Jaké máte ze své tour dojmy a zážitky?
Moc si to užívám. V hlavě to mám pořád nastavené tak, že jsem akční a mladá. Akorát tělo mi občas připomene, že tomu tak není. To si pak řeknu: Kruci písek, že to ale uteklo! Jsem nadšená, že na koncertech vidím možná už čtyři generace. Nedávno za mnou v jednom kulturáku přišel na autogramiádu zhruba dvacetiletý mladík. Podepsala jsem se mu a on povídá: Já vám musím něco říct.
O co šlo?
Vyprávěl mi, že šel na můj koncert „z musu“ a bral to spíš za trest, protože jeho matka od někoho dostala lístky a zrovna nemohla. Hned ale dodal, jak je rád, že tam byl, což mě ohromně zahřálo. Mám radost, že na moje koncerty lidé pořád chodí a výměna energie mezi jevištěm a hledištěm dál úžasně funguje. Je to nádherný pocit. Ještěže mě ale lidé nevidí, jak se po koncertu, unavená jako kotě, belhám do šatny.
Jak se vyrovnáváte s blížícím se jubileem, je to pro vás příležitost k bilancování?
Já si tu sedmičku nijak zvlášť neberu. Zdraví zaplaťpánbůh slouží. Ale samozřejmě trošku rekapituluji. Tvůrci dokumentu, který o mně bude v den mých narozenin vysílat Česká televize, mě přiměli k tomu, abych se za svým životem přece jen trošku ohlédla.
Stál tam chlap, který ztělesňoval všechno to, co jsme my vesnické holky nesnášely na Pražácích.
Už je natočený?
Dotáčí se, a právě Lucerna bude posledním natáčecím dnem. Má mít sedmdesát minut a jsem na něj moc pyšná. Vlastně mám letos dvojí jubileum. Kromě sedmdesátin slavím i padesát let na scéně.
Věděla jste od dětství, že se chcete stát zpěvačkou?
Asi ano a vděčím za to hlavně babičce. Tátově mamince, u které jsem v Praze až do jedenácti let vyrůstala. Naši se totiž rozvedli, když jsem byla úplně malinká, a založili si nové rodiny. Babička se mě ujala coby nedomrlého, věčně nemocného dítěte a já na ni dodnes s láskou vzpomínám. Krásně zpívala a naučila mě spoustu písniček, takže talent asi přeskočil ob generaci. Rodiče sice hráli ochotnické divadlo, ale hudbě se nevěnovali.
Jak to, že jste se svým talentem nezamířila na konzervatoř?
K mé smůle si mě pak máma vzala k sobě do Sekerkových Louček v Českém ráji, kam se přestěhovala s novou rodinou. Já se tak najednou ocitla na vesnici. Nejprve jsem pomýšlela na železnobrodskou uměleckou průmyslovku v domnění, že mám velký talent na malování. Namísto ní mě vzali na technický obor, ale kvůli averzi k matematice a fyzice jsem po roce raději odešla na ekonomku. Štěstí bylo, že jsem se na té průmyslovce poznala s profesorem, který měl kapelu Astra. Jednou mě pozval na zkoušku. Dodnes si pamatuji, že jsem zazpívala píseň Dejte mi kousek louky od Marty Kubišové.
Od té chvíle se datuje zrod zpěvačky?
Dá se to tak říct. Školu jsem nějak doklepala, včetně státní zkoušky z psaní na stroji a těsnopisu, ale vždycky jsem se moc těšila na víkendy, kdy jsme jezdili na koncerty a plesy. Mezitím jsem soutěžila.
V raném mládí jste si ovšem prošla jednou těžkou chvilkou v osobním životě.
Máte asi na mysli moji nešťastnou první lásku, kvůli které jsem spolykala prášky. Když je vám sedmnáct a zklamete se, hodně to bolí. Ale zpětně to beru tak, že každá zkušenost je k něčemu dobrá. Na jedné zábavě, kde jsem zpívala, se ten kluk objevil s nějakou holkou a velmi se k ní měl. Což pro mě byla ohromná rána.
Víte, kde je mu konec?
Je legrační, že se teď potkáváme v Praze 6. Stejně jako já tam nakupuje v jednom obchodě se zdravou stravou. Je to takový starý pán, inženýr. Žádné další kopačky jsem od té doby naštěstí nedostala.
Vaše pěvecká kariéra šla od mládí raketově nahoru. Jste cílevědomá?
Plnila jsem si svůj sen. V celostátní soutěži Mladá píseň v roce 1971 jsem sice vypadla už v předkole, ale jelikož jsem to nevzdala, pak už to šlo ráz naráz. S jednou poloprofesionální kapelou jsem odešla do Náchoda a v Mladé písni se nakonec prosoutěžila až na špici. Seznámila jsem se s Pavlem Větrovcem, který vzal moje nahrávky do Semaforu, kde jsem pak strávila šest krásných sezon. Pro mě to byla strašně důležitá životní etapa a pana Suchého pokládám za jednu z mých dobrých sudiček. On i Pavel Větrovec v tom dokumentu také promluví.
Semafor byl pro mnohé vrcholem splněných ambicí, proč jste odtamtud odešla?
Oslovil mě producent, který stavěl nový program pro Karla Černocha. Dozvěděl se, že v Semaforu mají novou holku, která sice nevypadá nic moc, ale zato dobře zpívá. Jednoho dne mi paní vrátná volá, že na mě dole někdo čeká. Stál tam chlap, který ztělesňoval všechno to, co jsme my vesnické holky nesnášely na Pražácích. Prostě arogantní pitomec, který, pokud se objevil u nás v Loučkách, kolem půlnoci obvykle dostal od místních na budku. Když si mě poslechl, nabídl mi, že můžu u Černocha hostovat.
Je fajn užít si s někým hezkou chvilku v divadle nebo třeba na večeři, ale potom pá pá.
To pro vás bylo víc než Semafor?
Karel Černoch představoval můj pubertální idol, a navíc to u něj bylo jen o zpívání.
Takže jste si s tím arogantním pitomcem plácla?
Zpočátku se skřípěním zubů. On měl navíc děsné hlášky. Povídal třeba: Když zavřu oči, tak dobrý, ale musím s vámi něco udělat. Budete ke mně chodit každou středu a já vám dám školení, jak se má zpěvačka chovat, jak se oblíkat. Jindy zase řekl: Až se budete chtít zbavit této kabelky, tak mi ji dejte a já ji vlastnoručně vyhodím.
To je docela síla, jak jste na takové řeči reagovala?
Ze začátku jsem ho nenáviděla, ale pak se to, aniž bych si extra všimla, nějakým zázrakem obrátilo. Nakonec se z Michala Zelenky stal můj muž a prožili jsme spolu krásných třicet pět let. Říkala jsem mu můj „mana-žel“, protože byl mým manželem i manažerem.
Osmdesátá léta byla obdobím vašich největších hitů. Jak se z původně rockové zpěvačky stala popová?
V tom má trochu prsty televizní režisér František Polák. Vedle Oty Petřiny a Zdeňka Rytíře další moje dobrá sudička. Vzal mě do tehdy velmi populárního pořadu Možná přijde i kouzelník. Protože tam rock nevedli, Zdeněk Rytíř mi přinesl písničku Moje malá premiéra. Stal se z ní hit a lidé si vynutili, aby ji Supraphon vydal na desce. Písně z té doby posluchači na koncertech pořád chtějí slyšet, proto je mám v repertoáru dodnes. A teprve ve svém věku vidím, jak jsou ty texty nadčasové. Nacházím v nich něco, co mi v pětadvaceti unikalo.
V tomto pěvecky úrodném období vás ovšem postihl také roční zákaz. Proč vlastně?
Tehdy byl ve světě populární styl elektronické muziky, které se říkalo nová vlna, a ta u nás měla stopku. Rok jsem musela vysvětlovat, že zpívám původní české písničky. Já ani Jana Kratochvílová jsme navíc moc nevypadaly jako socialistické umělkyně. Já jednou v televizi zpívala se zelenými vlasy. Myslím, že jsme se nelíbily hlavně paničkám tehdejších politiků, které měly rády všechno uhlazené, nejlíp ve zlatě a stříbře.
A po revoluci vám zase jiní lidé vytýkali titul Zasloužilá umělkyně.
Právě. Najednou se ze všech stali revolucionáři. Já toto politikaření v kultuře z duše nesnáším.
Petra Janůzpěvačka (69)
|
Je pravda, že tři Zlaté slavíky a další ceny přechováváte doma ve sklepě?
Někde tam jsou a pokrývá je prach. Dnes už je jedno, jaké máte ceny. Já je nikdy moc neprožívala. Když jsem se po manželově smrti přestěhovala z našeho velikánského bytu tam, kde jsme spolu začínali, všechny ceny jsem naházela do sklepa. Během natáčení zmíněného dokumentu je chtěli vidět, takže jsem musela trošku hrabošit, abych je vůbec našla.
S muzikály jste už definitivně skončila?
Po sametu zahájili muzikálový boom Bídníci a Hamletem jsme otevírali Divadlo Kalich. Nakonec jsem účinkovala ve třinácti. Bylo to krásné, ale bylo toho dost. Prvním a hodně důležitým byl muzikál Někdo to rád horké, protože jsem si po vážné nehodě v roce 1996 potřebovala hlavně ověřit, jestli se zraněnou nohou uchodím karlínské jeviště. Havarovala jsem tehdy cestou na chalupu do jižních Čech a třináct měsíců se neobešla bez berlí.
Mimochodem, dočetla jsem se, že od roku 1996 vlastníte výuční list v oboru kuchař číšník. Co vás k tomu vedlo?
Souhra několika okolností. Mám kamaráda v Mariánských Lázních a ten mi volal, že tam otevírají tento roční obor. Po revoluci se k nám nahrnula anglosaská muzika, práce nebylo tolik, tak jsem do toho šla. Výuční list mám schovaný, ale ještě jsem ho nevyužila, stejně jako kdysi těsnopis. Psaní na stroji se mi ale hodilo a na počítači píšu všemi deseti.
Bylo těžké zvyknout si po dlouhém harmonickém manželství na singl život?
To víte, že bylo. S Michalem jsme na sebe měli štěstí. Byli jsme takoví citoví pohrobci, oba z rozvedených rodičů. Ti jeho, vysokoškolsky vzdělaní, se rozváděli v jeho třinácti letech, a to tím nejbouřlivějším způsobem, kdy snad řezali napůl i rádio. Manžel měl z předešlého vztahu dceru, takže když se mě někdo ptá na děti, říkám, že si teď mateřské pudy kompenzuji na vnučce. Budou jí čtyři roky a je úžasná. Nevím proč, ale pokud někdo zůstane bezdětný, všichni mají sklon to řešit.
Také si toho všímám.
Nechápu to. Jako by člověk nemohl prožít plnohodnotný život bez dětí. S Michalem jsme si řekli, že to necháme na tom nahoře, a pokud děti nepřijdou, nebudeme se z toho hroutit.
Umíte si představit, že se ještě zamilujete?
Vidíte, zrovna nedávno jsme se o tom bavily s Heidi Janků, protože jsme na tom stejně. Shodly jsme se, že naši muži byli příliš silné osobnosti. Ani jedna si tím pádem neumíme představit, že bychom si někoho k sobě domů zaparkovaly nastálo. Je fajn užít si s někým hezkou chvilku v divadle nebo třeba na večeři, ale potom pá pá. Obě jsme si už uspořádaly život jako samostatné jednotky. A co si budeme povídat, chlapi se samostatných ženských trošku bojí.
Jste ráda sama?
Ano, ale nejsem osamělá. Mám fůru dobrých kamarádů, pořídila jsem si pejska, maltézáčka Bobíka. Samozřejmě během lockdownu to bylo příšerný, ale měla jsem na chalupě kamarádku s třináctiletou dcerou, takže jsme řešily online výuku, chodily na dlouhé procházky… A ten, kdo má chalupu, ví, že má zadek v kalupu, protože kolem ní je pořád co dělat. Bohužel jsem si dávala víc do nosu, takže se teď přebytečných kil krvavě zbavuju. Věřím ale, že na galakoncertu už to zase bude jako dřív.
Před časem jste vyměnila kapelu. Proč po letech ta změna?
S někdejší kapelou Golem jsem zpívala dobrých třicet let a při vší úctě se mi ke konci zdálo, že muzikanti chodí na plac už jako do práce. Shodou náhod se mi ozval Roman Štefl, který kdysi hrál ve skupině Amsterdam. Rozpadli se a v roce 2015 mi zavolal, že se znovu dali dohromady a mě si vybrali jako zpěvačku. Tak jsme se domluvili a já udělala moc dobře, protože moje koncerty získaly úplně jinou šťávu.
Takže v Lucerně to bude velká událost?
Doufám a moc se těším. Před koncertem v Lucerně mívám vždycky mrtvičné stavy, ale jakmile vyjdu na jeviště, je tréma pryč. Budu tam mít také duet Odlišný generace s jedním moc šikovným mladým zpěvákem, jmenuje se Petr Cieplý. On tu píseň složil a já byla moc ráda, když mi ji nabídl. Pojednává o dvou věkových pólech, které si ale navzájem mají co nabídnout. S Petrem Jandou, což je můj miláček, si zase zazpíváme Není nám už sedmnáct, a hlavně Jedeme dál… Určitě si ten večer s posluchači užijeme. Fanoušci si tam budou moct koupit mé nové cédéčko Hity a rarity, které vydává Radioservis a celé ho dávají dohromady Honza Adam s Janem Fialou.
Jsou pro vás koncerty způsobem, jak přežít současnou neklidnou dobu, kdy je tu s námi covid, válka, drahota?
Samozřejmě vnímám všechno to smutné, co se kolem nás děje, ale odmítla jsem se zabývat tím, co nemůžu ovlivnit. Do Lucerny pozvu všechny své lékaře a taky všechny vdovy – Rytířovou, Petřinovou, Vrbovou. Muži jsou zkrátka hrozně zranitelní a brzy nám odcházejí. Co naplat, my ženy jedeme dál.
