Neuškodí, když se musí bojovat
Táta paní Stanislavy býval tesařský fachman, čestný chlap. Taky vášnivý fotbalista - jakmile jeho Brozany prohrály, ani nevečeřel. Mládence z vesnice u Litoměřic na hřišti kradmo pozoroval a v hlavě mu hrálo: „Tenhle by se hodil pro naši holku! Nebo spíš tamhleten?“
Pak mu Stáňa jednoho dne představila Bohumíra, hocha z česko-moravského pomezí. A otec lamentoval: „Nerozmyslíš si to? V Brozanech je takových kluků! Vždyť ani nehraje fotbal!“
Durdil se jen naoko, chlapce si brzy oblíbil. Dvacetiletý student a devatenáctiletá krasavice si v říjnu 1954 řekli ano. Po roce se jim narodil syn, v roce 1958 dcera, o 10 let později ještě další.
Ti dva jsou spolu dosud, i 65 let po svatbě. V dobrém i ve zlém. „To víte, že nebylo vždycky jenom sluníčko,“ popisuje s křehkým úsměvem paní Bauerová, zatímco mi její muž ohřívá dršťkovku, svou chloubu.
Od plotny ženu doplňuje: „Měli jsme průšvihy. Krize, kdy jsem se o rodinu musel nějak postarat. Ale i tohle nás drželo pohromadě. Mladým neuškodí, pokud musí trochu bojovat. Když je snaha, dá se řešit všechno. Lidi by se měli navzájem tolerovat. A pokusit se chápat.“
V době, kdy rozvodovost šplhá k padesáti procentům, si jejich rady rád vyslechnu. Stejně jako když později sedím u jednoho stolu s manželi Pošíkovými (ti jsou spolu i 62 let po svatbě) a Dickovými (vzali se před 63 lety).
