Teď vydává další román s názvem Tiché roky.
Když se před lety pustila do psaní svého prvního románu Slepá mapa, o psaní nic netušila.
„Měla jsem romantickou představu, že si sednu k počítači a ruce mi pojedou po klávesnici,“ vzpomíná Alena Mornštajnová. Knížku měla vymyšlenou, včetně příběhu a hlavní myšlenky. Jednoho dne usedla k počítači, ale vůbec nic se nestalo.
„Zjistila jsem, že vlastně nevím, co mám psát. Neuměla jsem to. V tu chvíli mě napadlo, že tu knihu asi nenapíšu, ale pak jsem si řekla: ‘Chceš to celý život, tak to zkus, jdi do toho!‘ A velice pomalu jsem postupovala, odstavec po odstavci,“ líčí začátky svého psaní. Po dlouhých pěti letech se „propsala“ k polovině románu.
„Tehdy jsem prožila obrovskou krizi, že pořád píšu, ale nic z toho není. Tak to už se naštěstí změnilo. Druhá kniha se mi psala mnohem snáz a dnes už mám spisovatelské sebevědomí.“
Proč jí kniha trvala tak dlouho? „Tou dobou jsem měla hodně jiných povinností, učila jsem v jazykových kurzech, překládala, čas jsem musela věnovat i rodině, takže jsem psala jen ve chvílích volna, většinou v době školních prázdnin. Po delší pauze jsem samozřejmě musela znovu přečíst, co jsem napsala, dostat se do atmosféry knihy, vrátit se do psacího rytmu. A sotva se mi to podařilo a přibylo pár stran, znovu jsem musela psaní přerušit. Tak to šlo deset let,“ vysvětluje.
Psaní je podle Aleny Mornštajnové řemeslo, které s každou další stránkou zlepšuje. Pořád je to ale tvrdá práce, protože přemýšlí v obrazech.
„Když píšu, popisuju scénu, kterou vidím před sebou. Když mám velmi dobrý den, napíšu dvě tři stránky. Ale další dopoledne se textu zase věnuji, vracím se k němu a přepisuji. Uklidňuji se tím, že nemám kam spěchat.“
Alena Mornštajnová (55)
|
Mnohdy se dostane do slepé uličky, jako třeba teď při psaní svého zatím posledního románu Tiché roky. „Je to kniha o rodině, kde spolu žije dcera s otcem. Vypravěčem příběhu dcery je ona sama a vypravěčem otcova příběhu je vševědoucí vypravěč. Rozhodla jsem se, že budu střídat kapitoly. Jednu odvypráví dcera, druhá bude o otci, ale na začátku jsem si neuvědomila, že otcův život je daleko delší než život dcery, takže to celé musím přeorganizovat.
Situaci si teď při posledním psaní zkomplikovala ještě jednou věcí. „Pro mě je vždy v ten den nejtěžší napsat první větu. A abych se tomuto utrpení vyhnula, vymyslela jsem si, že větou, kterou skončím jednu kapitolu, začnu i tu novou. Zpočátku to báječně fungovalo, ale jen do té chvíle, než jsem zjistila, že to kvůli delšímu životu otce musím předělat. Naštěstí jsem vůbec nepřepisovala, ale musela jsem přerovnávat kapitoly a o to víc jsem musela hlídat, aby všechno mělo logiku.“
Kromě psaní Alena Mornštajnová stále překládá. „Kvůli nedostatku času jsem přestala učit, i když jsem to měla moc ráda, ale v překládání chci pokračovat. Nechci ztratit kontakty ani s jazykem, ani s nakladatelstvím, protože teď se mi sice daří, ale to nemusí trvat pořád a já nechci, aby se z psaní stala povinnost,“ říká.
