Dorůstající generace v bohatých částech světa (tedy i u nás) přestala věřit, že v dospělosti dosáhne stejné životní úrovně jako její rodiče. Ukazují to opakované průzkumy.
„Líp už bylo,“ hlásá trendy věta. Je to docela šok, protože motorem lidstva vždycky byla víra, že naše děti se budou mít lépe než my. Právě ta člověka přiměla uskromnit se a investovat do budoucnosti, třeba do vzdělání potomků.
Jenže mladí v západní Evropě teď zažívají novou zkušenost – zadluží se, aby vystudovali prestižní univerzitu, a pak jdou dělat baristu do kavárny. A hroutí se. Možná i proto, že od nich svět očekává, že budou „kariérně úspěšní“, a tento tlak jim prostě nedovolí spokojeně prodávat v pekárně.
Máme taky nový termín eco-anxiety. Úzkost z ekologického vývoje planety. Leckomu z nás se rozbuší srdce, když projíždíme kolem uschlého lesa. Při pohledu na bezstarostná batolátka nás napadá, jak se asi budou mít za padesát let. Internet je plný „anxiety memes“ (jde o vtipné obrázky, zobrazující s nadhledem život ve strachu, s krátkými popiskami). Hoďte si tento termín do vyhledávače, je to smutná, ale trefná zábava.
Ale bylo i hůř. Strach z budoucnosti, děsivé představy, to všechno provází člověka od pradávna. Ve viktoriánské Anglii měli lidé pocit, že civilizace se zvrtla směrem, který vede do záhuby, a na uklidnění užívali směs alkoholu a opia zvanou Laudanum. Doporučovala se i dětem od tří měsíců.
Když si prohlédnete časopisy ze zdánlivě idylické doby první republiky, třeba Pestrý týden nebo Světozor, najdete v nich spoustu inzerátů na kapky na uklidnění nervů. Vhodné pro každou hospodyňku i jejího přepracovaného mužíčka.
Za druhé světové války měli lidé úzkostné představy, že do jejich domu vtrhnou vojáci a pozabíjejí všechny jim blízké. Jakkoli se takové situace ve válce stávají, předtuchy se podle výzkumů týkaly drtivé většiny lidí, kteří se konce pochmurné doby dočkali bez větších ztrát. Není pravda, že to, co si představujeme, se splní. Ale říkejte to své úzkosti.
Valium bylo věrným průvodcem lidstva celou druhou polovinu 20. století. Možná ho znáte pod názvem Diazepam (není to ten lék, co zobala vaše máma „na bolení hlavy“?). Ani další prášky proti úzkosti – třeba xanax, lexaurin – nejsou žádnou novinkou posledních desetiletí. Naše maminky, tatínkové, babičky… Zkuste se jich zeptat. V mém okolí prožil život bez anxiolytik jen málokdo.
Akce místo strachu
To je správné řešení. Typickým příkladem je ekologická úzkost. Současný klimatický žal zdaleka není první vlaštovkou. Když jsem byla dítě, děsila nás ozónová díra. Nedávno jsem četla zprávu, že současná vrstva ozónu nad Antarktidou je nejsilnější v historii měření. Změna však nenastala sama od sebe. Lidstvo muselo něco udělat, a taky udělalo – od devadesátých let postupně většina států omezila produkci freonů, které měly situaci na svědomí.
Pořiďte si psa!
|
Stejně dobře si vzpomínám na své vyděšené vzdělané přátele, kteří v roce 1993 pod dojmem knížky sociologa Jana Kellera tvrdili, že za deset let se povedou války o chleba nebo láhev vody. Pan Keller strávil posledních pár let v Evropském parlamentu, takže to, že se jeho truchlivá proroctví nenaplnila, možná zařídil on, co my víme… (ale spíš ne).
Lidstvo dělá spoustu věcí, kterými si pod sebou podřezává větev, ale zatím se mu vždycky povedlo na poslední chvíli problém vyřešit. Tak jako zvládlo omezit produkci freonů, je poměrně pravděpodobné, že si poradí i s aktuálními hrozbami – ale předpokladem k tomu je, aby se něco v lidském chování fakt změnilo.
Můžete se na vystoupení svérázné aktivistky Grety Thunbergové dívat jakkoli, ale všimli jste si, že i velké průmyslové molochy se už začínají alespoň tvářit ekologicky?
Ekonomický tlak je dobrý argument, a když miliony vyděšených lidí chtějí kupovat „zelené“ zboží a jezdit na „zelené“ dovolené, průmysl se musí přizpůsobit, protože kdo by chtěl krachovat, že? Ekoúzkost má užitečné řešení – osobní angažovanost.
Expoziční terapie
Vylézt z ulity se může jevit jako nemožné, když znáte jen její vnitřní stěny. Jenže úzkost není nemoc, je to přirozený a často prospěšný pocit, který jen občas necháme přebujet – to však není nevratný proces.
Všichni známe příklady holek, které léta trpěly nepřekonatelnou úzkostí z řízení auta, lyžování, mluvení na veřejnosti. A pak přišla situace (typicky nová práce nebo nový vztah), jež je donutila opustit komfortní zónu.
Najednou jsou z nich skvělé řidičky, hvězdy společnosti a vášnivé lyžařky. Vlastně podstoupily neformální „expoziční terapii“. Kontrolované vystavení se tomu, čeho se obáváte, je jedním z uznávaných druhů terapie úzkosti.
„Někdy si člověk neuvědomí, že má sám o sobě předsudky. Já trpěla úzkostí z komunikace s cizími lidmi,“ líčí moje bývalá kolegyně Jitka. „Pak jsem poznala Pavla a ten se se mnou nemazal. Řekl, že ‚je to kravina‘, a začal mě nekompromisně tahat na různé akce. Byla jsem zamilovaná, a tak mi nezbylo než se přizpůsobit. Najednou jsem zjistila, že to vlastně docela zvládám. Někdy mám podezření, že strach z lidí byl jen pohodlná ulita, kterou jsem v pubertě přijala za svou. Každopádně je mi teď mnohem líp na světě, a ačkoli jsem se s Pavlem nakonec rozešla, budu mu za toto vždycky vděčná. Známým doporučuji, ať své úzkosti čelí akčně, rozhodně se to vyplatí.“
Jenže ne každý má sílu se svým strachům postavit čelem. Pokud trpíte takzvanou úzkostnou poruchou, brání vám to normálně fungovat (chodit do práce, navazovat vztahy apod.). Pak už nemocní jste a namístě je medikace.
Úzkost jako civilizační nemoc. Pět kroků, jak si můžeme pomoct sami |
Současná doba je k tomu ideálním podhoubím. Žijeme online. Můžeme sedět doma na pohovce a odtud pracovat, objednat si nákup až ke dveřím, sledovat filmy a zpravodajství. Média vědí, že největší čtenost mají zprávy o teroristických útocích, katastrofách, sebevraždách mladých umělců a blížící se krizi.
Nasyceni hromadou negativních informací potřebujete doopravdy dost síly na to, abyste ty dveře otevřeli a vyšli do nebezpečného světa. Jenže právě venku zjistíte, že svět ani zdaleka není tak děsný. Přejdete náměstí, usměje se na vás několik dětí a babiček, s někým prohodíte pár slov. Funguje to.
Realismus léčí. Proberte svůj život zpětně. Co máte za sebou? Čím je člověk starší, tím víc malérů dokáže vyjmenovat. Je pravděpodobné, že ve své minulosti najdete dost traumatizujících věcí. Ponižování od rodičů nebo vrstevníků? Dlouhodobá nemoc nebo smrt někoho blízkého? Nespravedlivý vyhazov z práce snů? Rozvod váš nebo rodičů? Pomluvy či manipulace někoho, kdo vás neměl rád nebo vám záviděl? A teď tady stojíte a čeho se bojíte do budoucna? Dlouhodobých nemocí? Rozchodů? Zlých lidí?
Většina z nás se s tímhle vším potkává, ale překvapivě je nakonec lehčí zvládnout nepříjemnou situaci v realitě, než když si ji jen představujeme. A u těch nejvíc strašidelných si často stačí uvědomit prostou statistiku. Jak moc je pravděpodobné, že mou dceru v Londýně zabije terorista, když tam trvale žije devět milionů lidí, které zatím nikdo nezabil?
Naše strachy bývají silnější než reálné hrozby. Takže je fajn čelit jim se špetkou zdravého cynismu. Jak jsem slyšela v rozhovoru s jednou šlechtičnou, jíž byl v restituci vrácen zdemolovaný zámek, ve kterém vyrůstala: „Přežili jsme několik epidemií moru, přežijeme i toto.“
