Když vám někdo chce zatelefonovat, tak ho může zaskočit, že místo vyzváněcího tónu se ve sluchátku ozve kvičení a chrochtání.
Občas zapomínám, že to mám takhle nastavené. A občas se mi někdo přizná, že se hrozně lekl, co to na něj vyjeklo. Je to jeden z našich rodinných fórků.
Věřím. Když jsem v minulosti párkrát volal vašemu tátovi Petrovi, ozvalo se v telefonu totéž.
Už nevím, jak k tomu přišel on, ale má to v telefonu už dlouho. Od něj to převzala sestra Emča a od ní jsem si to stáhla já. Emča si to už ale zrušila. Studuje produkci, a jak si nabírá čím dál víc pracovních kontaktů, asi to nepůsobilo příliš seriózně.
Tátu kopírujete i v tom, že studujete na DAMU alternativní divadlo. Tedy stejný obor.
Ale oba jsme k tomu přišli trochu jinak. Táta, jak mi to vyprávěl, herectví původně moc dělat nechtěl a ani na loutkářský obor ho málem nevzali, až na odvolání. Režim totiž neměl rád jeho tatínka – dědečka Formana – kvůli tomu, že zůstal v Americe. To já jsem si někdy ve čtvrté třídě v jednom školním představení o starých pověstech českých zahrála Bivoje, od té doby mě to začalo bavit. A už mě to nepustilo.
Kam ještě jste si kromě DAMU dávala po gymnáziu přihlášky?
No, musím přiznat, že nikam. Hlásila jsem se jenom na tu jednu katedru.
Docela risk. A co kdyby vám to nevyšlo?
Měla jsem pár záložních plánů: třeba že bych si na rok odskočila na filmovou školu do Ameriky a pak bych se tady na alternu hlásila napřesrok znova. Když mi to ale vyšlo už napoprvé, byla jsem úplně nejšťastnější. A jsem šťastná doteď – po prvním roce.
A do toho přišla velká filmová role ve filmu Dukla 61. Jak se to celé seběhlo?
Zazvonil mi telefon a ozvala se paní, že si mě pamatuje už jako malou holčičku a abych přišla na casting. A pak mě přijali, což bylo úplně wow, byla jsem strašně nadšená, protože jsem se dozvěděla, s kým vším budu spolupracovat. To už jsem taky věděla, že jsem přijatá i na DAMU, takže jsem to tam radši hlásila, ale v pohodě, prošlo to. A pak jsem se seznámila s Marthou Issovou.
Tu poslední větu jste zakončila tak zajímavě, významně.
Totiž: právě Martha, když jsme se po první zkoušce na Duklu 61 seznámily, mi prozradila, že to celé bylo ještě komplikovanější. Původně tu moji roli měla hrát jiná herečka, která ale z časových důvodů nemohla, takže sháněli nové holky. A mně pomohlo, že jsem chodila na gympl s Marthinou neteří, která věděla, že se nějak věnuju hraní, a řekla o mně Marthě. A Martha si to zase spojila s tím, že pracuju v Dejvickém divadle na šatně. A doporučila mě Davidu Ondříčkovi.
Vtipné, inu jsme malá země. Ale cože jste to zmínila na konci? Že děláte šatnářku v Dejvickém divadle?
Ano.
Takže vaši filmoví fanoušci si můžou chodit pro vaše autogramy tam?
Jestli někdo chce, tak přijít může. Já mu ale radši pověsím ten kabát. Mám tam brigádu druhým rokem a je to super, protože Dejvické divadlo i všechny herce tam mám hrozně ráda. Ale musím přiznat, že jsem se tam dostala hlavní díky dědovi Stránskému, protože zasedá v jejich správní radě.
Pardon, kdo je děda Stránský?
Jiří Stránský, spisovatel. Můj dědeček. Nevím, jestli znáte třeba...
No jasně, Zdivočelá země, Bumerang a tak.
Přesně. Anebo taky film Balada o pilotovi, který vznikl podle jeho novely a kde taky hraju. Měl by se vysílat někdy na podzim.
Hezky se nám to propojuje.
Přesně tak.
Jak se dědečkovi Stránskému daří?
Musím to zaklepat. Ale jo, dobře.
Měl vždycky o čem psát, když si prošel tak drsným osudem? Pétépáci, politický kriminál, jáchymovské uranové doly. Mluvil o tom doma?
Už odmala jsem to slýchala, vypráví rád a umí to. To jsem ještě byla na základce, když u nás byl jednou přednášet ve škole. Pamatuju si, jak jsem tam seděla, poslouchala a byla na něj pyšná. Ale je zvláštní, že jsem to v dětství nevnímala nijak zvlášť tragicky. On o tom totiž vypráví s takovým humorem, že se při těch hrozných historkách usmíváte a někdy se pak cítíte až lehce nejapně. Jenže při jeho nadhledu a podání se tomu nejde ubránit.
Děda Forman
A co druhý dědeček, Miloš Forman? Který jeho film máte nejraději?
Většinou odpovídám, že Přelet nad kukaččím hnízdem, k tomu se vždycky vracím ráda. K tomu jsem mívala různá období: jeden čas jsem se hrozně ráda dívala na Hair, pak jsem měla období Muže na Měsíci. Ráda se ale koukám i na jeho české filmy.
Jak často jste spolu bývali v kontaktu?
Ta vzdálenost mezi Evropou a Amerikou je velká, ale přesto jsme se tam snažili jezdit docela často. Vždycky to bylo skvělé. Když jsme se pak vídali méně, protože oni už pak nemohli jezdit sem, víc si toho společného času vážíte.
A jak vypadaly ty okamžiky, kdy jste mohli být spolu?
To víte, dědeček a vnučky. Seděly jsme kolem něj, hráli jsme si, koukali přitom společně na nějaký film. Pak jsme si vyšli třeba na večeři. Bylo to hrozně fajn.
Kdy vám začalo docházet, že váš dědeček Miloš Forman je extrémně úspěšný a slavný člověk?
Asi nejvíc, když to začalo docházet mému okolí. Sama jsem to až tolik nevnímala, pak se to s věkem začalo samozřejmě trochu měnit, když už jsem i víc koukala na ty jeho filmy.
Kdy jste spolu mluvili úplně naposledy?
Přiznám se, že teď si nejsem úplně jistá, kdy přesně to bylo a o čem všem jsme se bavili. Naposledy jsem tam byla ještě před Vánocemi. Pak jsme spolu ještě mluvili párkrát přes telefon. Ani jeden jsme nikdy nebyli moc výřeční, spíš jsme si prostě vychutnávali tu chvíli, co jsme tam byli spolu. Měl taky neuvěřitelný smysl pro humor, takže jsme se hodněkrát nasmáli. Vím, že v jednom z těch posledních telefonátů jsme spolu mluvili docela dlouho a vlastně o takových všedních věcech, jako o počasí tady a tam a co jsme dělali přes den. Bylo to v něčem hrozně pěkné a nějak mi to utkvělo v paměti.
Zajímavost: jeho synové z druhého manželství, Andy a Jim, jsou vám věkově velmi blízcí.
Jsou o dva měsíce mladší než já.
Jak vycházíte s nimi?
Velmi dobře. Oba jsou už taky na vysoké škole, Jim je ještě trochu dál – studuje až někde v Kalifornii, takže toho jsem tam teď naposledy samozřejmě nepotkala, ale na druhou stranu tady byl za námi v době, kdy slavil osmnáctiny. To jsou chvíle, kdy se vidíme a bavíme se normálně, takže to je moc fajn.
Jakým jazykem spolu mluvíte?
Oba běžně mluví anglicky, ale můžete na ně mluvit česky a budou vám rozumět, jen se občas na nějaké to slovo dovyptávají.
Jsou to ryzí Američané? Nebo na nich pozorujete i něco typicky českého?
Amerikou jsou určitě hodně ovlivnění, ale myslím, že jsou ve věku, kdy se o něco víc vracejí k češtině a k naší zemi a její kultuře. Je z nich cítit, že je děda trochu počeštil.
Na krize nebyl čas
Zaujalo mě, jak o všech blízkých mluvíte hezky. Ne že by to bylo tak vzácné, ale úplně běžné to také není.
Ono to možná vyzní trochu blbě, ale já svoji rodinu opravdu miluju.
Dívka s dobrým vychovánímNa to, aby na sebe a na druhé práskala pikantnosti ze soukromí, je až příliš dobře vychovaná. Něco o sobě ale přece jen naznačila: občas potřebuje samotu, ale prý by asi nezvládla delší odloučení od rodiny a přátel. Je skromná, taktní, veselá a vymyká se klišé, že herečky jsou nepraktické. Vše, na čem jsme se dohodli, platilo. A na minutu přesně. S tímto přístupem to může dotáhnout vysoko. |
Ani v pubertě žádná, byť třeba jen drobná neshoda s rodiči?
Jasně, sem tam se něco vyskytne vždycky, ale konkrétně vztahy u nás doma asi dost ovlivňoval fakt, že táta často odjížděl s divadlem do ciziny, takže k nějakým větším krizím jsme ani neměli příležitost.
Asi tomu začínám rozumět: hlavně táta vám byl zkrátka vzácný.
Přesně. A ty chvilky, kdy jste spolu, si potom víc užijete. Zvlášť teď, kdy se obě sestry už odstěhovaly a táta zase jezdí po světě s novým představením.
Vypozorovala jste, na čem vašim rodičům při výchově nejvíc záleželo?
Zpětně mi připadá, že nás moc nerozmazlovali, pokud si to můžu dovolit takhle říct. A za to jsem jim hodně vděčná.
Na co ještě výchovně dbali?
Nezatahovali nás nikdy do světa takové té takzvané slávy, protože co si budeme povídat, příjmení Forman a vlastně i Stránský nezapřeme. Svých dědečků si nevýslovně vážím a jsem pyšná na to, jaké mám jméno, ale myslím to tak, že to nikdy nebylo: Seš vnučka slavného dědečka, tak se podle toho chovej. Zkrátka nás do toho netlačili. A díky tomu jsem neměla ani potřebu to vykřikovat a čekat, že se všichni pominou.
V rodině máte i zajímavé ženy, třeba babičku Věru Křesadlovou.
Čím jste si blízké?
Je to tak, a moc významné ženy. U babičky Věry se hodně říká, že máme společné ty naše velké rty. Ona byla nádherná, takže já jsem jen polichocena, pokud jsem od ní něco podědila. Máme hezký vztah a teď nás spojuje snad i to hraní – ráda se na ni koukám třeba v Intimním osvětlení.
O vaší druhé babičce Jitce Stránské jsem se dočetl, že byla architektka.
Nechcete mi o ní říct něco víc?
O babičce se nejvíc dozvíte asi přes dědu, který o ní často píše nebo ji zmíní nebo o ní jen tak vypráví. Babička pro mě a pro nás všechny byla moc důležitá. Byla to ta správná babička, u které se celá rodina sešla na oběd a ona se nás potajmu snažila trochu rozmazlovat. Zažila si toho hodně jako dítě i jako manželka a matka. Všechno to zvládla a za to ji obdivuju. Moc mi chybí a pořád na ni vzpomínám.
Dětství v karavanu
Jaké jste vlastně vy a vaše dvě sestry měly dětství?
Zajímavé. Ráda říkám, že jsme vyrůstaly v karavanu, protože částečně je to pravda. Hlavně o prázdninách, ale klidně i v průběhu roku. Jezdily jsme za tátou podle toho, kde zrovna hráli – do Francie, do Itálie.
A co škola?
Když se hrálo představení Bouda, tak jsem do školy ještě nechodila, ale Emča s Josefínou už jo. A právě aby nevynechávaly školu, tak s námi jezdila kamarádka Pavla, učitelka, takže škola probíhala normálně v karavanu. Vyrůstaly jsme v okolí stanu, obklopené divadelníky a Francouzi. Ráda na to vzpomínám a jsem vděčná, že jsem to mohla zažít.
Říkáte to až zasněně. Máte Francii ráda?
Mám. Teď, jak se o tom bavíme, mě vlastně mrzí, že jsem se tam už dlouho nedostala. Mám už taky doma víc povinností, ale pořád platí, že hrozně ráda cestuju.
V pěti číslech20 Poslední červnový den oslaví dvacáté narozeniny. 2 Pochází z významných rodů. Otec Petr je dvojčetem Matěje, jejich rodiči jsou Miloš Forman a Věra Křesadlová. Maminka Klára, scenáristka, je dcerou spisovatele Jiřího Stránského. 3 Je nejmladší ze tří sester, Josefína a Emílie taky studují. 61 Debutovala ve filmu Dukla 61. 1 Dokončuje první ročník DAMU, obor herectví alternativního a loutkového divadla. |
Kromě cestování vás těší ještě něco?
Tanec, to je můj velký koníček. A různě si tak čmárám, ale to nikomu neukazuju. Taky v rámci herectví jsem si hodně oblíbila improvizaci. Občas teď improvizuju se skupinou No a! Simony Babčákové, to mě baví moc.
A co láska? Jste zamilovaná?
Teda... To se budu muset omluvit, ale tahle témata si nechávám spíš ke kávě s kamarádkami. Navíc bych se vám tu začala z rozpaků červenat.
Tak to zkusme jinak: co vám imponuje na mužích?
Určitě humor, potřebuju se smát. Už odmala, když na tohle přišla mezi námi řeč, jsem mámě říkala: Musí bejt vtipnej, hodnej a taky pěknej, samozřejmě. Jak se říká, že dcery si hledají mezi muži partnery podobné svým otcům, tak o mně to spíš asi platí. Kdykoliv koukám na mámu s tátou, tak si vnitřně říkám: Ježíš, to je tak krásný, takovýhle vztah!
A co bude dál s vaší pracovní budoucností? Máte za sebou první úspěšný film, další se bude vysílat. To asi práci v divadelní šatně brzy opustíte.
To ne. Já to v tom Dejvickém divadle mám opravdu hrozně ráda. Jednak využívám i toho, že se občas můžu jít kouknout zadarmo na představení, jednak si chci ke škole nechat normální práci.
Spousta začínajících herců ve vašem věku při škole pomáhá v klubech a kavárnách za barem.
To jsem taky dělala. Poslední tři roky jsem každé prázdniny pracovala na baru na lodi Tajemství. A taky mě to bavilo. Jen o těch letošních prázdninách zatím ještě nevím, jak to budu stíhat. Na divadle je dobré, že tam toho nebývá během měsíce tolik a nekončí se pozdě v noci, takže se pak můžu vyspat. A navíc to mám odtamtud blízko domů.
