Byla jsem vdaná sedm let, když pohár mé trpělivosti přetekl a já řekla dost! Můj muž rozhodně nebyl na manželský život stavěný, i když měl rodinu, dvě děti, stále si žil, jako by byl svobodný, bez závazků. Všechno mělo přede mnou a dcerami přednost.
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Dlouho jsem mu to tolerovala, ale i má trpělivost měla své meze. Podala jsem žádost o rozvod. Je zvláštní, že moji přátelé, bratr s rodinou i švagrová (sestra mého muže) mi řekli, že mě obdivují, že jsem s manželem vydržela tak dlouho. Pouze moje matka mi řekla, že dělám velkou chybu, prý pořád je lepší špatný chlap než žádný. Je pravda, že moje máma se také rozvedla, když jsem byla ještě hodně malá. Tátu jsme s bráchou vlastně skoro nepoznali. Našel si jinou ženskou a odešel. Má s ní rodinu a my své nevlastní sourozence ani neznáme. Všechno máma táhla sama a kolikrát to bylo nad její síly, tak se ani nedivím, že měla strach, že to nebudu zvládat.
Manžel pochopitelně s rozvodem nesouhlasil, bylo mu jasné, že mu skončí dobré časy, už nebude mít vypráno, navařeno. Přesvědčoval mě, že se změní, ale já nepovolila. Už jsem ho měla plné zuby. Tak vyhrožoval, že na dcery zůstanu sama, prý nemám počítat, že by mi pomáhal. To mě pochopitelně mrzelo nejvíc, přeci jen byl to holek táta a nechtěla jsem, aby dopadly stejně jako já, když tátu ani neznám.
O dcery se postarám sama
Rozvod nakonec proběhl a já si slíbila, že budu holkám tou nejlepší mámou na světě. Ani nepoznají, že jsou z rozvrácené rodiny. Byla jsem do slova a do písmene matkou samoživitelkou. Exmanžel měl sice vyměřené alimenty, postaral se o to, aby to byla jen almužna. I tak je posílal, jak ho napadlo a kolikrát jsem čekala marně. Byla jsem ale příliš hrdá na to, abych ho uháněla. Předsevzala jsem si, že se o dcery postarám bez jakékoliv další pomoci a ony nikdy nezažijí, že jsou na tom hůř než děti z úplných rodin.
Nebylo to pochopitelně nijak jednoduché. Celý život jsem pracovala a pracuji v kanceláři, většinou jako asistentka a plat jsem nikdy neměla nijak závratný. Občas jsem si přivydělávala i různými pracemi z domova, sem tam jsem si našla úklid. Nemohla jsem ani příliš spoléhat na něčí pomoc. Moje máma občas vypomohla, ale to jsem si pak musela vyslechnout, že mi to říkala, že na to prostě nestačím. Když začaly holky chodit do školy, pomáhaly jsme si navzájem s jednou maminkou spolužačky starší dcery.
Starší se vdala, mladší studuje
Ale zvládla jsem to. Holky dospěly a myslím si, že jsem je dobře vychovala, dala jim všechno, co jsem mohl. Starší dcera si udělala maturitu, poznala fajn kluka, po několikaleté známosti vzali a mají čtyřletou holčičku. Mají se dobře, líbí se mi i její muž, je to fajn chlap. Se starší dcerou vlastně nikdy nebyly problémy, mohla jsem se na ni vždycky spolehnout. Učení jí sice nešlo tak dobře jako mladší dceři, ale byla hodně svědomitá a pilná, takže nosila domů mnohem lepší známky.
To mladší dcera je úplně jiná, podědila spíš geny po tatínkovi. Odmalička byla hodně živá, neposlouchala, byla jak z divokých vajec, jak mi neustále opakovala má matka, když někdy holky hlídala. Je hodně chytrá, myslí jí to a kdyby se škole věnovala aspoň ze čtvrtiny toho co její sestra, tak by byla široko daleko nejlepší studentkou. Ale jí stačilo školou proplouvat a moc se nesnažila, i tak ale bez větších problémů vystudovala gymnázium a dostala se na vysokou školu.
Jenže uprostřed čtvrtého semestru ji přestala bavit, prý to není to, co by si představovala. Tak si našla jinou školu, i na ni se bez problémů dostala. Jenže jí utekly dva roky, ale to ji vůbec netrápilo. Prý je mladá a nemá kam spěchat, práce jí neuteče.
Všechno financuji sama
Jenže já ji živím, což ji vůbec netrápí. Na brigády chodit nechce, prý nebude někde doplňovat zboží do regálu, sem tam si sice něco přivydělá jako hosteska, ale to hned utratí za oblečení. Teď končí třetí ročník, měla jít před létem dělat státnice, ale prohlásila, že si je posune na podzim. Přitom to udělala jen z lenosti, prostě se jí nechce teď učit. Já už doufala, že skončí a půjde si vydělávat, protože prohlásila, že dál studovat už nebude.
Když jsem jí dala najevo, že mě svým rozhodnutím docela naštvala, prohlásila, jako o co mi jde, vždyť je jí teprve čtyřiadvacet a do šestadvaceti může klidně studovat a já mám přeci díky tomu nižší daně. Když jsem jí řekla, že když má teď tolik času, mohla by si najít brigádu a třeba mi přispět nějakou tou korunou, řekla mi na to, že v životě se ještě napracuje…
Mě už ale pěkně štve. Ne že bych byla finančně nějak na dně, ale příliš vyskakovat si nemůžu. Samozřejmě bych neřekla ani slovo, kdybych viděla, že se snaží, je zodpovědná, ale tento její přístup mě vyloženě vytáčí. A to jsem zvědavá, jestli ty státnice na podzim opravdu dělat bude…
Jitka
Názor odbornice: Zapojte dceru doma
Vážená Jitko. Popisujete nelehkou komunikaci s mladší dcerou - věčnou studentkou. Živíte ji, vždyť dosud studuje vysokou školu. Zřejmě pobírá i alimenty od svého otce. Zajímalo by mě pro začátek, jak máte nastaveno podílení se na starosti o společnou domácnost. Co jsou dceřiny práce? Jedná se o zdravou dospělou ženu, nic jí tedy nemusí bránit přiložit doma ruku k dílu.
Bude na vás, abyste si s dcerou sedla a o jejím zapojení si s ní promluvila. V opačném případě budete přetížená a frustrovaná. Do 26 let je skutečně na rodičích (tedy i vašem bývalém manželovi), aby se o studenta připravujícího se na své budoucí povolání postarali. Znamená to zajistit mu nebo jí věci nezbytné. Věci zbytné už by si vysokoškolák mohl financovat z brigád. Možná to tak i je, píšete, že dcera si sem tam jako hosteska přivydělává. Bude na vás udržet hranice, abyste jí skutečně nepřilepšovala a vedla ji k zodpovědnosti za sebe samou.
Dobrý rodič se nepozná tak, že dopřeje dítěti všechno, po čem zatouží. Naopak. Dobrý rodič vede dítě s postupujícím věkem k tomu, že nemůže mít vždycky všechno a že se také samo má stále více snažit přičinit o určitém podílu k naplnění svých přání.
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 23. března 2020. Anketa je uzavřena.
