Měla jsem kdysi báječnou kamarádku Janičku. Takovou, které se v dívčích románcích říká nejlepší. Sdílela jsem s ní všechno, rozebíraly jsme spolu ty největší intimnosti, a když jsme se náhodou jeden den neviděly, dlouze jsme si telefonovaly. Samozřejmě vždycky věděla, kdo se mi zrovna líbí, a celé hodiny se mnou vymýšlela strategie, jak si získat přízeň mého idolu. Aby ho pak sbalila sama. To jsem ještě nějak překousla a omlouvala ji: nebyla to přece její vina, že se mu líbila víc než já.
Všechny ženy jsem podvědomě vnímala jako konkurentky. Tím, že se mi podařilo sblížit se s jejich přítelem, jsem si připadala jakoby nad nimi.
