Jmenuji se Magda, je mi třicet dva let a mám bratra Matěje, mladšího o deset minut. Takže jako starší sestra jsem pro něj vždycky byla vzorem. Jsme vlastně každý jiný – já mám „tvrdší“, dobrodružnější povahu, jsem spíš extrovert, nebojím se ozvat, do všeho jdu po hlavě.
Matěj byl jako dítě spíš takový cíťa, nechal si všechno líbit, já ho bránila, když se mu dělo nějaké příkoří, ale naštěstí už se trochu pochlapil. Vlastně až díky práci, kterou dělá – je na volné noze, pracuje jako zástupce jednoho pivovaru a v této oblasti musí mít aspoň trochu ostré lokty.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Vždy jsme si rozuměli a vzájemně se doplňovali. Naše máma vždycky říkala, že po zjištění, že bude mít dvojčata, byla dlouho v šoku, ale pak byla ráda – vystačili jsme si sami a nemusela kolem nás pořád lítat. Měla tak víc času na naši mladší sestru, která se narodila pět let po nás. Je ale zvláštní, že s ní už si tolik nerozumíme. Navíc se odstěhovala do Německa, kde má manžela a dceru, takže se vídáme jen jednou dvakrát do roka.
Jsem sama
Jsem dosud svobodná, na muže jsem neměla moc štěstí. Před pár lety jsem přišla o všechny iluze a na partnerský život jsem zatím rezignovala. Měla jsem přítele, byli jsme spolu dva roky, když jsem otěhotněla. Na dítě jsme se oba moc těšili, jenže mi byl nevěrný. Když jsem to zjistila, pustila jsem se do něj, odstrčil mě od sebe a já upadla. Následkem toho jsem přišla o dítě, podstoupila jsem dost náročnou operaci a verdikt lékařů zněl, že s největší pravděpodobností už děti mít nebudu.
Brácha si našel životní lásku díky mně. Oba žijeme v Praze, já tady zůstala po škole a našla si práci, i bratr tady má lepší uplatnění. Pocházíme ale z Budějovic. A z našeho rodného města je i Matějova přítelkyně. Krátce po mém životním karambolu jsem se pár týdnů zotavovala u rodičů, nejdřív na nemocenské a pak mi dali ve firmě neplacené volno.
Několikrát týdně jsem chodila do jedné malé útulné kavárny a velmi brzy jsem se sblížila s její majitelkou Martinou. Je o dva roky mladší než já, a když měla v kavárně volněji, hodně jsme si povídaly a našly spoustu společných témat. Prostě jsme si sedly a mě napadlo ji seznámit s Matějem. Když za rodiči a mnou přijel, Martinu jsem mu představila. A přesně, jak jsem předpokládala a zároveň doufala, sedli si i oni dva.
Dlouho netrvalo a byl z nich pár. Brzy ale pro ně oba začalo být neúnosné, že žijí každý v jiném městě. Matěj z Prahy nechtěl, měl zaběhlé podnikání a Martina vlastně taky, akorát o sto padesát kilometrů dál. Nakonec se po dlouhých diskusích nechala přesvědčit Martina. Bratr jí slíbil, že jí sežene nějaký pěkný prostor, kde bude moct provozovat kavárnu. Vypověděla proto nájem v Budějicích a přestěhovala se za námi do Prahy.
Bydlíme blízko sebe
Já bydlím sama ve dvoupokojovém bytě, na který jsem si před lety vzala hypotéku. Bratr žil v pronájmu, ale když se za ním Martina odstěhovala, podařilo se jim také sehnat byt na hypotéku. Ovšem finančně jim museli ručením pomoct i rodiče. Dokonce bydlíme celkem blízko sebe, slabá čtvrthodinka chůze, nebo čtyři zastávky autobusem.
Martina ale brzy přišla do jiného stavu, s čímž ani jeden nepočítal. Aktivity s kavárnou tak šly prakticky stranou, protože těhotenství nesnášela zrovna nejlépe a ani po porodu s miminem by to nebylo možné. Narodila se jim dcera.
Vzhledem k tomu, že obě babičky, které stále ještě pracují, bydlí daleko, snažila jsem se rodince pomáhat já. Martina se do toho naštěstí celkem brzy dostala, ale na druhou stranu, jak byla pořád jen s dítětem, neměla žádné kamarádky, všechny nechala doma v Budějicích, bylo jí smutno. Snažila jsem se s ní být co nejvíc, bylo fajn vídat i malou neteřinku.
Zpočátku se zapojoval i Matěj, ale brzy na něm bylo vidět, že to těžko zvládá. Je to pochopitelné, život se jim obrátil vzhůru nohama a je taky možné, že prostě nebyl připravený na to mít dítě. Martina Matěje omlouvala, že musí vydělávat peníze, aby měli na hypotéku a taky z čeho žít. Jenže mně to spíš připadalo, že se snaží být doma co nejméně.
Konec vztahu?
Uběhl necelý rok, Martina se dostala do toho správného rytmu, našla si i kamarádky v okolí, které mají malé děti jako ona. Naštěstí i Matěj byl častěji doma a já pomáhala jen občas. Ovšem Martina opět otěhotněla a opět neplánovaně. Oba tvrdili, že to zvládnou, že to nebude žádný problém. I podruhé se jim narodila holčička.
Jsou jí dva měsíce a vztah jejích rodičů je pomalu v troskách. Matěj se snaží být doma co nejméně, prý ten chaos není nic pro něj. Martina lítá sama kolem dvou malých dětí a oba spoléhají na mě, především pak bratr. Martina se vždycky hrozně omlouvá.
Jenže já už toho mám docela dost. Nejen že přestávám mít čas na sebe, ale taky mě už nebaví poslouchat Martininy stesky na Matěje, i když jí musím dát za pravdu. Snažím se ji uklidňovat, pak zase domlouvat Matějovi a mám toho už plné zuby. Nedávno mi Martina řekla, že uvažuje o tom, že by se vrátila domů, že mluvila i s rodiči a oni sami jí to navrhli.
Magda
Názor psycholožky čtěte na další straně.
