Pro dnešní rodiče jsou mobilní telefony, internet a sociální sítě sice běžnou denní rutinou, ale jako děti s nimi tehdy před lety neměli co do činění. Z toho pravděpodobně pramení jejich nejistota v rodičovské roli. Dovolit? Zakázat? Omezit?
Fotogalerie |
„Výzkumy ukazují, že zákazy nic neřeší. Naopak, děti, které měly nejpřísnější rodiče, se později na internetu chovají rizikověji,“ říká Jan Kršňák, který založil internetové stránky Digiděti.cz a dlouhodobě se věnuje přednáškám a seminářům na téma dětí a médií, při nichž se snaží rozptylovat obavy rodičů a učitelů z vpádu technologií do našich životů.
I podle něj je ovšem důležité zejména v mladším věku čas strávený s obrazovkou omezovat. „Nicméně nejdůležitější je vzájemná komunikace rodiče a dítěte,“ upozorňuje. „Buďte zvědaví, co vaše dítě dělá, ale nehodnoťte to, ani se toho nebojte. Ptejte se. Tak do 12 let děti rády sdílí své zkušenosti a poznatky.“
Útěky do virtuálního světa
V předškolním věku podle Jana Kršňáka děti vůbec nemusí s technologiemi přicházet do styku. „Jejich schopnosti to nijak nesníží, spíše naopak,“ míní. „Pro zdárné používání technologií je důležité umět být člověkem v reálném světě.“
Později závisí rozsah časového omezení na dohodě rodičů a dětí. „Mělo by jít o dohodu, při níž jsou nakonec všechny strany spokojené. V mnoha rodinách to jde,“ dodává s tím, že na straně rodičů by přitom neměl hrát roli strach a máma s tátou by si neměli myslet, že vědí, co je pro jejich dítě nejlepší.
„Neví to. Ale i ono samo se to teprve učí,“ vysvětluje Jan Kršňák. „Chce to trpělivost a otevřenost. Jde o vzájemné budování důvěry. Dítě se musí cítit přijato v tom, co dělá, a rodiče musí být otevření novým, nepochopitelným věcem.“
Více než polovina českých dětí dostane mobilní telefon v první či druhé třídě.
Podle průzkumu společnosti Rondo Data, kterého se zúčastnilo více než tisíc rodičů školáků, dostala více než polovina dětí první telefon v sedmi či osmi letech a v páté třídě už má mobil 93 procent žáků.
Děti na prvním stupni základní školy už dávno hrají hry na počítači, sledují desítky a stovky youtuberů i influencerů a mají (často bez vědomí rodičů) svoje účty na sociálních sítích, protože na nějaké věkové omezení se mohou zvysoka vykašlat.
Žijeme ve 21. století a jsme obklopeni technologiemi, ať se nám to líbí, nebo nelíbí. Můžeme se tvářit, že jsou tu jen pro dospělé, ale je to nesmyslné pokrytectví, protože ti, kdo budou v tomto novém a ještě novějším světě zanedlouho určovat pravidla, jsou právě naše děti.
Proč to dítě nejde ven?
Pro starší generaci je jejich nekonečné vysedávání u počítače nejen nepochopitelné, ale také nervy drásající. Proč se nezvednou ze židle a nedělají něco kloudného? stěžují si.
„Právě pasivní a konzumní přístup k technologiím je u dětí bohužel častý fenomén, většina z nich vidí technologie primárně jako zdroj zábavy,“ připomíná Silvie Zeman, spoluzakladatelka vzdělávacího projektu makeIToday. Podle ní je důležité udělat z technologií užitečný nástroj, nikoliv je vnímat jako hračku.
Má za to, že není třeba je dětem zakazovat. Lepší je vést je ke smysluplnému využívání. Technologie totiž nabízejí mnoho úžasných možností, které mohou děti obohatit.
„Existuje například spousta edukativních her a aplikací pro menší děti a u starších dětí je dobré rozvíjet digitální dovednosti systematičtěji, ukázat jim potenciál, který technologie přinášejí. Například to, že si můžou naprogramovat vlastní hru. Dát jim možnost být tvůrcem, nikoliv jen pasivním uživatelem,“ vyjmenovává.
Byla by škoda vnímat technologie jen jako hračku. Děti se mohou naučit je ovládat a třeba si naprogramovat vlastní hru.
Technologie v dětských rukou neodsuzuje ani Jan Kršňák, který třeba na počítačových hrách vidí i lecos pozitivního. „Například Minecraft dává dětem možnost zažít si svobodné tvoření a pocítit moc. Kromě toho mnoho her rozvíjí vnímání, strategické myšlení a schopnost spolupráce,“ myslí si. Násilné hry ovšem podle něj mohou naopak například snižovat empatii.
„Děti si nehrají venku, protože jim to nedovolujeme, protože my dospělí, vytváříme svět, který zároveň považujeme za nebezpečný pro naše děti,“ nastavuje zrcadlo odborník na digiděti. „Že si nehrají mimo domov a nepoznávají svět na vlastní kůži, je velký problém – nezávislost na světě je nebezpečnější než závislost na něm.“
Hrozba jménem závislost
Když už jsme u toho, i na hraní her, komunikování na sociálních sítích nebo sledování vlogů pochopitelně může vzniknout závislost. A toho se možná rodiče bojí nejvíc, přestože oni sami často vstávají a uléhají s palcem na displeji chytrého telefonu.
„Naše společnost je zcela závislá na technologiích. Nedokážeme si bez nich náš život vůbec představit,“ tvrdí Jan Kršňák. „Tohle je klíčová otázka celé tematiky dětí a technologií.“
„Co to znamená být člověk? A co to znamená závislost? Jsme závislí na přírodě, na pitné vodě, na čistém vzduchu, na blízkosti jiných lidí, ale proč jsme závislí na dopravních předpisech, pračce nebo teplé vodě ve sprše?“ ptá se.
Kdo jiný než rodiče by však měl dětem pomoci se s možnou závislostí poprat nebo jí v ideálním případě předejít? Co bychom tedy podle Jana Kršňáka měli dělat jinak?
„Vytvářejte co nejvíce okamžiků, kdy je rodina společně, aniž by jim do života zasahovaly technologické hračky nebo třeba pracovní hovor rodiče,“ doporučuje.
„Hrajte si třeba na to, že pojedete na výlet bez telefonů. A co nejvíce si povídejte o tom, co zažíváte, venku i uvnitř. Budujte se svými dětmi vztah důvěry. Pokud dítě cítí, že se může svěřit, nemívá potřebu uzavírat se ve virtuálních světech.“
Důvěra je podle něj klíčová v pubertě, kdy je závislost dítěte na telefonu nepřekonatelná a vy se jako rodič potřebujete dovědět, že kdesi v kyberprostoru nastal problém, který může vést k depresím, izolaci či sebevraždě.
„Nedá se to vyšpehovat, ukontrolovat. Jedinou cestou je, že vám to dítě samo řekne. Proto je potřeba důvěru budovat od malička,“ dodává.
Čeká je digitální demence?
To je všechno pěkné, říkáte si možná, jenže kluk jde pomalu do puberty a od počítače se nehne, sluchátka nesundá, pořád střílí nějaké vojáky nebo vede meziplanetární války. Co když mi ten náš chytrý Pepa nebo Franta u těch her docela „zblbne“?
„Ano, naše společnost může ze všech těch chytrých zařízení, umělých inteligencí a virtuálních realit docela dobře zblbnout,“ připouští Jan Kršňák, který se také zabývá alternativními vzdělávacími metodami a je spoluautorem knihy rozhovorů o inovativních školách „Jak se učí živě?“. „ Ano, může se to stát i chytrému dítěti, protože se to děje i chytrým dospělým.“
Pochopit a uchopit virtuální svět a vzdělávat se v digitálních dovednostech ovšem může dětem také hodně prospět a otevřít jim tak v budoucnosti široké možnosti uplatnění.
„Je velký rozdíl mezi pasivním užíváním, jako pustit si video na YouTube nebo hru na tabletu, a opravdovým porozuměním, kdy je dítě v roli tvůrce a systematicky se učí, jak zacházet s technologiemi a jak je ovládat, nikoliv naopak,“ dodává Silvie Zeman.
Takové dítě je pak podle ní schopno i samo vyhodnotit rizika a bezpečně se v digitálním prostředí pohybovat.
„Pokud jde o uplatnění těchto dovedností, zdaleka se nebavíme jen o technologických profesích, ale děti je budou moci využít prakticky ve všech oborech a povoláních, pro které se jednou rozhodnou,“ uzavírá.
Nebojte se o své digidítě
Co by tedy rodiče měli vědět o svých digidětech, ale nikdo jim to neřekl? „Že to zvládnou, že si poradí se světem, který bude stále digitálnější a závislejší na technologiích,“ říká Jan Kršňák.
„A že rolí rodiče není učit děti pracovat s počítačem (často také protože sami rodiče to neumí, tak co by učili), ale společně s dítětem objevovat život kolem.“
Digitální zařízení k nám dnes zkrátka patří. „Náš svět se mění velmi rychle a stejně jako se v něm učí chodit děti, měli by se to učit také jejich rodiče,“ soudí odborník.
„Ale ať už se v blízké budoucnosti objeví tisíce nových digitálních vychytávek, to lidské, co dělá člověka člověkem, se zase tak rychle nezmění,“ dodává Jan Kršňák.
„Když sedí u počítače, je lepší děti pohladit a jít si po svém, než se stresovat, křičet a snažit se ukočírovat dětské poznávání světa. Děti nemohou přestat poznávat, je to jejich nejpřirozenější činnost.“
