Vdávala jsem se hodně mladá, bylo mi sotva dvacet a byla jsem těhotná. Zamilovala jsem se do kluka, který byl o šest let starší, líbil se mi a nic víc mě nezajímalo. Že mu práce moc nevoněla, měl radši pivo a své kamarády, mi docházelo postupně, když už jsme spolu žili a měli první dítě.
Rodina a starost o ni nebylo nic pro něj
Manžel mě měl rád, to vím, dával mi to při každé příležitosti najevo, ovšem z toho se člověk nenají. První dva roky, co jsme byli spolu, pracoval každou chvíli někde jinde, měl jen brigády a peněz domů moc nepřinesl. Žili jsme z těch pár korun, co dostal, a z mé mateřské a rodičovské. Od rodičů jsem dostala i nějaké peníze, které mi našetřili. Ovšem brzy byly pryč.
Manžel byl ke všemu ještě dost závislý na své matce. Neměla mě ráda, to jsem poznala hned na začátku, a po celou dobu našeho manželství názor nezměnila. Vím, že mu občas nějakou tu korunu podstrčila, taky mi to po letech vyčetla, jako kdybych já za to mohla, že její syn byl i v pětadvaceti prakticky nedospělý. Naštěstí si po nějaké době manžel stálou práci našel, ale i tak to nebyla žádná sláva.
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Když dnes hodnotím své manželství zpětně, uznávám, že první roky i přes manželův nestálý zájem o práci to jinak docela šlo. To jsme se ještě měli hodně rádi a já nad hodně jeho přešlapy dokázala přimhouřit oči. Pořád jsem si říkala, že je prostě jiná povaha než já, je lehkomyslnější, já naopak až moc zodpovědná. On si z ničeho nic nedělá, žije přítomností a řídí se heslem: vždycky to nějak dopadne. Já zase musím mít všechno dopředu naplánováno. Jenže postupem času už vzájemná láska nebyla tak silná, až se časem vytratila.
Děti byly jen moje
Během manželství jsme kromě syna zplodili i dceru. Narodila se dva roky po synovi. Moje děti pro mě byly vším, byla jsem šťastná, že je mám. Snažila jsem se jim věnovat, co jen to šlo. Ale manžel byl otcem prakticky jen na papíře, s dětmi to moc neuměl. Neměl s nimi trpělivost. Když byly ještě hodně malé, říkal, že neví, co s nimi, až trochu povyrostou, tak to bude jiné – s klukem bude hrát fotbal, s holkou chodit na písek. Když už byly děti větší, tak mu vadilo, že jsou moc živé, že neposlouchají, dělají si všechno podle svého a on na ně nemá trpělivost.
Pochopitelně jeho přístup k dětem se podepsal i na jejich vzájemném vztahu. Děti se vším chodily za mnou, táta jako by nebyl. A manžel to řešil tím, že byl všude jinde než doma. Hlavně tedy někde s kamarády v hospodě. Opilý domů nechodil, to bych mu křivdila, ale většinou dorazil k večeru, kdy se už děti chystaly do postele. I víkendy jsem trávila sama s dětmi, jela jsem s nimi na výlet, k rodičům. Podobně to bylo i o prázdninách. Občas děti trávily čas i s bývalou tchyní.
Rozvod
Nás vztah postupně ochládal a já si čím dál víc uvědomovala, že jsem vlastně pořád sama s dětmi a že mi je s nimi dobře. A líp by mi bylo bez manžela, už jsem ho nemilovala. Snažila jsem se s ním o tom mluvit, on mi ale řekl, že to přeháním. Mám prý být ráda, že konečně domů nosí peníze, nejsme žádní sociálové, on mi je věrný, nekouří a nijak zvlášť nepije. Chová se jako každý druhý chlap. A jako samoživitelka budu koukat, jak se budu mít špatně. Ale já se rozhodla to risknout. Nakonec s rozvodem i se vším okolo souhlasil. Přistoupil i na výši alimentů.
S dětmi jsem si pronajala byt, a i když jsem se musela hodně ohánět, bylo nám dobře. Mně se ulevilo, že to mám za sebou. Hodně mi pomáhali naši i sestra. Děti mi také připadaly takové spokojenější. Po půl roce však manžel požádal o střídavou péči, bydlel u matky, děti si tam občas na víkend bral a začal tvrdit, jak mu prý chybí a jak by se o ně rád staral. Mně to bylo jasné hned, že se nejedná o děti, ale aby se mi pomstil za to, že jsem se rozhodla pro rozvod. Naše vztahy byly hodně napjaté a významný podíl na tom měla i bývalá tchyně.
Střídavá péče
Byla jsem proti, ani děti o to nestály, ale bohužel soud rozhodl a děti tak tráví 14 dní s tatínkem a 14 dní se mnou. Už to trvá skoro půl roku a jsem z toho opravdu nešťastná. Děti po 14 dnech u otce a babičky jsou nezvladatelné, zjistila jsem, že jim dovolí, co mají naopak doma zakázané, prý ať si užijí, když doma nemohou. Třeba se mohou dívat na televizi i několik hodin a na pořady, které mají zakázané. Chodí spát, kdy se chce jim. Do školy se připravují, jak se chce jim, a ne jak máme doma nastavené. Většinu času tráví s babičkou, otec si jede podle svého zaběhlého režimu. Je jasné, že když se vrátí ke mně domů, jsou na mě naštvané, že po nich chci, aby se učili apod. Dokonce mi řekly, že u babičky a táty je jim líp.
Eva
Názor odbornice: Území otce není nepřátelská zóna
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Evo! Střídavá výchova vyžaduje poměrně intenzivní souhru (rozvedených) rodičů, což je leckdy samo o sobě protimluv. Rodiče, jejichž dětem je po rozvodu určena střídavá výchova, by měli držet relativně jednotnou linii právě proto, aby děti po týdnu či čtrnácti dnech neletěly ode zdi ke zdi.
Nedaří-li se vám efektivně komunikovat s otcem dětí, pokuste se komunikovat s dětmi. Nechte je pocítit, že nepovažujete území otce za nepřátelskou zónu. Naopak se zajímejte o to, co děti v čase stráveném s otcem baví, nač se těší. Nechte je, aby spolu s vámi vymyslely, jak by se mohl zatraktivnit i čas dětí s Vámi, s mámou. Postupujte metodou „nejdřív práce, potom zábava“ (o kterou děti stojí). Zřejmě není a nebude ve vašich silách ovlivnit svět dětí s otcem.
Můžete však pracovat na čase vyměřeném vám. Pozastavujete se rovněž nad tím, že děti tráví čas s babičkou, s vaší tchyní. Upřímně bych to považovala spíše za výhodu. Prarodiče mohou po rozvodu s životy svých vnoučat ztratit kontakt. Strádají tím nejen prarodiče ale pochopitelně i samotná vnoučata.
Rozvodem se rozděluje manželství dvou dospělých, rodiče (i obojí prarodiče) však dětem zůstávají. Děti je totiž pro svůj úspěšný vývoj potřebují.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 30. března 2020. Anketa je uzavřena.
