

Barbora Popláková: Mám nějak od mala pocit, že přece každý má rád Lucii, až to je přece jasný! | foto:  Jan Zátorský, MAFRA

Vizitka

  • Rodačka z Kolína (1983). Má dvě sestry.
  • Studovala Ekogymnásium v Poděbradech, posléze pražskou DAMU.
  • V deseti letech se stala členkou Divadelní školy Zdeňka Jecelína a později pohybového divadla Igdyž.
  • Po škole získala angažmá v Městských divadlech pražských, nyní je na volné noze a působí v Divadle Na Vinohradech, ve Švandově divadle, v A studiu Rubín, Viole, divadle Letí, divadle Aqualung. Velkou popularitu získala díky účinkování v divadelní hře Blonďatá bestie (A studio Rubín), v níž ztvárnila českou političku Kristýnu Kočí, a díky videoklipům Kráva a Sami, jejichž je autorkou či spoluautorkou a interpretkou.
  • Má na svém kontě řadu televizních ( Soukromé pasti, Okresní přebor, Základka, Nevinné lži) i filmových rolí (Definice lásky, František je děvkař, Svatá čtveřice). Je držitelkou ceny Jiřího Adamíry (cena za výrazné tvůrčí úspěchy dosahované během doby studia) a ceny Jana Kreczmara.
  • Hraje na klavír s učí se na bicí. Účastnila se v roce 2012 televizní taneční soutěže StarDance. Její láskou jsou snowboard, jóga, se kterou začala již v osmi letech, miluje hory a letos propadla i surfování na vlnách.
  • Žije s přítelem Tomášem Měcháčkem, hercem divadelní skupiny Nie, známým například z role promítače ve snímku Protektor.

Vůbec jsem to nečekala. Napadlo to prý Míšu Hořejší, scénografku a kostýmní výtvarnici chystaného muzikálu, se kterou jsme se potkaly v minulosti na jednom jediném představení v Rokoku, já tím spíš byla moc ráda, že si vzpomněla.

Neváhala jste, než jste na účast v konkurzu kývla?
Ono to bylo trochu složitější. V tu dobu, kdy mě programový šéf Karlínského divadla zval na konkurz, jsem měla před sebou natáčení filmu, sitcomu a seriálu, a tak jsem musela muzikál, ač mě to moc mrzelo, vzdát. Nakonec se ale stalo něco magického, během jednoho týdne se sitcom přesunul na září, kdy je zrovna třítýdenní pauza ve zkoušení Lucie, a všechno to najednou do sebe zapadlo.

Vy byste bývala obětovala "Lucii"?
I kdybych tisíckrát chtěla, nejde zrušit projekt, na který už jednou kývnete. Tedy asi jde, ale pro mě je dané slovo důležité, i když třeba nemám podepsanou smlouvu. Navíc tým onoho sitcomu "Marta a Věra" se pro mě rozhodl v dost rané fázi příprav, a Petr Kolečko tak vlastně píše roli Marty pro mě. A já nevím, co by mohlo být víc. To je prostě nejvíc.

Teď máte obě. Postava Lucie vám ale na tělo psána nebyla, jak jste se s ní na konkurzu poprala?
On už konkurz sám o sobě byl pro mě zápas. Třásla se mi kolena, byla jsem nervózní a nesebevědomá.

Proč?
Já nikdy nebyla na takovém konkurzu. Castingy filmové a seriálové znám, ale tam je méně lidí a člověk je víc napojen na režiséra a kameramana. A tady byl najednou velký distanc, deset metrů mezi porotou a člověkem. Ta situace se podobala přijímačkám na DAMU a já se cítila, jakoby mi bylo dvanáct. A celé se to zhoršovalo vědomím, že přede mnou mezi porotci sedí ti čtyři machři.

Čili vidím dobře obraz, že jste v tom až po uši, protože pánové z kapely Lucie jsou pro vás ikony a vy jejich velká fanynka?
Mám nějak od mala pocit, že přece každý má rád Lucii, to je přece jasný! Vždyť já si ani nepamatuju čas ve svém životě, kdy bych je nevnímala. Znám většinu jejich písniček nazpaměť a spoustu z nich mám spojenu s emotivními zážitky, kluky, trápením, láskou… Na koncerty jsem ale nechodila, protože jsem byla ještě moc malá a pamatuju si, že někdy kolem dvaceti jsem litovala, že jeden jediný, na kterém jsem byla, jsem nedokoukala, protože pršelo. Říkala jsem si tehdy, že jsem byla úplně pitomá, že už je teď nikdy neuvidím. O to víc se teď těším na jejich turné.

Čím vás kapela Lucie oslovila?
Texty jsou skvělé. Protože dneska sama píšu, vidím, jak jsou vychytané. Metaforické a řečené na rovinu zároveň, vzácně jednoduché a věci pojmenovávající. Navíc David má brutální dar dát té písničce něco, v čem tkví její kouzlo. Jsou pak uvěřitelné a opravdické. Je to borec.

Teď ale zřejmě budete ty samé texty zpívat vy, není to příliš svazující?
To je pravda, texty nejsou v muzikálu předělané proti originálu a já zpívám jejich dvě písničky sólově, jenže nevím, zda něco víc už můžu prozradit, tak raději ještě chvíli pomlčím. Je to pro mě velká zodpovědnost a zřejmě nejtěžší bude, až tam u těch zkoušek budou často ti všichni čtyři páni sedět.

To už přece seděli, na konkurzu. Nezvykla jste si?
No právě, to mi stačilo. Přišlo mi až nepatřičné, že já si vůbec dovolím zpívat jejich věci. Přede mnou muzikanti s dvacetiletou historii plnou narvaných hal a já se tady před nimi snažím prožívat písně, které jsou notoricky známé a vzácné právě osobitostí jejich podání.

Jak jste takovou směs studu a trémy převálcovala?
To já nevím. Možná jsem si vytvořila nějaké pouzdro, abych se uchránila, protože jsem prý vypadala drsně a sebevědomě. Uvnitř jsem byla ale úplně rozsypaná.

Nebyla by bývala záchrana vsadit na vaši osvědčenou komiku?
Osvědčenou komiku? To děkuji, to mi teď tedy krásně lichotíte. Ale ne. Když jsem si přečetla scénář, tak mi bylo jasné, že tam nepatří ani trocha komiky. Respektive, že na tom ta postava založená není. Je křehká, zraněná, temná, ale také dost drsná. Nevím, zda to bylo tím, že jsem se tak vžila do té postavy, ale Robert Kodym mi pak řekl, že když jsem vešla, pohnul se vzduch a vešla Lucie.

Tak to je velká poklona.
Ano, vyhrkly mi slzy. Ale její autor o tom neví.

Soudím správně, že se vám tedy slečna Lucie bude hrát dobře?
Tak to já vám neřeknu, na to se mě teď prosím neptejte.

Počkejte, vy nevíte, zda vám role sedne, když čtete scénář?
To nevíte, anebo já to nevím. Můžete s rolí sympatizovat, můžete se na ni těšit, ale může vás strašně překvapit. Já si tuhle pokoru držím před každou rolí. Kdybych si řekla, že tohle umím a jsem v tom dobrá, lekla bych se, že se rouhám. Každá postava je přece celý nový člověk, nový charakter, a proto je vždycky o novém hledání.

Jak zacházíte s rolí, zahrajete ji, anebo se jí musíte stát, žít jako ona?
To je těžká otázka. Já si musím vystavět celou strukturu člověka, kterého představuji. I když hraju negativní postavu, potřebuji pochopit její jednání a pohnutky a k tomu musím znát její minulost. A protože ve scénáři obvykle není, vymyslím si ji sama nebo společně s režisérem. Strašné dětství, zklamání s klukem či kamarádkou, cokoliv dosadím a vytvořím si tak historii jako důvod pro "své" chování.

Taková podrobná tvůrčí práce na postavě je pro vás typická?
Ano, nikdy jsem si to takhle neřekla, ale asi ano. Mám to tak vždycky. Jsem perfekcionalista. Když například zkouším nějaký výstup, který je o určité matematice gagu, dokážu se na tom zaseknout, dokud to není podle mých představ. Pak jedu ten úsek třeba pětadvacetkrát za sebou, jen aby vše vyšlo přesně. Možná jsem divná, ale jen tak je mnohem větší pravděpodobnost, že se diváci budou bavit. A to jsem pak šťastná.

Říkáte, že gag se dá propočítat, aby vyzněl vtipně?
Je to těžké vysvětlit a nerada bych vás nudila, ale představte si, že máte třeba nějakou větu a byla byste ráda, aby vyzněla na jevišti vtipně. Důležité je pak každé slovo, slovosled i melodie a nesmí tam být nic navíc. A zároveň musíte působit, že je to náhoda a že takovou větu říkáte poprvé.

A jde vám to evidentně dobře. Kde ve vás objevila komika?
Myslíte, že se to objeví? Já si myslím, že to je. Ale klidně se můžu plést.

Inu, hrajete od deseti let, tedy už tehdy vás potkávaly komické role?
V podstatě ano. Osobně ale nejraději hraju role tragikomické. Když s diváky prožijeme legraci nad nějakou situací, která pak zároveň zamrazí a je k pláči. Zkrátka jen komický povrch není úplně to, co mě dělá šťastnou, ráda hledám druhou vrstvu. Někdy i třetí, čtvrtou…

Očima autorky

Bylo příjemné setkat se a povídat si s Barborou, jíž se z nějakého důvodu nelíbí oslovení Bára. Působila na mě křehce, tak trochu jako poetická duše, která o věcech poctivě přemýšlí a dokáže v nich hledat krásu. Rozhodně nevnucuje své názory černobíle, ale spíš o nich nahlas uvažuje se všemi detaily pochodu mysli. Současně se ale nenechá přesvědčit o něčem, s čím jen maličko nesouhlasí. Nenudil mě pohled na ni, bavil mě její proud myšlenek, které se často rozutečou hodně do daleka a překvapila mě svou nečekanou drsnější podobou, kterou dává tušit, když mluví o jízdě na prkně na sněhu či na vlnách nebo o hraní na bicí.

To mluvíme naráz o smyslu herectví, poslání. Byla to maminka, kdo ve vás tuhle strunu rozehrál, když vás v Kolíně přihlásila do dramatického kroužku?
Ne, já jsem chtěla být herečkou od první třídy. A sice proto, abych si mohla vyzkoušet všechna povolání. Mamka mě ve všem vždy podporovala, tak mě přihlásila do dramaťáku a pak do divadelní školy v Kolíně, což byla ojedinělá věc, která dnes už bohužel neexistuje. Byly jsme jen jeden vrh dětí ve věku od deseti do patnácti let. Myslím, že nás to všechny hodně umělecky ovlivnilo. Paralelně jsem dělala ještě pohybové divadlo, kde byli starší lidé, tak kolem pětadvaceti let. Jejich humor byl specifický, blížil se třeba Monty Pythonům. A ti tenkrát nazkoušeli absolutně nadčasové představení světového formátu, se kterým byli pozvaní na různé evropské festivaly. Jedna herečka jim ale otěhotněla a oni dali nabídku mně. A tak jsem čas mezi svými čtrnácti a šestnácti roky strávila s nimi. Myslím, že z velmi specifického humoru, kterým tato vzácná partička lidí v čele s Davidem Dvořákem vládla, se poskládala velká část mého divadelního vkusu.

Škola šla stranou?
Ředitel gymnázia byl ke mně velmi shovívavý. Hodně jsem zameškala kvůli divadlu a nakonec mu to ještě zkomplikovala tím, že jsem v sedmnácti na tři měsíce zmizela do Londýna učit se anglicky. To už jsem v té škole skoro nebyla a dělala pak rozdílové zkoušky.

Vaši vás bez problémů pustili ještě nedospělou na zkušenou do světa?
Cukali se. Báli se. Ale taťka tehdy udělal skvělou věc. Řekl, že mi zaplatí školu jen na první měsíc a na zbytek si musím vydělat. To od něj byla veliká moudrost, protože já se vrátila za čtvrt roku a znala hodnotu peněz a vážila si toho, co pro nás, mě a mé dvě ségry, rodiče udělali.

Nebyl to takhle náhodou trochu punk, protože výdělky byly načerno?
Jak jinak. Dělala jsem za barem v jednom klubu a pak jsem taky uklízela domy a žehlila u starých londýnských dam, se kterými jsme si vždycky popovídaly nádhernou starou angličtinou. Nahlížela jsem do domácností, viděla, jak ti lidé žijí, sdílela kousek jejich života. Pro mě to bylo hodně inspirativní.

Kochala jste se novou zkušeností a nikdy jste nevyčetla vašim, že vás tam nechali bez zajištění?
Naopak! Užívala jsem si svobody. Navíc jsem mohla kdykoliv zavolat, že chci zpět, nebyla jsem ve vyhnanství. Ale já byla hrdá a chtěla to dokázat.

Kde se ve vás ta rozhodnost vzala v tak mladém věku?
Nemyslím si, že bych byla výjimka. To možná současná generace až jakoby neví co by. Toto je velké téma, nad kterým jsem mockrát přemýšlela. Možná, že to souvisí s revolucí, ačkoliv si ji já a moje generace nepamatujeme, fyzicky se nás dotkla, protože jsme už byli na světě. Takže v nás je ještě pokora z možnosti "smět cokoliv si budu přát" a zároveň už nezastrašená víra v to, že se to může vyplnit. Že minulý režim uměl báječně nepodporovat sebevědomí a kreativitu, prostě nějak víme. No, to je na delší debatu. Myslím, že to nejde takhle ve třech větách zobecnit. Je to jen úvaha.

Když jsme u těch společensko-politických témat, je vám v tomto směru nějaký aktivismus vlastní?
Ne. My už jsme těmto otázkám čelili s Davidem Kollerem, když jsme udělali písničku "Sami". Ale žádný náš aktivistický program to nebyl.

Co byl tedy motiv?
Tuhle píseň jsem zpívala na závěr představení v Rubínu (politický kabaret Blonďatá bestie II) a David se přišel podívat. Povídali jsme si, v tu dobu tady byly na pořadu dne zrovna kauzy Janoušek, Bárta, Bém, Kočí, Blanka a další, a tak vznikl spontánní nápad dotvořit v tomhle duchu moji skladbu. A David udělal refrén a aranže.

To ano, ale proč jste z té vlastní naštvanosti onen protestsong udělali a zveřejnili?
Abychom vyvolali debatu, což se nám podařilo. A možná přidali svým kouskem ruku k dílu? Ale žádná cílená angažovanost to od nás nebyla, není a ani ji neplánujeme.

Co ale plánujete společně, je vaše debutová deska. Bude Koller jejím producentem?
Ne, ne. Producentem bude Honza Muchow a moc se na tu práci těším. Nad deskou jsem přemýšlela hned po "Krávě". Přišlo hodně nabídek, ve kterých jsem se nevyznala. A tak můj kamarád zprostředkoval setkání s Davidem, jako s člověkem, který by mi mohl poradit. A on poradil. Řekl, ať to všechno odmítnu, začnu pracovat sama, postupně sbírám materiál a až ho budu mít dost, teprve přijdu s deskou. A ten čas nastal.

Ponese se deska v duchu "Krávy"?
V jakém duchu se ponese, je zatím ve vzduchu. Scházíme se s Honzou a ještě s textařem Petrem Kolečkem a debatujeme.

Muziku jste nestudovala, kariéru jste na ní zatím nestavěla, kdy vám vstoupila do života?
Jsem obklopena hudbou odmalička. To, že dokážu napsat píseň, složit k ní text a produkovat ji, jsem ale zjistila až díky Sandře Novákové a jejímu Barování. Volala, ať přijdu a něco zazpívám. A já si říkala, že se mi nechce zpívat nějaký cover od někoho, že raději něco složím. A tak vznikla Kráva. Vlastně ještě před ní písničky Pas a Udavačka.

Až na Barování jste poprvé zpívala před lidmi?
Ano, a v první řadě seděli pánové Gott a Hanzlík. Není to klika, že zrovna tihle dva se sešli, když jsem zpívala poprvé? Jak jinak, zase jsem se hrozně bála. Ovšem ale také to prý nebylo vidět. Já asi vypadám jako drsoň, přitom se uvnitř třesu jako malé dítě.

To jste si vybrala, Báro, věru těžké povolání. Nepodařilo se vám vlastní nedůvěru za ty roky alespoň trochu odbourat?
To je pokaždé jiné. Ale ze zpívání mám velký respekt. Už proto, že nemám patřičnou hudební školu a jdu do prostředí, kde na mě můžou být zpěvačky naštvané, že jim fušuju do řemesla. Plivla jsem si jednou do mikrofonu a vidělo to tři miliony lidí, jak říká David. A to se nemusí líbit.

A změnilo by to něco na vašich touhách, kdyby se to zasloužilejším kolegyním nelíbilo?
Ne, to ne. Filmy taky točí spousta lidí, kteří na to nemají dostatečné vzdělání, a já je nesoudím. Ať rozhodne práce a ne škola. Já se ze své práce těším a jsem za ni šťastná.

Příští rok vám bude třicet, ještě nepřemýšlíte o rodině?
Je přede mnou ještě spousta věcí a práce, takže na děti moc nepomýšlím. Užívám toho, co přichází. Ničemu se ale nebráním. Až to přijde, tak to přijde.

Kým je pro vás váš přítel?
Neznám tak skvělého kluka, jako je Tomáš. Má procestovaný celý svět s divadlem Nie, mluví plynně čtyřmi jazyky, je bystrý, chytrý, vtipný, vede svůj ročník na DAMU, točí, produkuje, režíruje. Je opravdu výjimečný. A vidí mě. Vidí, kdo jsem.

Je pro vás autoritou?
Autoritou ve smyslu obdivu ano, určitě ne ve smyslu, že bych se ho bála. Já musím svého partnera ctít za to, co umí, co ví a jak se chová k lidem. Galantnost, umění všechno v klidu a míru vyřešit, to je pro mě víc, než když nějaký týpek vytáhne rukávy a chce se prát.

Nemáte ráda ve vztahu temperament?
Jak kdy, ale nejsem hádavý typ. Když se rýsuje problém, tak raději souhlasím, než bych si vybojovávala svou pravdu. I když, vlastně se k tomu pak asi vrátím, vrtá mi to v hlavě a nedá mi to a znovu a znovu to téma vytahuju. A to není nic příjemného. Bude to tím, že mám spravedlnost v krvi. Jsem Váha s ascendentem v Panně.

A to je dobře, nebo špatně?
Těžko říct, znám to jen takhle. Někdy je to hodně svazující a raději bych některé věci hodila za hlavu. Jsem hodně citlivá, všechno prožívám. Nedávno mi jeden zahraniční producent na festivalu evropské debutové tvorby, kde jsem byla v porotě, řekl, že jsem jako otevřená kniha a dávám se číst úplně každému a vyčerpává mě to. Reagoval tak na moji dvouhodinovou debatu s americkým režisérem, kterému jsme cenu nedali, on se vyptával na mé názory a já mu chtěla na všechno odpovědět. Měla bych si prý začít vybírat, komu dám tu knihu přečíst. Možná měl pravdu, chystám se o tom začít přemýšlet.

Autor: pro iDNES.cz



Nejčtenější

Trhám si vlasy a ochlupení, protože mi to dělá dobře, říká nemocná žena

Sara si říká Miss Swirl a propaguje svůj příběh, aby dodala odvahu a sebevědomí...

Osmadvacetiletá Sara Meucii z Itálie trpí poruchou zvanou trichotilománie. Kvůli ní si neustále vytrhává vlasy a...

Kvůli extrémní chuti k jídlu váží roční holčička čtyřiadvacet kilo

Chahat Kumarová váží stejně jako desetileté dítě. A to jí ještě není ani rok a...

Chahat Kumarová z Indie váží v pouhých šestnácti měsících neuvěřitelných čtyřiadvacet kilogramů. Rodiče stále netuší,...



Říkali, že je na ni moc starý. Ona se s ním rozhodla mít dítě

U porodu byli Karolíně oporou sestra Kristýna a partner Petr.

Rodina byla proti, cizí lidé je pomlouvali, ale jim bylo jedno, že je mezi nimi šestnáctiletý věkový rozdíl. Seriál...

OBRAZEM: Třiašedesátiletá žena chtěla vypadat na pětadvacet. Povedlo se?

Jekaterina Tereškovič Gauguin Solntcev

Manželka ruského moderátora Gauguina Solnceva by mohla být jeho matkou. Dělí je od sebe šestadvacet let....

Po kritice ve StarDance se mi nechtělo na trénink, říká Veronika Arichteva

Veronika Arichteva a Michal Necpál

Videa vtipné trojice zná asi každý. Momentálně však život jedné z protagonistek Veroniky Arichtevy ovládly tréninky na...

Další z rubriky

Věra Špinarová: První lidovky mě učil dědeček

Zpěvačka Věra Špinarová

Jestli si někdo zasloužil oslovení "paní zpěvačka", pak to byla Věra Špinarová. Kvůli výjimečnému hlasu, který jí byl...

První dáma Svobodová přišla o syna, podpořila vznik SOS dětských vesniček

První dáma Svobodová: žena generála, kterou nezlomili

Bylo to poprvé od časů Hany Benešové, co byla první dáma opět oblíbená u obyvatel Československa. Manželka generála...

Ráda šokuji, připouští Eva Decastelo, moderátorka proměn čtenářek

Z Evy Decastelo je zrzka

Proměňovali jsme v pořadu New Look čtenářky, které si to přály z nejrůznějších důvodů, ať už na podobné zkrášlování...



Najdete na iDNES.cz