Jak lidé reagují, když se dozvědí, že jste farářka?
Většinou je na začátku ticho. Následuje údiv, překvapení, zděšení nebo takový trochu nevhodný smích, někdy dojde i na přehnanou úctu. Vlastně je to hezký seznamovací rituál. Potkám někoho, on řekne, že pracuje v bance, a zeptá se, co dělám já. Jsem farářka, říkám, a nastává bod zlomu. Člověk svou reakcí o sobě hodně řekne. Pro mě je to poučení i lekce pokory.
Proč lekce pokory?
Ne každý považuje práci faráře za něco potřebného. Stává se, že mi známí řeknou: Nemysli si, že když jsi farářka, máš řešení na všechno. Za taková slova jsem vděčná. A pak jsou modelové situace. Když přijedu sloužit svatbu, je to radostná událost a lidem připadá zajímavé, že přijela farářka holka. Jenže jsou i chvíle neveselé, poslední rozloučení, pohřby. Tam jde překvapení do jiných odstínů: Není to děvče moc mladé? Je to opravdu farářka?
Tipovala jsem, že často dostáváte otázku, jestli se můžete vdát a mít děti.
Ano, tu dostávám. Vyjadřuje starost těch lidí, jestli si můžu dopřát to, čeho si oni třeba cení nejvíc.
Takže to není otázka nemístná?
Vůbec ne. Jsem ráda, že můžu odpovědět. Církev československá husitská dovoluje kněžím, aby se ženili a vdávaly. My světíme ženy na kněze od roku 1947. Jako farářka mám možnost si zvolit, jestli budu žít ve vztahu, nebo sama. Takže říkám, že zatím děti nemám, ale nikdo mi je nezakazuje. Dávám lidem odpověď, která je uklidní. Mám pocit, že se jim při ní uleví. Někdy slyším, uf, tak to je dobrý. Mnozí začnou mít pocit, že takové církvi můžou rozumět.
Takže na rozdíl od představitelů katolické církve, která dodržuje celibát, jste pro to, aby faráři prožívali lásku a měli děti?
Myslím, že je zdravé a přirozené žít ve vztahu s možností mít děti. Pokud pracuji s lidmi, které mám připravit na manželství, na vztah, který má trvat celý život, tak je užitečné mít nějakou zkušenost. Třeba i zkušenost těžší, protože život přece nežijeme bez krizí a zaškobrtnutí. Já lidem připadám na první pohled mladá, ale ve službě jsem už osm let, z toho jsem tři roky farářka. Kromě toho dělám ještě rodinnou terapii, protože jsem po teologii vystudovala psychologii.
Zdi od krve se snažíme promodlit, říká šedá sestra |
Vyptávají se vás často, co vás vedlo k rozhodnutí stát se farářkou?
Ať už je to svatba, nebo pohřeb, vždycky jsem ráda, když můžu s těmi lidmi strávit nějakou dobu a rozhodně mi nevadí, když se vyptávají. Někdy sedím v čele stolu se snoubenci a jejich rodiči a povídáme si. Jindy mě posadí k nejposlednějšímu stolu a hosté v podstatě losují, kdo se mnou bude sedět.
Proč?
Protože často nechtějí sedět s farářkou. Asi se bojí, že je čeká lekce z katechismu. Nejraději však jsem, když mě někdo veze na svatbu a trávíme v autě i několik hodin. Z auta nemůžete utéct, takže si povídáme a dostávám zajímavé otázky. Takové faráři běžně nedostávají od lidí, kteří chodí do kostela.
Co je zajímavá otázka?
Třeba: O čem kážete? Co mám čekat, kdybych v neděli přišel? Takhle byl zvědavý člověk, který říkal, že s církví nechce mít nic společného. Nebo se mě někdo takhle cestou ptal, z čeho mám strach.
A co jste odpověděla?
Že se snažím nemít strach. Že nás víra, Ježíš Kristus vede k tomu, abychom žili v důvěře, že to s námi dobře dopadne. Ale samozřejmě se jako smrtelník bojím utrpení, které by se týkalo mých blízkých. Bojím se o rodiče, o přátele, o sebe. Bojím se, že bych mohla ztratit kontakt sama se sebou. Mám tendenci nakládat na sebe hodně a dotýkám se limitů. Přepracování a fyzické vyčerpání jde ruku v ruce s duchovním prožíváním. Takže lidi nabádám, aby se o sebe starali, odpočívali, dobře jedli, a pak sedím večer totálně vyčerpaná na gauči a uvědomím si, že piji jen černé kafe. Co říkám ostatním, to bych si hlavně měla poslechnout já sama.
Neustále vystresovaná
Je pro vás ve srovnání se staršími a mužskými kolegy jednodušší, nebo těžší budovat důvěru? Zkrátka jestli to, že jste mladá a půvabná, je u farářky ku prospěchu.
Že mám nalakované nehty a přijdu na podpatcích, to může překvapit pozitivně i negativně. Je věcí každého, jestli našemu duchovnímu vztahu dá šanci, jde za masku vzhledu a třeba i chce poslouchat, co říkám. Nedávno mi jedna paní řekla: „Já jsem se na první přípravě ke křtu dívala hlavně na to, jaké máte vlasy, boty, kabelku. Uvědomila jsem si, že jsem vás neposlouchala. Až při druhém sezení jsem si zvykla, že jste docela hezká mladá holka, a naučila jsem se vás poslouchat.“
FARÁŘKA: Tetování mě polidšťuje, lidé vnímají duchovní zkresleně |
Jak to berete?
Připadá mi to roztomilé. Často pak lidé řeknou, že mají pocit, že jsem normální a žiji podobně jako oni. To je výhoda. Nezapomínám na to, že jsem z ateistické rodiny a mám zkušenost s prací v korporátním prostředí.
Jak jste dřív žila?
Každý den jsem byla neustále vystresovaná. Bylo pro mě důležité, abych vydělávala a stoupala v kariéře. Ne že bych šla přes mrtvoly, ale pracovala jsem na sobě, abych šla výš a výš. A čím výš jsem šla, tím jsem si kopala hlubší jámu, do níž jsem padala. Často se mě ptají, jaký je rozdíl v Martině před a potom. Říkám, že strašně velký. Sice jsem to pořád já, ale zatímco jsem dřív měla pocit, že pořád něco hrnu před sebou, teď zasypávám tu prázdnou jámu a mám se o co opírat.
Proč jste se rozhodla pro studium teologie, když pocházíte z ateistického prostředí?
Bylo to s úmyslem, že bych pak mohla zakamuflovat, co jsem vlastně studovala. Koketovala jsem s myšlenkou, že třeba budu říkat, že jsem dělala filozofii. Měla jsem po gymnáziu, pracovala jsem a říkala si, že by bylo dobré mít vysokou školu, ale v podstatě mi bylo jedno jakou. Na teologii brali ten rok bez přijímaček. Netušila jsem, jak se do toho ponořím a že už nebudu schopna přestat. Teď jsem v doktorském studiu teologie a mám pocit, že čím víc toho vím, tím víc dalšího bych chtěla číst. Ještě jsem vystudovala psychologii a speciální pedagogiku. To už bylo racionální rozhodnutí a studium mě už zdaleka nefascinovalo tak jako teologie.
Zaznamenala jste, byť třeba jen z doslechu, že bývalí kamarádi říkají: Co se to s ní stalo, proč to udělala?
Ta perspektivní holka zešílela, zula lodičky a nazula kristusky, že? Já v tom nemám zpětnou vazbu, protože jsem s těmi lidmi ztratila kontakt. Docela dobrým zrcadlem je to, co mi říkají spolužáci z gymnázia. Někteří mají dodnes spadlou pusu. Zároveň jsou spolužačky, které se na mě obracejí, když se vdávají. To je pro mě ohromná odměna.
Píšete blog Deník farářky, máte Instagram. Je taková prezentace u farářů běžná, nebo jste v tom výjimečná?
Blog jsem začala psát před necelými dvěma roky, do šuplíku. Moje první ambice byla se vypsat, protože mám pocit, že v mém případě Bůh prokázal svůj smysl pro humor. Já jsem opravdu většinu života nevypadala na to, že bych mohla aspirovat na službu v církvi. Ale ráda čtu, ráda píšu, beru to jako relax a taky jako pozvání pro lidi, kteří by se třeba o církevní témata vůbec nezajímali.
DOBRÉ ČTENÍ I PITÍ. Noční studium Bible o minulých Vánocích.
Co na to šéfové?
Vlastně nevím. Vynadáno jsem nikdy nedostala, na druhé straně mě nikdy nikdo nepochválil. Na začátku jsem váhala, co vlastně o církvi psát a říkat, protože mám sklon k černému humoru a ironii. Zároveň jsem měla strach, abych někomu neublížila. Ne sobě, ale našemu společenství, církvi jako celku. Abych neurazila, nezranila.
A daří se to?
Beru to tak, že bych neměla zbytečně dráždit. Ani slovy, ani vzhledem. Zároveň mám pocit, že když jsem farářka, nemusím chodit v pytli od brambor. Bůh po nás nechce jednotu a šedost v tom, jak se projevujeme a jak vypadáme. Jsem sama sebou, když mě potkáte v triku s Mickey Mousem a džínách s dírou na koleni. Ale když jsem v taláru, je pro mě důležitější, zda jsem lidi oslovila a jaký je můj prožitek, než jak vypadám. To jde v tu chvíli úplně stranou. Talár kryje a ve chvíli bohoslužby je pro mě komfortní. Můžu se soustředit na to, abych sloužila, a nic neodvádí pozornost.
Mně se na vašem blogu líbí, jak popisujete své radosti, třeba výlet do Budapešti na operu, návštěvu vinárny, zapálení si doutníku...
Mám oblíbený kubánský bar, kde mě už znají. Naštěstí mě tam nikdo neoslovuje velebná paní. Už vědí, co budu pít. Mám ráda kubánský rum, kubánskou hudbu, kubánský doutník. Ráda chodím po galeriích a prohlížím si moderní i tradiční umění. Vlastně jsem se ze zkostnatělé, za kariérou se ženoucí ženy, která měla nakročeno k infarktu, stala roztančenou farářkou ve světě, který je zvláštní, ale mně připadá okouzlující, protože mám pocit, že v něm se mnou tančí Bůh.
Nezakazuju, diskutuju
Jak se z absolventky teologie stala farářka v kostele svatého Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze? Existuje ve vaší církvi něco jako kariérní postup, prestižní místo?
Začínala jsem na povinné praxi v malé náboženské obci v Horních Počernicích. Strašně se mi tam nechtělo. Pak jsem dostala seznam úkolů, které jsem měla splnit, a do té práce se zamilovala. Došlo mi, jak je práce na faře pestrá. Můžete organizovat dětský den, Noc kostelů, divadelní představení, večerní posezení. Najednou jsem mohla využít organizační schopnosti, které jsem měla z předchozí práce, a zároveň to byla obrovská změna.
Já jsem předtím opravdu byla v situaci, kdy mi bylo jasné, že kdybych zůstala v korporátním prostředí, do deseti let budu vyhořelá nebo v blázinci. Začala jsem pracovat v náboženské obci bez jakýchkoli ambicí stát se knězem. Pak jsem byla povolána sem do svatého Mikuláše, protože byla poptávka po někom, kdo umí anglicky, francouzsky. Chodí sem totiž hodně cizinců. Začala jsem v roli pastorační asistentky.
V 5 číslech33 Oslavila Kristova léta, narodila se 4. července 1986 v Lounech. 2 Vystudovala teologii a psychologii v kombinaci se speciální pedagogikou. 2011 Byla pokřtěna v Církvi československé husitské. 3 Tři roky je duchovní v kostele svatého Mikuláše. 2013 Byla zvolena zástupkyní Církve československé husitské do nejvyššího výboru Světové rady církví. |
Co to obnáší?
Rozdá zpěvníky, uvaří kafe, ozdobí stromeček, navštíví nemocnici. Ale nemůže duchovně sloužit v plném rozsahu. Moje cesta byla pozvolná, jsem tady už osm let. Když jsem byla před třemi lety vysvěcena, dostala jsem na starost ještě kapličku na Strašnickém hřbitově naproti krematoriu. Tam dělám všechno včetně žehlení ručníků a uklízení. Ve svatém Mikuláši pracuji ve tříčlenném týmu, kromě mě je tu sestra farářka, která obec vede, a jáhen. Obě místa jsou krásná a služba odlišná. Ale beru to tak, že jsem knězem tam, kam jsem vyslána.
Čím to je, že spousta lidí vyznává východní filozofie, věří věštcům a astrologům, ale označují se za ateisty a s křesťanskými církvemi nechtějí mít nic společného?
Každý, s kým se setkám, pojmenovává určitou duchovní rovinu ve svém životě. Je na něm, čím ji naplní. Někdo chodí do kostela, jinému to připadá staromódní, a tak objevuje jógu, buddhismus. To je v pořádku. Je to přirozená touha člověka k něčemu se vztahovat, mít důvěru v něco, co je větší než my. Stává se, že přijdou hledající ateisté, buddhisté, jogíni a třeba je něco z křesťanství zaujme.
Církev československá husitská je relativně moderní. Člověka ve víře doprovázíme. Nevyznáváme systém nesmyslných pravidel. Nikomu nezakazuji číst horoskopy, nabízím alternativu. Oceňuji, když má někdo k církvi, k víře kritické a konstruktivní připomínky a nepřijímá vše, co slyší. Ráda o duchovních tématech, Bohu, teologii a životě diskutuji, baví mě to.
Neselhávají církve? Proč kněží nepublikují v médiích, neúčastní se televizních debat, nevyjadřují se k tomu, co společnost řeší, i na veřejnosti, a ne pouze při kázáních?
Asi v něčem trochu selháváme. Kdybychom neselhávali, byly by narvané kostely. Jako společnost nevzděláváme děti v křesťanství a náboženství obecně. Tím nemyslím, že bychom jim měli implantovat nějaký křesťanský čip, který je bude ovládat. Ale často rezignujeme na to, abychom jim vysvětlovali podstatu Vánoc, Velikonoc, natož dalších církevních svátků. Rodiče dětem neukazují, z čeho naše kultura vyrostla. Když přece jdeme do galerie, pokud jde o starší umění, vždy se opírá o křesťanské hodnoty, o křesťanskou symboliku.
Jenže děti nemají ani základy toho, co křesťanství je. Z toho pramení nedůvěra. Proč by člověka měla zajímat církev, když s ní nemá kontakt a nic o ní neví? Navíc církve často komunikují těžkým jazykem, který je k nepochopení. I já jsem jako studentka teologie měla problém s věcmi, které se na mě valily. Nerozuměla jsem, nedokázala jsem se v tom vyznat. Nedávno jsem dostala takovou bezvadnou otázku: Co má člověk udělat pro to, aby uvěřil v Boha?
Dá se na ni odpovědět?
Kéž by se dalo. Já na to říkám, že člověk by měl žít tak, aby věděl, proč co dělá. Měl by zkusit narovnat vztahy k sobě, k druhým lidem a vytvořit prostor pro duchovní prožívání, pro Boha. Pokud se ženeme za kariérou, nemáme na nic čas a klid, tak Bůh moc šancí nemá. Je to vlastně strašně jednoduché i složité zároveň. Stačí si udělat deset minut času denně v tichu, vnímat sebe, nechat věci dít se. Zkoušet objevovat svůj vlastní duchovní svět, být otevřený, zajít do kostela, setkávat se s lidmi, zvát Boha do života.
Těžký klíč od kostela
Hodně lidí si s křesťanstvím spojuje nabádání k utrpení, k odříkání, a proto nechtějí být součástí žádné církve. Z vašeho blogu, Instagramu a způsobu života se však zdá, že vy lidem říkáte, že mají žít hezky, cestovat, dobře jíst, být spokojení.
Jo, mám pocit, že se to nevylučuje. Měla jsem období, kdy za mnou chodily matky trpitelky, které dělaly vše pro své děti, staraly se o své muže, dělaly charitu, podnikaly, přemýšlely, co by ještě měly vystudovat, uvažovaly, zda by nebylo vhodné vylézt na Mount Everest bez kyslíkové masky, a pořád to nebylo dost. S takovými maminkami supermankami je někdy lopotná práce, protože si myslí, že to pravé křesťanství je, když z nich cáká krev.
To pro mě byla cenná lekce, protože jsem se dívala sama na sebe. Myslím, že se mi podařilo dovést je k uvědomění si, že je bezvadné mít ambice a zároveň chtít pomáhat druhým, ale platí stejná pravidla jako v letadle. Nejdřív musíte kyslíkovou masku nasadit sobě a pak pomáhat ostatním. Pokud budu dávat ze svého nedostatku, nikomu nepomůžu. Rozdávat jde jen z nadbytku a ten musím vystavět tím, že se naučím odpočívat, načerpat fyzickou i duchovní sílu. Bůh nás nestvořil jako dokonalé stroje. Naopak nás vede k tomu, abychom rozpoznávali emoce, učili se vidět sami sebe se svými nedostatky a nehonili se za dokonalostí.
Lidé mě občas hodnotí s nevědomým předsudkem, říká farářka |
Takže žádný asketismus, odříkání si radostí?
Mám pocit, že dopřát si něco, co mě těší, je součástí péče o duši. Je bezvadné vyrazit bez jídla na pouť a sáhnout si na svou hranici. Je to zkušenost, ale neměla by to být denní praxe. Žádný extrém není dobrý, ani bezbřehá zábava nemůže být hlavní náplní života. Je dobré uvažovat o rovnováze, veselit se, stejně jako čas od času klečet na kolenou a v pokoře děkovat za život a čas, který nám byl dán.
Čeká vás teď něco zvláštního?
Pojedu do demilitarizované zóny mezi Severní a Jižní Koreou, a to z titulu mé role předsedkyně komise mladých Světové rady církví. Dvacet zástupců z různých zemí prostě jede do „země nikoho“ povzbudit tamní mladé křesťany. Nedokážeme změnit jejich životy, ale pokusíme se jim ukázat, že nejsou sami. Myslím, že si ani nedovedu představit, co mě čeká, jak žijí mladí Korejci, kteří třeba mají polovinu rodiny na jihu, polovinu na severu a nevědí, jestli jsou prarodiče ještě naživu. Je dobře, že Světová rada církví upouští od vydávání diplomatických prohlášení a doporučení a raději pošle pár lidí povzbudit jiné v nesnadné situaci.
Smím se zeptat, od čeho je ten obrovský klíč, který máte na svazku?
Od vchodu do kostela. Už jsem s ním protrhla několik kabelek a kapes. Je těžký. Máme ještě jeden hliníkový, o půl kila lehčí. Ale já to nechci mít jednoduché, takže nosím tento. Je pro mě symbolem kostela, posvátného prostoru, nosím ho s velkou úctou.
Věřící si mě doma vystavovali v plavkách, říká farářka |
Jaký to je pocit být v takovém velkém kostele, když se vyprázdní?
Krásný. Často tady ráno nebo večer po koncertech dopisuji zápisky, píšu si šifrované poznámky a ty zamykám, protože se během práce dozvídám spoustu tajemství. A pak se modlím. Máme krásné nové klekátko, tak ho tady oklekávám. Jsem tady moc ráda.
A pak zamknete a octnete se v nejrušnějším centru Prahy plném lidí, mezi nejluxusnějšími obchody.
Ano, je to úžasný kontrast, ukázka života, jaký jsem kdysi žila. Naučila jsem se ráno vystupovat u právnické fakulty a jít Pařížskou ulicí. Beru to tak, že je to symbolicky moje cesta. Cesta od toho, co jsem měla, k tomu, co chci.
