Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Dělat bubu umí každý tydýt, říká Bára Nesvadbová po 16 letech šéfování

  0:23aktualizováno  0:23
Sedmnáct let na postu šéfredaktorky prestižního dámského časopisu, na kontě několik knižních bestsellerů. Ona sama svou kariérou ani světským bohatstvím nežije. Musela se potkat tváří tvář s lidským utrpením, aby se jejím životním programem stala povinnost naopak nežít pro sebe.

Spisovatelka Bára Nesvadbová | foto:  Michal Šula, MAFRA

Jak vznikl projekt kavárny Mezi řádky, kde pracují mentálně handicapovaní lidé, a kde jsme se sešly?
Je to už dávno. Když umřel tatínek, hledala jsem cestu, jak přežít. Byla samozřejmě možnost upít se, já ale měla to štěstí, že za mnou přišel můj veliký kamarád Jakub Knězů, seznámil mě se svým tehdy začínajícím projektem Etincelle (neziskovky, podporující lidi s lehkým mentálním či kombinovaným postižením - pozn. red.), do kterého jsem se v rámci dobrovolnictví zapojila. Kuba mě naučil, že dát těmto lidem práci, je mnohem víc, než když jim člověk koupí přeneseně třeba vozík. Tak jsme začali vymýšlet různé projekty, mimo jiné právě i ty literární kavárničky. Už jich máme sedm a rozvíjíme další. Provozujeme na Kladně mandl nebo farmu a všude tam zaměstnáváme mentálně handicapované spoluobčany.

Fotogalerie

V ničem nevidíte riziko při práci s lidmi mentálně postiženými?
Vůbec. Jak bych mohla? Leda snad, že člověk sám nazře, jak moc je často, a zcela zbytečně, negativní.

Čili zrcadlo, které nastavují lidé, jež jsou společností v lepším případě přehlíženi, v horším opovrhováni?
Ano. Ale nejsou tak nahlíženi vždy a jistě ne každým. Třeba já sama se od nich jen učím. Jsem dítě dvou psychiatrů, od raného dětství jsem u nás doma potkávala lidi s maniodepresemi, schizofrenií či depresemi. Tudíž pro mě je norma cokoli. Nemám absolutně žádné předsudky v rámci rasy, náboženství ani věku. A už vůbec ne vůči handicapu.

Proč jste kdesi řekla, že podpora handicapovaných je pro vás jakýsi životní odpustek?
To byla sranda. Asi mám až příliš často černý humor, což by člověk pro média zřejmě mít neměl. Ale je fakt, že jsem do určité doby nad vlastní zodpovědností velice málo přemýšlela. Možná je za tím luxus mládí. Ale možná, kdyby si člověk odmalička lámal hlavu tím, proč je na světě, co může změnit a jak může pomoci, nejen že by žádné další dítě nezplodil, ale on by nejspíš radši tiše zašel hlady. Dospívala jsem nepolíbená konečností života, natož zasažena nějakou přímou konfrontací s utrpením jako takovým.

Barbara Nesvadbová

  • Narodila se v lednu 1975 v Praze a jako jedináček vyrůstala v lékařské rodině. Oba rodiče byli psychiatři. Otec, Josef Nesvadba, který v roce 2005 zemřel, byl známější jako autor vědecko-fantastické literatury.
  • Po gymnáziu absolvovala obor žurnalistiky a masové komunikace na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Psala povídky pro tituly Lidové noviny, Playboy, Cosmopolitan a Esquire, působila jako šéfredaktorka časopisů Xantypa, Playboy a sedmnáct let pak stála v čele redakce ženského módního magazínu Harper´s Bazaar.
  • Již na škole začíná spolupracovat s vydavatelkou Romanou Přidalovou. V  roce 2005 napsala svou první knihu, povídkami inspirovaný titul Řízkaři. Za dva roky vydává svůj první bestseller román Bestiář, který se stal předlohou stejnojmenného filmu. Druhým zfilmovaným titulem byl román Pohádkář v roce 2014. Do dnešního dne má na svém kontě dvanáct na vrcholu prodejnosti se držících knižních titulů, včetně dvou dětských.
  • V současnosti vychází začátkem září její nová kniha o módě s názvem Síla stylu, v říjnu pal kniha novel a další Diář Báry Nesvadbové tentokrát s akcentací násilí na ženách a otázkami jejich rovnoprávnosti.
  • Začíná psát své sloupky pro magazín Vogue. A připravuje v září start svého ryze ženského divadla.
  • Velmi činorodá je v oblasti charity. Je členkou správní rady občanského sdružení Etincelle a Startujeme.cz, které se věnují zaměstnávání mentálně handicapovaných lidí. V této souvislosti realizuje koncept kaváren Mezi řádky a Bez konce a podporuje domov Zahrada v Kladně. Aktivně se účastní  podpory dalších mnoha projektů (např. Debra, Dobrý Anděl). Je patronkou UNICEF pro ženské otázky a založila vlastní nadační fond Be Charity.
  • Charitativní podtext má i její návrhářská činnost. Aktuálně připravuje do prodeje další kolekci šatů pro Bobloo a současně v rámci oslav 100 výročí vzniku republiky i kolekci klobouků pro Tonak.
  • Od roku 2001 do 2003 trvalo její manželství s ex ministrem Karlem Březinou, s nímž má patnáctiletou dceru Bibianu. 

To odchod táty vás přiměl o hloubce života přemýšlet?
Umíral dědeček, tatínek, pak babička… Do toho jsem se rozváděla. Byla to taková etapa…Jak to říct? Nebyla prostě dobrá. A já si z ní odnesla absolutní povinnost nežít pro sebe. Od té doby mám tenhle program a ten je pro můj vlastní život nejdůležitější. A snad se ho daří i nějak naplňovat.

I přesto, že jsou lidé dnes téměř alergičtí na slovo charita?
To sice máte pravdu, ale ony se zaměňují dvě věci. A ta jedna druhé kazí jméno. Existuje jedna podoba charity, čistá filantropie, kam patří i náš nadační fond Be charity, který funguje na principu dobrovolnictví a příspěvků. To znamená, že kupříkladu my, jakožto představenstvo, se skládáme na provoz fondu i na plat člověka, který se nám stará o administrativu. A náš právník zase pracuje úplně zadarmo. Každý dá, co může, co umí. Podnikatel část zisku, já autorský honorář. V životě by nikoho z nás nenapadlo, nechat proplácet benzín nebo kafe. Takovou činnost vnímám jako čistou charitu. Na straně druhé existuje spousta fondů, které jsou práce pro dobro. Placená práce. Jistě se vždy musí dělit, kolik peněz jde na organizaci a kolik potřebným. Ale už to není filantropie. Je to práce s dobrým úmyslem, podtextem a záměrem. A právě pro tento rozpor, si myslím, dostávají neziskovky a charita v Čechách na frak. A ono by stačilo, kdyby se to jen dobře pojmenovalo, aby každý věděl, nač dává peníze.

Musí být člověk bohatý, aby mohl být správným filantropem?
Musí chtít. Já přece nejsem bohatá. Respektive záleží, jak to člověk vnímá. Jistě jsem bohatá v rámci lásky, která mne obklopuje. A to nesmírně. Za což jsem velmi vděčna. Snad umím vracet zpět. Nicméně největším darem, který můžeme dát je přece náš vlastní čas. Ne peníze.

Jak vnímáte bohatství vy?
Prošla jsem si etapou, kdy mne bavily drahé kabelky, jako každá žena mám prostě ráda šaty, které dobře sedí. Ale nejsem křeček, ani mamonář. Jsem naučená od našich, že hodnota je vzdělání a vědění. Poznání. Jistě ne peníze. Mnohokrát se mi i po vysoké škole stalo, že jsem jela autem s téměř prázdnou nádrží a na účtu měla jen pár korun. A možná, že jsem občas i lehce nezodpovědná, ale já mám zkrátka pocit, že vždycky nějak bude.

Kde se tenhle váš osvobozující pocit bere?
Paradoxně mě zachraňují mé knihy - i když nejsem spisovatel povoláním, je to pro mě nejdůležitější příjem. Vždycky nějak zafungují, za což znovu a znovu děkuji tam nahoru tátovi za trochu talentu, který mi vtiskl. Tu se nějaká povídka přetiskne do Německa, tu do Švýcarska, nebo přijde dobrá zpráva z agentury na ochranu autorských práv. Prostě moje kočky na konzervy vždycky nějak mají. Je to s podivem, ale moje první knížka Řízkaři, kterou jsem napsala před dvaceti lety, je stále v knihkupectvích na pultech a třeba v zoo potkávám takřka vrstevnice mé dcery, které ji mají v batohu.

Víte, zač takovému úspěchu u čtenářů vděčíte?
Nevím. Možná upřímnosti. Vlastní pravdivosti? Pro mě je psaní láska. Nikdy není vypočítané. Nepřemýšlím nad tím, pro koho píšu a jak, tak, jako jsem přemýšlela coby šéfredaktorka nad časopisem. Asi jsem v psaní knížek absolutně poctivá, věrná příběhu.

Kde se vzal impuls k prvním řádkům?
Jako každý občasný klaun jsem stydlivá a nenapadlo by mě někam do vydavatelství posílat své rukopisy. Protože jsem ale psala fejetony pro Cosmopolitan, pak se přidaly Lidové noviny a Playboy, vybrala si mě nakladatelka Romana Přidalová a jednou mi zavolala, že z těch fejetonů chce vydat knihu. Tak jsem je pospojovala jedním konkrétním jménem a bylo.

Stejně prostý byl i moment, kdy se narodil váš první román Pohádkář?
Ten byl srandovní. To už jsem volala Romaně já, že mám rukopis, a že to bude asi jen novelka, a že k tomu ještě něco přidáme. Poslala jsem jí ho tedy s tím, že uvidíme, co to hodí. Nu, a hodilo to 260 stránek. Aha. A Romana skákala radostí, že to bude román. Ono už to slovo „román“ si zaslouží úctu, ne? Přijde mi neskutečné, že tak spletený a zrychlený tvor, jako jsem já, mohl napsat něco, čemu se tak říká. (smích)

Za jak dlouho jste svůj první bestseller napsala?
Za měsíc. Tehdy jsem psala v noci, po práci, a myslela si, že moje energie je nevyčerpatelná. Dneska se musím smát. Teď se mi stává, že usínám s dcerou už kolem půl jedenácté. To až aktuálně po odchodu z Harpers Bazaaru, mám volnou hlavu, a když si sednu, jsem zase schopná za čtyři hodiny napsat povídku. Je to návrat ke staré dobré lásce.

Je pro vás dobře, že jste po bezmála dvaceti letech skončila ve vedení redakce ženského magazínu, který jste v Čechách spoluvytvořila?
Strašně dobře. Měla jsem to v hlavě takřka dva roky, jen jsem nenašla odvahu. Co mi ale nesmírně chybí, jsou moji lidé, kolektiv, který se dal v redakci dohromady. Je to bez patosu moje druhá rodina. A protože i oni do jednoho také odešli, mám nutkavý pocit, že je musím nějak zaměstnat kolem sebe, abychom se neztratili v běhu času. Naše vzájemná blízkost je pro mne nesmírně vzácná a důležitá.

Jste pro své lidi někdo jako dobrá máma?
Máma je divné přirovnání. To je naše Pavlínka (redaktorka a manželka Jana Saudka), ta má tři děti a jistě vyšší mateřský instinkt. Ale obrovskou sounáležitost a zodpovědnost po šestnácti letech samozřejmě cítím a mám. A vůbec se za to nestydím. Není přece umění mít velké konsorcium, píchačky a dělat bububu. To umí každý tydýt. Mít dobrý kolektiv je o přátelství. Je důležité, aby se lidé cítili dobře, a aby do práce chodili jako domů.

Takže ten domov své druhé rodině teď vybudujete jinde?
Snažím se. Nové začátky jsou přece nejzábavnější. Když jsme stavěli s Antonínem Herbeckem časopis, bylo to, jako pěstovat si miminko. Když začínáte něco s někým, kdo vás baví, inspiruje a ještě je k tomu třeba chytřejší než vy, je to jízda. A my si teď takhle právě s Pavlínkou Saudkovou stavíme divadlo. Je to těžké, ale učíme se.

Cítíte potřebu vyjadřovat se jinou formou slova?
Tak tak. Bude to ryze ženské, publicistické divadlo, které tu, myslím, chybí. Ucelený program začne v lednu příštího roku, až coby dramaturgyně s Pavlínkou a ještě s investorkou Kateřinou Duškovou, která je třetí spoluzakladatelkou, vybereme hostující soubory. Fungovat ale začneme už 11. září koncertem Lenky Nové a u šansonů se pak potkáme každý měsíc. Chystáme stand upy českých hereček, talk show a adaptace knih českých autorek.

Je možné, že si prý v rámci nových začátků toužíte dodělat doktorát?
Na tu myšlenku mne zhruba před rokem přivedl Vladimír Michálek, který nedávno dostudovat psychologii a prostě vybočil z kolejí režírování filmů. On mi neustále tvrdil, že nesmím nikomu dovolit, aby mi stagnovala hlava. Což má pravdu.

Nikdy dřív jste o vyšším akademickém titulu nepřemýšlela?
Já mám sice magisterský titul, ale to není nic. Já končila vysokou školu ve vysokém stupni těhotenství a pak jsem se záhy začala rozvádět. Bydlela jsem ve svém bývalém dětském pokojíčku u našich s miminkem a obřím psem a i auto jsem měla zapůjčené takzvaně na ksicht. Takže tenkrát na doktorát opravdu nebyla vhodná chvíle.

Jaké to bylo období?
Strašné. Teda, hloupost, strašné jen na první pohled. Na druhou stranu bylo vyvážené jednou zásadní věcí. Totiž ať se děje cokoli, tak štěstí z toho, že máte malé dítě vedle sebe, všechen bol vynahradí.

Myslím, že nějakou intuicí vládnete. Že by vás nechala ve štychu ve výběru vašeho manžela, někdejšího ministra Karla Březiny, jehož záliba v ženách byla veřejným tajemstvím?
Od 23 let jsem strašně moc chtěla dítě a byla jsem přesvědčená, že dítě má mít tátu. A Karel byl ochoten ho se mnou mít.

Dáváte vinu sobě?
To je těžké. Nehledala bych vinu. Za každý rozchod, či rozvod mohou přeci oba. Navždy budu vděčna za Bi. Kdyby nebylo Karla, neměla bych ji. A ač jsem ani jeden den svého života nelitovala rozvodu, je mi na druhou stranu líto, že jsem nevytvořila kompaktní rodinnou jednotku, a že nemám víc dětí. Stále věřím na manželství a rodinu jako základ společnosti.

Hledáte takový přístav v životě?
Já nehledám. To je takřka až životní filosofie: nehledat, nechtít, nelpět. Ale je jistě fajn, mít parťáka pro život, přítele.

Teď se v tom ztrácím, věříte v něco, co nehledáte. Co vám tedy teď chybí?
Právě v tomto přítomném okamžiku zcela nic. Ale zítra to jistě může být úplně jinak. (smích) Teď právě koexistuji se svým dlouholetým partnerem. Máme takový on/off vztah. Někteří naši blízcí se dost podivují, že na sebe nežárlíme. Jenže, my spolu občas rok, dva, tři jsme a pak zas nejsme a pak zas ano. No a takhle to běží asi deset let.

Vy skutečně nemáte na nic normy. Jak moc vás pro život vybavili vaši rodiče, oba psychiatři, volnomyšlenkářští to lidé?
To je otázka na analýzu. To máte jako s velikou láskou. Někdy si říkáte, že vás tolik miloval, až ho za to proklínáte. A jindy děkujete, že vás tolik miloval, protože vám to dalo křídla. Záleží asi na té které osobní, životní situaci.

Byla to jiná výbava než výbava vašich vrstevníků?
To jistě. Taky jsem v raném dětství neměla žádné kamarády. Ani jsem nejezdila na tábory. Milovala jsem své rodiče a čas jsem trávila s nimi. Jako blízké jsem brala lidi, kterým bylo padesát.

Mám v tom hledat nějakou dramatickou, životní výhybku směrem mimo proud?
Kdepak. Necítila jsem se vyčleněna. Všechno si to pak posedalo. Naši byli hodně otevření. U nás doma pak v mé pubertě bývaly ty největší večírky. Přicházelo se tam o panenství a tatínkovi se kradl tvrdý alkohol a prezervativy. On pak vždy jen zkontroloval škody a se stoickým klidem třeba pravil, že Caligula není dobrým začátkem pro čtrnáctileté chlapce…

Očima autorky

Je trochu jako divoká voda. Vtrhne někam, zpřehází kladné a záporné náboje, nechá ve vzduchu mikročástice bůhvíjakého, ale životadárného elixíru a přežene se.  A je s ní radost si povídat.  A to myslím doslova. Jednak nešetří úsměvem, a pak mají načatá témata obvykle zajímavá rozuzlení. To, že čekám na odpověď bez jakýchkoliv svých předpokladů, se mi stává v dobrém rozhovoru, ale to, že si musím samu odpověď dvakrát v hlavě obrátit, abych se ujistila, že ji tak skutečně řekla, už málokdy. Těžko cokoliv očekávat. O to větší pak probouzí zvědavost. 

Vím, že jste tátu milovala. Co pro vás znamenal?
Víte, člověk si spoustu věcí uvědomuje až ex post. Teprve jak stárnete, potkáváte různé muže a hledáte si partnera, si najednou všimnete, jak moc vás táta nasměroval. Ale co si pamatuji z dětství zcela jasně, tak to byla jeho absolutní láska vůči mně. A na druhou stranu i jeho fyzická nepřítomnost. Psal, a třeba půl týdne se mnou a mámou nebyl. Proto si myslím, že jsem si navykla fungovat ve vzorci matka - dcera.

Ženským světem se obklopujete. Když vám někdo řekne, že jste feministka, co odpovíte?
Řeknu ano. V pozitivním duchu. Kdyby se místo slova feminismus, říkalo rovnoprávnost, nemá spousta lidí pocit, že jsme čarodějnice, které nemají rády muže. Vždyť třeba v Dánsku je feminista každý. Je to věc partnerství. Pro obě pohlaví stejná práva, stejné povinnosti. Ve všech oblastech života.

No dobře, ale je to pokaždé skutečně dobře?
Nevím. To nám odpoví budoucnost. Třeba je to opravdu konec rodiny jako takové. Můj dědeček chodil do práce a přinášel peníze, zatímco babička seděla doma a vychovávala dvě dcery. Muž nejen že zásoboval rodinu penězi, ale ještě jí dával společenský rozměr, protože on byl tou cestou ven z domácnosti. Byli to jeho přátelé, kam se chodilo, byla to jeho zájmová činnost,…Třeba jedině tak může rodina fungovat. Třeba nemůže fungovat na principu, že jsme parťáci a máme stejné povinnosti. To zatím nikdo neví. Je to pokus. Ale je nespravedlivé, když je pokus nevyrovnaný. Což v současné chvíli je.

Jak to myslíte?
Nemluvě o rozdílech v platových podmínkách, dám vám příklad. Ženy odrodí, zůstanou doma s dítětem, přijdou o kus svého kariérního postupu, a pak jim soudy nařídí střídavou péči. Kdyby chodili i muži na stejnou rodičovskou dovolenou, nejen, že získají obrovský benefit v čase, stráveném s vlastním dítětem, ale pak je jasné právo pro střídavou výchovu. A to říkám s vědomím toho, že mi toto moderní uspořádání přijde až strašidelné. Myslím, že nelze mít dva domovy, jenže jak to jinak udělat, aby dítě mělo oba rodiče…

Vás toto téma skutečně hodné pálí, že ano?
Je mi protivné jakkoliv moralizovat a jistě na to nemám právo, ale myslím, že nám ve zrychleném přijímaní prožitků strašně moc chybí víra, bazální hodnoty a vážně ono nezpochybnitelné desatero. Je lehké neustále dokola zkoušet nové modely čehokoliv, soužití, uspořádání, esoteriky, jídelníčku, komplexu uvědomění, politických mixů, jenže ona extrémní svoboda velice lehce může přerůst v obrovskou tragédii.

V otázce rovnoprávnosti žen se angažujete v rámci Cen SDGs (Cíle udržitelného rozvoje). Chápu, že v tom vidíte smysl, ale upřímně, vidíte posun?
Soudě podle toho, co vidím, když jezdím s přednáškami po vysokých školách a gymnáziích, myslím, že konkrétně naše generace je ginsbergovsky ztracená. Ale už lidé, kterým je dnes 35, to mají úplně jinak. A ještě jinak to mají ti patnáctiletí. Například moje šestnáctiletá dcera už vůbec neuznává gender. Jedním dechem ale znova opakuji, že sama nevím, zda je to správná cesta pro budoucnost.

Mezi mužem a ženou jsou podle mne jasné rozdíly, které se nedají odpárat, natož je pak vyrovnat. A to nemluvím jen o fyzičnu. Vnímáte je?
Mám pocit, že v rámci pracovních příležitostí a rodičovských povinností je vnímám jako možné k rozdělení padesát na padesát, ale když mám být zamilovaná, tak do někoho, ke komu budu vzhlížet. Takřka každá žena prostě potřebuje svého Higginse. Jinak to nebude fungovat.

Má to být soudobý paradox?
Asi ano, U mých rodičů to bylo to samé. Napadlo by vás, že lékařka, která šéfuje psychiatrickému oddělení, se bude přizpůsobovat tlustému spisovateli?

Pokud to dělala ráda…
Ona ho milovala. Nevím, možná s tím měla trochu problém, ale tak to bylo dané. Všechno se dělo podle geniálního Nesvadby.

Pokud to skutečně je soudobý paradox, co s tím?
To nevím. Možná budou budoucí ženy jiné, třeba budou mít jiné tatínky…(smích)

Autor: pro iDNES.cz



Nejčtenější

Co s vámi udělala? řvala po Výměně Kristýna na své děti a opustila je

Kristýna žije s přítelem Filipem a společně vychovávají její dvě děti.

O své minulosti Kristýna (23) z Výměny manželek mluvila málo. A když už, tak jen mezi řečí. „Až teď jsem si uvědomila,...

Děti rozeznám, i když brečí, říká maminka čtyřčat

Chvilka klidu je pro maminku čtyřčat opravdu vzácná.

Svému synovi chtěli pořídit sourozence, ale příroda tomu chtěla jinak. Místo jednoho má tříletý Vojta hned tři sestry a...



Švédka chce být rekordmankou a touží po největším pozadí na světě

Natasha Crownová chce být zapsána v knize rekordů jako žena s největším pozadím...

Natasha Crownová (24) se považuje za modelku. Podle svých vlastních slov je stejně pohledná jako její hubenější...

Žena věří, že je opravdovou elfkou a pochází z jiného světa

Takto se Kimberel Eventide obléká běžně.

Šestatřicetiletá Kimberel Eventide z Illinois věří, že je elfkou a má na světě zvláštní poslání. Rozdává totiž lidem...

Devadesátkový trend znovu na scéně. Čtyři tipy, jak nosit džíny do pasu

Jak nosit džíny čtyřikrát jinak?

Džíny patří k základním kouskům šatníku. Stačí jen najít střih, který si bude rozumět s naším typem postavy, a máme...

Další z rubriky

Švédka chce být rekordmankou a touží po největším pozadí na světě

Natasha Crownová chce být zapsána v knize rekordů jako žena s největším pozadím...

Natasha Crownová (24) se považuje za modelku. Podle svých vlastních slov je stejně pohledná jako její hubenější...

Žena věří, že je opravdovou elfkou a pochází z jiného světa

Takto se Kimberel Eventide obléká běžně.

Šestatřicetiletá Kimberel Eventide z Illinois věří, že je elfkou a má na světě zvláštní poslání. Rozdává totiž lidem...

VIDEO: Těžký osud Charlotty Masarykové. Úmrtí dětí i vážná nemoc

Prezident Tomáš Garrigue Masaryk s manželkou Charlottou.

Před 100 lety se Charlotta Masaryková stala první dámou Československa. Kvůli vážnému zdravotnímu stavu, na němž se...

Vhodná alternativa mateřského mléka existuje!
Vhodná alternativa mateřského mléka existuje!

To, že je kojení přínosné pro dítě i pro matku, a to jak z krátkodobého, tak i z dlouhodobého hlediska, je všeobecně známé. Kojení dětí je proto doporučováno až do šesti měsíců jejich věku. Bohužel však méně něž 17 % žen ve Velké Británii dokáže po celou tuto dobu pouze kojit, aniž by muselo dítě přikrmovat. A právě v těchto situacích je nutné najít adekvátní alternativu.



Najdete na iDNES.cz