Bojíte se něčeho?
Výšky, mám z ní strach už od dětství. Nevadí mi chodit po horách, vyjdu i někam na věž nebo rozhlednu, ale mám strach z větší výšky, když se nemůžu ničeho chytit. Třeba ze skokanského můstku bych nikdy neskočila.
Na skeletonu strach nemáte?
Ne, dnes už ne, se strachem bych nemohla závodit. Při trénincích nám od začátku říkali, že máme mít respekt, ten je nezbytný, ale bát se nesmíme. To se pak stane to nejhorší.
Pamatujete si na svoji první jízdu?
Na to se nedá zapomenout, bylo to strašné! Nejdřív jsem řekla, že hlavou dolů v životě nepojedu, ať se mnou nepočítají, radši jsem chtěla vyzkoušet saně nebo boby. Nakonec jsem se ale nechala přemluvit, zkusila to a po první jízdě jsem byla rozhodnutá, že je to i moje poslední jízda. Na konci jsem jela rychlostí mezi 80 a 90 kilometry v hodině a vážně jsem měla strach.
Pak jste si ale na skeleton lehla podruhé. Rozmyslela jste si to?
Trenéři mě přemlouvali, ať tomu dám ještě šanci, že mi to jde, že na tom ležím velmi přirozeně a dělám dobré pohyby. Nejspíš díky gymnastice, na kterou jsem roky předtím chodila, dodnes z ní těžím a mám dobrou koordinaci pohybů.
Druhá jízda už byla lepší?
Byla ještě děsivější! Protože jsem už věděla, co mě čeká, měla jsem ještě větší strach než poprvé. Zlepšilo se to tak po páté šesté jízdě, kdy mi pomalu začínalo být jasné, jak můžu skeleton ovládat. Sama jsem byla překvapená, že jsem to zvládla tak rychle. Čím častěji a rychleji jsem jezdila, tím víc mi docházelo, jak je skeleton vlastně krásný sport.
Jakou nejvyšší rychlostí jste jela?
143 kilometrů v hodině. V Česku je to už za limitem na dálnici... … taky si v autě dost hlídám, abych ho neporušovala, v Německu jezdím rychleji, tam můžu.
Probleskne vám při takové rychlosti v ledovém korytě hlavou, že už jedete vážně rychle, že se může něco stát?
Při těch 140 kilometrech v hodině ano, už 130 kilometrů cítím na těle, je to obrovský tlak a občas si říkám, že když se teď něco stane, tak to bude hodně bolet. Stačí vjet špatně do zatáčky, vyhodí mě to a skončím na zádech na ledě. Spadnout můžu samozřejmě i při nižší rychlosti, ale to nebolí až tolik.
Padáte často?
Na začátku při tréninku docela ano, to k tomu asi patří. Teď se mi to při tréninku občas stane, ale nikdy nešlo o nic vážného. Nikdy jsem naštěstí neměla žádnou zlomeninu. Ale jeden pád stačí, abych měla naražené a potlučené celé tělo. A nejvíc bolí záda.
Otevřeli jsme pro vásKaždý měsíc volíte v anketě ženu, která vás nejvíc zaujala a my vám s ní pak nabízíme velký rozhovor. V říjnu od vás dostala nejvíc hlasů skeletonistka Anna Fernstädtová, proto jsme rozhovor s ní, původně určený pouze prémiovým čtenářům, otevřeli pro všechny.  |
Je skeleton nebezpečný podobně jako třeba jízda na bobech?
Žádná smrtelná nehoda se na něm nestala, na bobech už se umíralo. Jednou jsem bob zkusila, seděla jsem vzadu a jen doufala, že se nic nestane, protože vše má v rukou pilot. Na skeletonu je to něco jiného, ten mám pod kontrolou. Dá se z něj sice spadnout, ale není to tak hrozné, jako když se to stane s bobem, který váží okolo dvou set kil. V tomto ohledu je skeleton bezpečnější než boby. Ale v každém sportu se může něco stát, z gymnastiky jsem domů chodila věčně potlučená, z lyží také. Ke sportu určité riziko patří.
Jak se skeleton ovládá?
Těch možností je řada. Když potřebuju něco málo změnit, dělám to hlavou. Dám ji doleva, tím změním těžiště a jedu doleva, když chci něco víc, pracuju s ramenem, když ještě víc, zatlačím do saní kolenem, a když ani to nestačí, vezmu to špičkou nohy o led.
Když se řítíte obrovskou rychlostí, vnímáte diváky, slyšíte vůbec něco okolo sebe?
Na konci dráhy jedu nejvyšší rychlostí, to není šance něco postřehnout, musím být absolutně koncentrovaná. Ale když jedu pomaleji, do 120 kilometrů v hodině, pokud stojí diváci bezprostředně u dráhy, občas si jich všimnu. Jsem dokonce schopná poznat, jaký trenér tam stojí, to mnozí jiní závodníci nedokážou.
Může vás při závodě něco rozhodit?
Blesk z foťáku. Je sice zakázané ho používat, ale někteří lidé to porušují. To mě někdy dokáže rozhodit pořádně, i proto pracuju na tom, abych si takových věcí nevšímala, abych se skutečně soustředila jen na koryto a na jízdu.
Jak rychlost ovlivňuje váha závodnice?
Hodně. Čím víc vážíte, tím jste rychlejší. Letos se ale změnila pravidla a my máme nově váhový limit. Dohromady se skeletonem, helmou, botami a kombinézou se musím po první jízdě v závodech vejít do 102 kil. Zhubla jsem. Teď mám 99 až 100, rezervu potřebuji, abych nebyla úplně přesně na hranici a mohla v klidu spát. Snadno by se mohlo stát, že se jednou víc najím a do limitu už se nevejdu.
Hubnete snadno?
Vůbec ne! Nejsem ten typ člověka, který jen tak shodí dvě kila, aniž by cokoliv udělal. Pro mě je těžké si udržet váhu, přiberu dvě kila a ani nevím jak. Jakmile začne sezona a já bydlím mimo domov, začnu s hotelovou stravou přibírat. Nemám totiž pod kontrolou, co všechno v jídle je. Když to jen trochu jde, vařím si sama, mám člověka, který mi se stravou pomáhá. Jím zdravě, ale víc jde o to, kdy jím a kolik toho sním. Celkově se musím trochu omezovat.
Dopřáváte si v jídle něco, co byste neměla?
Mám ráda sladkosti, mohla bych je jíst celý den, tmavou čokoládu, mléčnou a klidně sním i bílou. Taky si dám s chutí buchty, které mi dělá moje česká babička, vlastně celou českou kuchyni můžu jíst. Jako děti jsme každé prázdniny a větší svátky jezdili k prarodičům do Prachatic, jsem na česká jídla zvyklá. Všechny ty svíčkové a jiné omáčky mi chutnají, ale na hubnutí to bohužel není. A sladké teď kvůli váze nesmím vůbec.
Anna Fernstädtováskeletonistka, 22 let
|
Když vás čeká závod, máte nějaký rituál?
Rituál to není, ale mám rutinu. Vždycky si nejdřív obouvám pravou botu, teprve po ní levou. A když pak stojím na startu, v hlavě si projíždím celou dráhu, jak vypadá a co mě na ní čeká.
Býváte před startem nervózní?
Na startu ne, tam už jsem koncentrovaná, ale před ním trochu jsem. Záleží samozřejmě na tom, co jedu, na mistrovství světa jsem pod větším tlakem, než když jde o nějaké méně důležité závody. A záleží také na dráze. Některá je lehká, mám z ní dobrý pocit a vím, že ať udělám cokoliv, nic se mi nestane, že jde „jen“ o výsledek, zatímco na těch náročných, když budu nesoustředěná, může to ovlivnit nejen výsledek, ale jde mi i o zdraví.
Jak tu nervozitu nejlépe odbouráváte?
Potřebuju si s někým povídat, chci, aby lidé kolem něco říkali a já nemusela přemýšlet o tom, co mě čeká. A někdy naopak potřebuju být dvě tři minuty naprosto sama a mít klid. Ale to všechno se teď pokouším odstranit. Mám mentálního kouče, který se mě snaží naučit, abych byla v naprostém klidu a pohodě, abych nebyla pod tlakem.
Mít mentálního kouče je trend mezi sportovci i laiky. Obejdou se bez nich dnešní profesionálové?
Neřekla bych, že je to trend. Myslím, že už to dnes k profesionálnímu sportu patří stejně jako fyzický trénink. Hodně sportovců slýchá, že jsou dobří, ale pak to neumí ukázat v závodě. A ten rozdíl je podle mě v hlavě. Já teď spolupracuji s Janem Mühlfeitem, který se mi snaží vysvětlit, co všechno se mi v ní děje. Ono je dobré od někoho slyšet, proč mám určité pocity, co je vyvolává, co z nich vyplývá, naučit se, že když udělám při závodě chybu, nemám o ní přemýšlet, ale koncentrovat se na to, co mám před sebou. Koučink jsem měla i před loňskou olympiádou, ještě když jsem jezdila za Německo, a i tehdy mi to hodně pomohlo. Tenkrát jsem se díky němu naučila dávat si vysoké cíle.
Předtím jste si je nedávala?
Ne, zbytečně jsem se podceňovala. Tehdy v Německu mi kanadská koučka vysvětlila, že když si já sama ve své hlavě nedám vysoký cíl, že když nemám tu správnou víru, nevěřím ve svůj úspěch, nemůžu pak dosáhnout toho, čeho skutečně chci. To samé mi říká Honza, že když nevěřím sama sobě, tak kdo jiný by měl?
Když nevěřím sama sobě, tak kdo jiný by měl?
Skeleton podle toho, co jste říkala o svých začátcích, nebyl váš vysněný sport. Jak jste se k němu vlastně dostala?
Narodila jsem se v Praze, ale od mého roku jsme žili v Německu u Frankfurtu nad Mohanem, kde jsme s bráchou dělali gymnastiku. Když jsme se ale později kvůli práci mamky přestěhovali do bavorského Berchtesgadenu, gymnastika tam nebyla. Chvíli jsme jezdili do Salcburku, ale bylo to časově náročné a nakonec jsme si řekli, že začneme dělat nějaký zimní sport. Brácha šel na snowboard, já už ale na něj tehdy ve svých třinácti letech byla stará a na lyže taky. Pro změnu na boby, které dnes brácha dělá, jsem zase byla mladá. Tak mi nabídli, ať zkusím skeleton, měli volno a hledali nové lidi.
Vyzkoušela jste kromě gymnastiky i jiné sporty?
Jako malá jsem od čtyř let dělala voltiž, což je jízda na koni kombinovaná s akrobatikou a gymnastikou. Vydržela jsem u něj asi sedm let. Dva roky jsem plavala a zkusila jsem i fotbal, ale s tím jsem skončila po prvním dni, nic mi to neříkalo, to nebyl sport pro mě.
Zvládla jste jako teenager stěhování do Bavorska dobře?
Nám se tam okamžitě líbilo, je tam nádherná příroda, zpátky k Frankfurtu už bych nešla, ale je pravda, že lidé v Bavorsku jsou specifičtí. Na začátku jsem jim vůbec nerozuměla, ve škole jsem po první hodině šla za učitelem a přiznala se, že nevím, o čem mluvil. On si tehdy asi musel myslet, že jsem arogantní, protože na cokoliv se mě zeptal, neodpovídala jsem. Velmi rychle jsem se ale do toho dostala, dnes rozumím všemu, jen bavorštinou nemluvím.
Jak vás přijali místní?
Lidé v Bavorsku jsou nedůvěřiví vůči neznámým věcem i vůči lidem. Když se tam nenarodíte, dívají se na vás obezřetně, ale rozhodně se nechovají ošklivě. Jsou milí a hodní, jen si ponechávají určitý odstup.
Proč jste loni nakonec odešla z Německa a začala závodit za Českou republiku?
Měla jsem problémy s trenérem a ztratila jsem ze skeletonu radost, nebavilo mě to. Sice jsem měla dobré výsledky, ale bylo mi to k ničemu, nijak mě to netěšilo. Přidaly se k tomu i další problémy a došlo to tak daleko, že jsem chtěla skončit. S mámou jsme nakonec přišly na to, že bych mohla jezdit za Česko, protože jsem se tu narodila a mám české občanství. Zvedla jsem telefon, zeptala se, zda by to šlo, a ono to šlo.
Teď už vás skeleton zase baví?
Rozhodně!
Měla jste připravenou záložní variantu, kdyby to s přestupem do Česka nevyšlo?
V Německu jsem studovala policejní akademii, kterou bych asi dokončila, kdybych nepokračovala se sportem v Česku. Láká mě marketing a management, ale dost možná bych se stala trenérkou. Když jsem řekla, že se skeletonem končím, dostala jsem ze sportovní branže nějaké nabídky. Bez práce bych tedy snad nebyla, naštěstí jsem to ale nakonec nemusela řešit. Teď se kromě sportu vrátím i na vysokou, budu studovat ekonomii a management. Je to stejná škola, jakou teď dodělává Ester Ledecká, já teprve začala.
Setkání v Inzellu: mistryně světa žen na bruslích Martina Sáblíková a mistryně světa juniorů na skeletonu Anna Fernstädtová
Ve stejné lavici se nesejdete, na příští olympiádě v Pekingu v roce 2022 se uvidíte?
Doufám, jen se tam nejdřív musím dostat.
Mluví se o tom jako o hotové věci, že České republice přivezete medaili. Musím projít kvalifikací, takže uvidíme.
Už jste si tady v Česku za ten rok zvykla na příponu -ová ve svém příjmení?
Dnes už ano, občas jsem to sice i dříve slyšela v české televizi, ale přece jen to byl nezvyk. Jsem narozená jako Fernstädtová, v Německu se mi jméno změnilo na Anna Fernstädt, tak teď jsem se vlastně vrátila k tomu původnímu. Už to pro mě není problém.
Na co jste si v Česku zatím nezvykla?
Že nemůžu jet po dálnici tak rychle, jak chci.
