Vaši hudební kariéru odstartovalo vítězství v soutěži SuperStar. Byl to její první ročník a tehdy asi nikdo netušil, co se všechno semele. Vám bylo tenkrát sedmnáct let. Měla jste nějaká očekávání?
Vůbec žádná. Do soutěže jsem nastupovala dokonce v šestnácti, v sedmnácti jsem ji opouštěla. Měla jsem spíš velký respekt a byla obezřetná vůči tomu, do jakého světa se to vlastně řítím. Odjakživa mě hrozně rozčilovalo, když něco nebylo autentické. Bála jsem se, aby mě to prostředí nepředělalo na někoho jiného.
Po těch letech si troufám říct, že k tomu nedošlo. Naštěstí jsem měla kolem sebe lidi, kteří mě podrželi a podporovali mě v tom dělat věci tak, jak jsem je cítila. Přestože to třeba pro některé lidi z hudebního byznysu nebylo úplně logické. Například jsem se bránila velké pozornosti zvenčí, i když mě mnozí upozorňovali, že tímto způsobem brzy skončím. Jenže já jsem potřebovala jít nejdřív dovnitř sebe, a ne ven. Najít se v hudbě a postavit to celé jen na ní, protože to je pro mě přirozené a jedině tak se cítím dobře. Jinak bych to asi ani dělat nemohla.
Váš nástup byl raketový, to je jedna věc. Jak se ale udržet na špičce hudební scény dvacet let, nevyhořet a držet si svůj směr?
Upřímně, jednoduché to není. Samozřejmě mě také někdy přepadnou stavy ve stylu „bože můj, kam to lezeš“, ale po těch letech se mi hranice, kam jít a kam ne, ukazují mnohem jasněji. Vím, kde se budu cítit dobře, a kde ne. Neznamená to, že bych něčím pohrdala. Spíš jde o to, že už moc dobře vím, že když se v něčem necítím, nemůžu podávat výkon, který je mi vlastní. Tím pádem se také nějakým věcem vyhýbám, čímž jdu podle některých ve světě hudebního byznysu sama proti sobě. Ale pro mě to není byznys, pro mě to je především hudba a láska k ní.
Mám ráda výzvy a možnost chytat nový vítr. V takových chvílích se totiž stane něco, co mě posune o kus dál.
