Můj bratr je o dva roky starší a vždy to byl můj ochránce, můj velký bratr. Naši rodiče nás tak vychovali, odmala nám vštěpovali, že až tady jednou nebudou, zůstaneme z rodiny jen my dva i bez ohledu na to, že budeme mít vlastní rodiny. Vyrůstali jsme v lásce, pohodě a porozumění. Naši byli skvělí lidé.
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Celé své dětství, ale i pubertu mám spojenou s tím, jak v pátek večer balíme a na víkend odjíždíme na venkov za máminými rodiči. Bydleli v krásné roubence, která se v naší rodině dědila po několik generací. S bráchou jsme se celý týden nemohli dočkat, až tam budeme. Naši nás nijak neomezovali, lítali jsme venku, naštěstí tam bylo pár našich vrstevníků, o kamarády tak nebyla nouze.
Můj táta byl navíc velký kutil, veškeré opravy a rekonstrukce, které byly na domě potřeba, udělal sám nebo s pomocí chlapů z vesnice. Děda už na to nestačil a tátu to naopak bavilo. Když děda zemřel, babička se odstěhovala k nám a když zemřela i ona, máma dům zdědila a jezdili jsme tam dál tzv. na chalupu.
Chalupa byla naším útočištěm
Když jsme s bráchou dospěli, našli si partnery a založili rodiny, i nadále byla chalupa rodičů naším útočištěm. Sem jsme se všichni jezdili odreagovat a odpočinout si. Často jsme se tam sešli všichni i s našima. Táta s bratrem předělali půdu na dva krásné pokoje, na chalupě najednou byla spousta místa.
Bratrova žena byla moje kamarádka, vlastně jsem je dala dohromady já. Znaly jsme se ze střední a když jsme se učily u nás na maturitu, seznámila se s bráchou. Přeskočila jiskra, tak trochu jsem tomu i pomohla, a začali spolu chodit. Pak se vzali a za pár let už měli dvojčata – holku a kluka. Já se vdávala o tři roky po nich, s manželem mám kluka a holku. My dospělí jsme si navzájem sedli, a i z našich dětí se stali velcí kamarádi. Pravidelně se vídají do dneška, i když už jsou dávno dospělí.
Co se týče chalupy, s bratrem jsme se shodli, že to pro nás bude takové naše útočiště na dlouhá léta, i naše děti, stejně jako my před mnoha lety, zde trávily spoustu času a mají na dětství zde prožité krásné vzpomínky. S bráchou jsme se dokázali shodnout i na společném financování, po rodičích už jsme žádné peníze nechtěli. Také můj muž rád přiložil ruku k dílu. Říkal mi, že si prací na baráku čistí hlavu.
Nová žena do rodiny nezapadla
Bohužel idyla vzala časem za své, aspoň z bratrovy strany. Po mnoha letech manželství se zakoukal do jiné. Troufám si říct, že ta dotyčná ho uhnala, jejím cílem bylo ho rozvést, to bylo jasné hned od začátku. Bratr má dobře prosperující živnost, měli se víc než dobře a ta žena byla chudá samoživitelka s exekucí na krku. Bratr se tedy rozvedl, celkem brzy i znovu oženil a do naší rodiny přibyla nová švagrová. Nezapadla a bratr se nám všem kvůli ní odcizil. Už jsme netrávili společně čas na chalupě, jezdili jsme tam každý zvlášť. Začaly i dohady ohledně prací, údržby, financování. S bratrem pomalu, ale jistě přestala být řeč, byl těžce pod vlivem své nové ženy. Nelíbila se ani našim, táta bratrovi říkal, že ho s ní čeká v životě jen trápení.
S bratrem jsme už přes rok spolumajiteli chalupy, naši oba do půl roku po sobě zemřeli a my ji zdědili. I když se už nestýkáme, na chalupě nevídáme, snažili jsme se po smrti rodičů být spolu zadobře. Vzpomněli jsme si na jejich slova, že jednou tady zůstaneme sami dva. Ale je to čím dál horší. Bratr mi nedávno oznámil, že by chtěl, abychom chalupu prodali a peníze si rozdělili na půl. Nevěřila jsem svým uším, ale nakonec z něj vypadlo, že to tak bude nejlepší, jeho žena tam stejně jezdí nerada a prý peníze by pro ně byly lepší.
Tak a co teď s tím? Chalupu nikdy prodat nechceme, a jsem přesvědčená, že ani bratr ne, ale je natolik pod vlivem své ženy, že na to přistoupil. Obávám se úplně nejhoršího, nějakých naschválů.
Eva
Názor psycholožky čtěte na další straně.
