Když se tak zpětně dívám na své dětství, nemůžu říct, že by bylo kdovíjak šťastné. Naši se kvůli tomu, že jsem se měla narodit, museli vzít, což mi moje matka neopomněla mockrát zdůraznit. Prý by se její život určitě rozběhl jiným směrem a ona by si ho uměla užít.
Nechtěné dítě
Mámě bylo jednadvacet a tátovi o tři roky víc. Sice spolu už nějakou dobu chodili, ale zakládat rodinu prý v plánu rozhodně neměli. Jak jsem se dozvěděla od babičky, máma dokonce uvažovala o interrupci, ale babička s dědou ji přesvědčili, aby si dítě nechala, že s jejich pomocí může určitě počítat.
Taky nejkrásnější část mého dětství byly dny, které jsem trávila u prarodičů. Vlastně než jsem šla do první třídy, byla jsem u nich hodně často. Bydleli jsme od babičky s dědou dost daleko, takže když mi začala škola, k prarodičům jsem jezdila už jen na prázdniny a občas na víkend.
Naši chtěli další dítě, ale máma několikrát potratila. Prodělala ještě nějakou operaci a lékaři jí už moc šancí na to, že donosí dítě, nedávali. Její poslední těhotenství, které nakonec bylo úspěšné – narodil se bratr –, bylo od prvopočátku rizikové a máma většinu času strávila v nemocnici nebo proležela doma. Bratr se narodil předčasně, ale naštěstí jen o měsíc a zdravotní následky to na něm nezanechalo.
Vymodlené dítě
Pro naše se ale stal vymodleným dítětem a podle toho se i k němu chovali. Dovolovali mu úplně všechno. Když něco provedl, mohla jsem kolikrát za to já, protože jsem ho přeci měla hlídat. I když byl bratr synem mých rodičů, předpokládalo se, že i já převezmu část povinností a pomůžu našim se starostí o něj. Přišlo mi to normální, dnes ale vím, že si to rodiče opravdu hodně ulehčovali. A že bych se dočkala nějakého vděku? To ani náhodou. Spíš mi vynadali, když bratr něco provedl.
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Ve škole jsem se hodně snažila, měla jsem pocit, že se musím nějak rodičům zavděčit. Taky jsem měla samé jedničky, učitelé mě chválili. To bratr měl ve škole od začátku problémy, špatně se učil, byl to lajdák, naši žehlili jeden průšvih za druhým. Doma mu ale všechno prošlo. Pomalu ale jistě z něj vyrůstal rozmazlený fracek. Táhlo se to s ním až
Po maturitě jsem od našich odešla na vysokou do Prahy, domů jsem moc často nejezdila. Ještě na škole jsem poznala svého muže, seznámila se i s jeho rodiči a sestrou a zjistila jsem, že je mi s nimi mnohem líp než s vlastními rodiči a bratrem. Vzali jsme se, máme dvě děti. Oba máme zajímavé zaměstnání, pořídili jsme si v Praze byt a na Sázavě chatu. Dá se říct, že nám nic nechybí, ani finančně – i když splácíme hypotéku, jsme na tom dobře. do puberty, vlastně i do dospělosti. S odřenýma ušima se vyučil kuchařem.
Bratr v problémech
S rodiči se pochopitelně vídám, ale ne příliš často. Občas za nimi přijedeme na návštěvu, sem tam si zavoláme. S bratrem v kontaktu téměř vůbec nejsem. Nejen že je o osm let mladší, ale především žije úplně jinak než já. Pracuje v nějaké hospodě, už několikáté, jak mi matka řekla. Má přítelkyni, která v jedné z nich pracovala také, teď je ale doma s jejich dvouletým synem. Žijí v pronajatém bytě a prý počítají každou korunu.
A jejich finanční situace, respektive dluhy, které mají, teď stojí mezi mnou a mou mámou. Nedávno mě dokonce navštívila v práci a s pláčem mi začala líčit, že jsou na tom hrozně špatně, mají velké dluhy, hrozí jim, že přijdou o střechu nad hlavou, že jim exekutoři všechno seberou. My prý máme peněz dost, tak by nám určitě nijak neublížilo, kdybychom jim pomohli a dali jim peníze. Rovnou mluvila o daru, ne půjčce, prý by ji stejně nezvládali splácet.
Jejich dluhy se blíží půl milionu, máma mi řekla, že něco jim dají oni s tátou a zbytek bychom prý mohli my. Když jsem jí řekla, že nevidím důvod, proč bychom jim měli dávat peníze, že nám taky nikdo nic nedal a o to, abychom se měli dobře, jsme se taky museli postarat sami, tak mi začala vyčítat, že je to má povinnost, pomoct mladšímu bratrovi, když je v nesnázích. A prý to bude má vina, když skončí i s dítětem na ulici. Téměř jsme se pohádaly, nakonec jsem naše setkání ukončila.
Je to už pár dní, nechala jsem si to zatím pro sebe, manželovi jsem nic neřekla. Matka už mi několikrát volala, kdy s těmi penězi mohou počítat, že už je tlačí čas. Já se z toho pokaždé vykroutím, že si to musím rozmyslet. Už začala i s tím, že když bratrovi nepomůžu, přestanu být její dcerou.
Renata
Názor psycholožky čtěte na další straně.
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka z Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 2, Mánesova 53.
Názor odbornice: čeká vás nepříjemný rozhovor
Vážená Renato! Cítíte to správně, když se vám do finančního daru zadluženému bratrovi zrovna dvakrát nechce. Když odhlédneme od toho, že byste peníze pravděpodobně již nikdy neviděla, nemyslím si ani, že by dar bratrovu situaci mohl trvale vyřešit. Dočasně by zřejmě zalepil nejkřiklavější bratrovy dluhy, avšak ty by se s velkou pravděpodobností objevily za čas znovu.
V momentě, kdy bratr není tím, kdo sám aktivně situaci řeší, ale byla byste to vy a vaši rodiče, kdo za něj jeho dluhy uhradí, bude mít v budoucnu tendenci podobně nezralé chování opakovat. Vždyť za něj průšvihy zase někdo vyřeší! To nic nemění na faktu, že si vzájemně pomáhat máme. Je-li pomoc potřeba, kdo je nám blíž než rodina? Rozlišujme však mezi efektivní pomocí a jednáním, které sice pomocí být má, ale ve skutečnosti nepomáhá.
Představme si rodinu, která má dvě děti – jedno zdravé a druhé těžce postižené. Zde bychom byli v diametrálně odlišné pozici. Bylo by totiž srozumitelné, že se stárnoucí rodiče spoléhají na své zdravé dospělé dítě, že se o sourozence postará – až jednou nebudou moct oni, či až zemřou. Z vašeho příběhu však nevyplývá, že by byl bratr jakkoli hendikepován. Je to zdravý mladý muž, založil rodinu, nějakou práci také má. O svou finanční situaci by se tedy měl starat sám – nyní tedy společně se ženou.
Zřejmě vás tedy nečeká příjemný rozhovor s matkou. Budete si v něm nastavovat své vlastní hranice. Neznamená to, že byste bratrovi odmítla efektivně pomoct. Promyslete si společně s mužem, jakou pomoc bratrovi nabídnout můžete. Třeba mu hlídat dítě, aby mohli oba se ženou pracovat? Nebo jej i s jeho rodinou občas zvát na obědy, aby snížili výdaje? Můžete mu pomoct najít kontakt na dluhovou poradnu? Může jeho malé dítě dědit nějaké věci po vašich dětech, aby bratr snížil výdaje za dětské vybavení?
Nikdo vám nezaručí, že bude vaše matka s takovými návrhy souhlasit. Její představa se přeci jen od vašeho postoje diametrálně liší. Matku nezměníte, můžete však pracovat s tím, abyste sama neměla pocit, že vás okolí tlačí do něčeho, co opravdu nechcete udělat.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co má Renata dělat? Hlasujte na další straně.
