Dalo by se to popsat jako pomalý pád do propasti, občas se sice snažíte chytit nějaké té větve, ale stejně nakonec skončíte totálně rozbití na dně. Přitom to všechno obvykle začíná tak nadějně.
„Měla jsem pocit, že jsem potkala muže svých snů. Tomáš byl milý, vtipný, pozorný, imponovalo mi, jaký měl přehled a co všechno věděl. Už od první chvíle mi padl do oka a bylo jasné, že ani já mu nejsem úplně lhostejná. Ze začátku jsme si každý den volali, bral mě na procházky, výlety, do restaurací, měli jsme krásný sex. Jenže postupně dával stále více přednost práci nebo kamarádům, měnil plány z hodiny na hodinu, po mně však chtěl, abych byla neustále k dispozici. Dokola se ujišťoval, že mám jen jeho, přitom dával nepokrytě najevo, jak se mu líbí jiné ženy.“
Příběh má pokračování. „Tvrdil, že mě má rád a nechce o mě přijít, nikdy mě však nevzal mezi své přátele – ovšem jezdit s těmi mými na dovolenou problém neměl. Chvilku byl se mnou, pak kamsi zmizel, a když se po nějaké době ozval, vysvětloval, že si chtěl jen vyčistit hlavu a že potřebuje prostor. Vůbec jsem nechápala, co se děje,“ popisuje Tereza, jak se ocitla ve vztahu, který jí postupně víc ubíral, než dával, a dokonale splňoval rčení, že láska je slepá.
Někdy je zraňování druhého záměr, většinou je ale postaveno na nevědomých mechanismech, kdy se partneři ocitají v kolotoči hádek, verbálního či fyzického násilí.
